Nešťastná láska

Být člověkem bez vzpomínek, žilo by se mi lépe. Vzpomínky často mě mučí a znovu ve mně rozbolavují nezahojené rány, které už vypadaly zhojeně. Je to jako vřed, který při příležitosti opakovaně praská. Lepší by bylo představit si situaci a vžít se do ní opravdově. Leč má představivost značně pokulhává a rozkol romantika a realisty, který věří pouze zjevným věcem, mi brání. A přesto vzpomínky jsou tak živé. Často se stávají téměř realitou. Hlavně za černé noci jsou enormně hmatatelné. Je to jako včera, kdy jsem obdivovala něžný profil Tvého obličeje, měla nadosah Tvoje štíhlé, dlouhé a hbité prsty, běhající svižně po černobílém světě kláves. Tóny, co se linuly, vyvolaly ve mně nepopsatelný pocity. Tolik cest, kdy jsem doufala, že Tě potkám, tolikrát přehraná cédéčka s Tvým sametovým hlasem, tolik hodin strávených myšlenkami na Tebe.. Měli jsme k sobě blíže než dvojčata v mateřském lůně. A přesto daleko jak od pólu k pólu. Ty si asi myslíš, že je to poněkud jinak. Svou dotěrností, či čím vlastně, jsem si Tě asi znepřátelila. Jiskřička nepřeskočila, oheň nemůže vzplanout. Jen já se stále vracím a křešu křemeny o sebe. Stokrát si připomenu pohled Tvých tmavých očí, Tvůj postoj, chůzi, sympatický hlas. I když vím, že stokrát je to kničemu. Jednoduchá matematika, která tvoří podstatnou část Tvého života. Obětovala bych Ti život, když by bylo třeba, do ohně a vody pro Tebe skočila. Udělala bych cokoli na světě, když bych věděla, že to změním. Pořád nedokážu přijmout tu krutou realitu, když už jsem si dávno vysnila sen, kterému jsem věřila, ale který se ani nezdál, natož aby se stal skutečností. Již kolikrát mě napadlo, co by se změnilo, když bys věděl, co k Tobě stále cítím. Znám Tě a přesto doopravdy neznám. Stejně jako Ty mě. Škoda, že jsme nepoznali svoje nitra. Vím, máš svou lásku, svůj život, chtěla bych navždy zapomenout, ušetřit si slzy lítosti a ty chvíle vzpomínek, který omamně voní, ale nevím čím. Nedokážu to slovy popsat. Volám lásko, navždy budu čekat. Volám...ale Ty neslyšíš...