Sportem ku zdraví

Sportem ku zdraví...

Sportem ke zdraví, to ve své době říkávaly už naše babičky. Kolik je na tom pravdy dnes? Nad tím, co je a není v dnešní době sport, bych se dnes ráda zamyslela...
Co je to sport? Myslím, že to není zrovna těžká otázka. I tak na ni hledám odpověď. Odreagování? Uvolnění a protažení těla? Pročištění myšlenek? Každý to asi vnímá jinak. Podle mě je to hlavně radost z pohybu. Znám ten krásný pocit, kdy se mohu pokojně projít nebo svižně proběhnout. Sednu na kolo, šlápnu do pedálů a cítím ten svěží vítr ve vlasech. Tomu teprve říkám krása všedních dnů...
Stále častěji se však setkávám s lidmi, kteří nesportují. Proč ale? Může za to lenost? Může za to snad něco jiného? Nejspíš je to individuální, ale když slyším od svých přátel, že jejich oblíbené "sporty" jsou ležení, spaní, lenošení, a taky tzv. "gaučing", připadá mi to až hloupé. Může za to snad dnešní doba? Hlavní faktorem je fakt, že žijeme ve "století počítačové techniky", kdy si pohyb, soutěživost a hru můžeme vynahradit simulací na placaté obrazovce. Je to ale vážně druh sportování? Poznají takto dnešní děti krásu sportu a pohybu? Všímám si, že tato "sportovní aktivita" je asi nejrozšířenější u nás. Možná je to dobře, že dnešní děti umí už od raného věku perfektně pracovat s počítačem a využívat jeho možností, ale... Vidí někdo taky ty následky? Myslím, že je vidíme všichni, jen ne každý si to uvědomuje. Jak často se v médiích mluví o tom, že jsou dnešní děti otylé... Myslím, že je to způsobeno právě tím! Vždyť každé druhé dítko se raději uvelebí před obrazovku počítače nebo i televize, než aby se vydalo na procházku se psem, nebo s kamarády do přírody. A pak to takto dopadá..., co se ještě drží ve všeobecné oblibě je fotbal. Proč ale nemáte zájem, děti...?
Mohou ale všichni sportovat? Znají všichni ten povznášející pocit jako já? Lehkost, bezmyšlenkovitost a síla... Bojím se faktu, že ne všichni mohou takto vyrazit za sportem, ať už jakýmkoli. Nemluvím o líných lidech, kteří nechtějí sportovat, jak už jsem napsala výše. Myslím, že to je pouze jejich problém, když je baví sedět nečinně na zadku, tak prosím, ať si sedí. Ale tací, co sedí z povinnosti? Momentálně mám na mysli psychicky či tělesně handikapované lidi...Napadá mě, že se mnou ve Štěpánově na Základní školu chodila dívčina, která byla už od narození byla odepsána na invalidní vozík. Ta si s námi nikdy nezasportovala a ani nezasportuje. Nekopne do balonu, nevytáhneme ji na kolo, neproběhne se se mnou po rozkvetlé louce... Je to její výhra? Já to vidím jako největší životní omezení, vždyť já sama si nedovedu představit, že bych se nemohla radovat z pohybu...
Já osobně se věnuji cyklistice, jezdím na kole skoro všude i do školy. Ráda plavu a běhám. Dále preferuji míčové hry, věnuji se aerobiku a tanci... Jednou bych ale chtěla vyzkoušet i adrenalinové sporty, třeba skok s padákem nebo bangee-jumping. Snad to nezůstane jen mým přáním... Tímto tedy končím svou úvahu a musím uznat, že mi něco tato úvaha dala. Už vím, že dokážu napsat celou stránku na téma SPORT a už aspoň vím, co to takový sport je. Je to slovo o pěti písmenech!