Nenávist - úvaha

No, toto dílko dost možná některé kolegy a kolegyně z webu ve spojitosti s mojí maličkostí překvapí, nicméně je určené všem, kdož si ho chtějí přečíst, i těm, kteří touží jej obšlehnout co by "zaručeně vlastnoruční" literární práci, například pro školní účely. ;-)

--- Střih ---

Budeme se zde zabývat výhradně nenávistí na úrovni mezilidských vztahů a nejprve by bylo dobré si objasnit, co to vlastně nenávist je. Nenávist by se dala charakterizovat jako určitý druh negativní, záporné emoce, v našem případě pociťované vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. V podstatě se jedná o vyšší stupeň nesnášenlivosti, který se projevuje jako sžíravé myšlenky, kdykoli si na danou osobu vzpomeneme, nebo se ocitneme se v její bezprostřední blízkosti.

Je poměrně jasné, že k nenávisti musí být konkrétní, ospravedlnitelný důvod. Většinou nám daná osoba něco více či méně špatného provedla, nebo se k nám v delším časovém horizontu všeobecně nechová dobře. Naprosto odlišným důvodem k nenávisti jsou různým způsobem zraněné city v oblasti lásky a jak známo mezi intenzivní láskou a stejně silnou nenávistí je hranice tenká jako vlákno pavučiny.

Ale teď se vás zeptám: je dobré nenávidět? A co nám to vůbec přináší? Již jednou zde bylo zmíněno, že nenávist rovná se jistá forma zášti a sžíravých myšlenek, chovaných k určité osobě (skupiny lidí teď nechme stranou). Osobně se domnívám, že nenávist je naprosto k ničemu. Pokud někoho nemohu vystát a při setkání s ním se mi jak se říká vaří krev v žilách, je to špatně jen a jen pro mě. Jsem to pouze já, komu negativní myšlenky zabírají v hlavě místo těm dobrým, kdo v tu chvíli není schopen myslet na cokoli pozitivního. Nenáviděné osobě je to většinou úplně jedno a co víc, někdy se tím dokonce baví. Vím, že je to často těžké, ale nebylo by lepší nad tím mávnout rukou? Co je větším potrestáním pro danou osobu - nenávist, nebo lhostejnost? Co bude vnímat hůře - skřípáni zuby, nebo naprosté ignorování? Převedeme-li to zpět do oblasti lásky a pohlédneme na to z druhé strany (strany nenáviděného / přehlíženého), myslím, že odpověď je jasná.

Takže nač si zkracovat život nevraživostí v hlavě, když mohu jedince jednoduše vypustit ze svého života, a to i v případě momentálního přímého kontaktu. Někdy je dotyčný natolik hloupý/á, že mu/jí to ani nedojde, ale někdy tím naopak dosáhneme toho, že v dotyčné/m probudíme zpytování svědomí, v případě nenávisti pramenící ze zraněné lásky pak většinou lítost nebo obojí ("proč si mě nevšímá?", bůůůů, škyt...).

Odpověď na naši otázku již tedy známe a rozloučil bych se s vámi zcela trefně formulovaným citátem od Théodore De Banvillea: "Nenávidíte-li mě, těší mne to stejně, jako byste mě milovali, neboť je to důkaz toho, že nejsem lhostejný vašemu srdci."