Revoluční emoce

Je přesně den po 20. výročí velmi důležité události v českých dějinách - sametové revoluci. Moje citové revoluce moc sametová není. Zažívám velké zmatené období, které bych popsala asi takhle: jako velkou bublinu minulých vztahů, o kterých se mi neustále zdá, nad kterými neustále přemýšlím a které mi někdy nedají spát. Přemýšlím, jestli se každý rodí se svojí představou o vztahu, která se projeví až když pohlavně dospíváme, anebo se mění podle prožívání a ovlivňuje ji genetika. Nemůžu se zbavit pocitu, že mám vrozený talent věci zamotat tak, abych z nich vyšla jako psychicky labilní a narušená osobnost, která se nevyzná sama v sobě, natož v tom druhém. Všechny signály si hned beru moc vážně a jako bych v té honbě za dokonalým partnerem zapomněla vnímat romantiku. Jenže, nadruhou stranu zase neumím lidi odhadnout. Když chci romantiku, protistrana chce sex a naopak. Mám strach, že nedokážu milovat, že jsem po všech neúspěších rezignovala, že už nikdy neřeknu miluju Tě, nebo že to řeknu, ale nebudu to cítit (což by se stávat nemělo, ale stává se to).V mém srdci možná vládne jedna strana - touha po partnerovi, ale nedokáže utvořit koalici s ostatními stranami - porozuměním, opravdovou láskou a trochou zdravého rozumu. Kdy už prožiji svůj 17.listopad 1989?