S.M.S. Höhl

S.M.S. Höhl

Wildbahn je malé městečko na východní straně pobřeží.Domy,většina z nich rozpadlá,nasáklá mořskou vodou,jsou zde naměstnány blízko na sebe,ulice jsou tak těsné,že jimi skoro vůz většinou neprojede,tvoří skoro obranný val mezi pobřežím a vnějším světěm.12.5.1912 se tedy pohřbní povoz firmy Shleeman und Sohn s námahou proplétal zakrouceným a nerovnoměrným prostorem mezi domi,aby se mohl dostat na místní hřbitov.Ten byl zbudován v této rybářské vsi blízko pobřeží,aby se při nehodách těla zdejších námořníků mohla snadno pohřbít-malý kostelík,který se nakláněl nebezpečně k moři,několik malých ,popraskaných náhrobků a pokroucený,zrezivělý plot,kterému na mnoha místech chyběli velké kusy,a nakonec valná většina skoro neoznačených hrobů,jejichž povětšinou dřevěné kříže se už dávno rozpadly.Většina z nich pocházela z roku 1852,kdy se při bouři potopily všchny tři místní rybářšké lodě,což na dlouhá léta ochromilo veškerý místní obchod s rybami.

Bohužel,tentokráte se těla místních musela dovézt zvenčí,ježto je moře vyplavilo o hodných několik mil dále,na západní části pobřeží.Vrak jejich lodi,SMS Höhl,se nenašel,neboť i několik těl,jež se vyplavily z vody,bylo nalezeno a identifikováno čirou náhodou.

Farář Meyer,starý pán,pocházející z vísky dobrých dvacet mil ve vnitrozemí,stál tehdy celý den u okna svého nakloněného kostelíka,a doufal,že je každou chvíli přivezou a vše to skončí. Farář nebyl,jak bylo už řečeno ,zdejší,a tak se místních lidí i trochu bál a nevědel,co s nimi tato celá věc udělá-vždyť jen zpráva,kterou získal od soudního lékraře z Härzkirchenu,tam ,kde se těla nalezla,je tak rozrušila,že raději ani celý týden nevycházel ven a řešil všechny formality pomocí svých mladších pomocníků na faře.Když mělo dojít na nedělní mši, velice se bál,že bude prakticky uvězněn se všemi těmi prostými,tupými lidmi v jedné nezměrné místnosti,s jediným východem,na druhé straně od něj,a bude muset kázat z bible nějaké pasáže, nevěda,co to s místními udělá.Byli jak zvěř,všechno,co dělali po celý život jim úplně zatemnilo pro vše,kromě rybaření a prodávání ryb-takže když něco tuto rutinu,udržovanou po padsát let,od toho velkého neštěstí,nepřerušenou,přerušilo,věru se počal obávat o holý život.

Bál se i,co řeknou na kázání,které povede,zda-li nezačnou po něm chtít,aby jim vysvětlil,proč k tomu všemu došlo a on,cizinec,který nikdy lodím nerozuměl,co měl říci,aby si ty zde nepodubil proti sobě,cizákovi,kterého za víc jak třicet let přijali jen povrchně,tak jak může cizí zvíře přijmout smečka divé zvěře?

Přejel si rukou po bílých vlasech.Utřel si pak zpocený nos a sedl si do křesla,které si jeho lehké váhy téměř nepovšimlo.

Jak se ukázalo,jeho starosti byly neopodstatněné-do kostela nikdo nepřišel.Ačkoliv se tito lidé modlili tichými hlasy nesrozumitelné fráze každý den před chudým jídlem,tato nová událost je tak zaujala,že se na nic jiného nedokázali jejich necvičené mysli zaměřit.

Den poté,dnes,se ovšem měl konat pohřeb.A ten musel farář samozřejmě řídit.Věděl ze skušenosti,že lidé jsou tehdy s jeho řečmi nespokojeni-ikdyž pohřbil vždy jen jednoho nebo dva utopené chlapce,kteří vypadli z lodi a zamotali se do sítě,vždy viděl,že ti,co přišli na pohřeb jsou nazlobení,vzteky bez sebe,a že se na pohřbu udržují na uzdě spíše kvůli instinktivnímu vštípení úctě k círki,staré sto osm a šedesát let.Teď ovšem přijde na řadu pohřeb,který bude sice mít málo těl,ale který bude ve své symbolické části velice ohromný- farář si musel vzpomenout na velkou tragédii z roku 1852.Předtím byli místní lidé,dle dochovaných záznamů,obyčejními,ikdyž prostými rybáři-postupem času se však stali hrubými, netečnými,stali se zvěří,konající rutinu,předanou předcházejícími generacemi, kteří o tom,co mají,nebo nemají dělat,věděli jen velmi málo.

Farář chtěl velice odvrátit své myšlenky jinam,ale nebylo nic,co by jej tak velice znepokojovalo.

Tu uslyšel zaklepání na dveře.Nadzvedlo ho to věru pěkně,než si vzpomněl,že se má v tuto dobu vrátit Michael ze své cesty za soudním lékařem do Härzkirchenu-měl mu totiž dovést to, podle čeho bylo oněch několik málo těl identifikováno-Meyer totiž zde zastával veškeré spojeí s centrální vládou a jejími zákony.

Michael,mladí,kolem pětadvaceti,v ošuntělé košili a s tmavými vlasy, vešel do místnosti a v ruce držel jakýsi balík.Beze slova a potichu jej položil na stůl před faráři,uklonil se a odešel-byl to zvláštní mladý muž.

Farář si upravil košili a přistrčil si židli blíže ke stolu.Na balíku bylo jeho jméno a podpis soudního lékaře.Když balík pak otevřel,nalzl v něm dopis,zabalený v bavlně a kus plátna,
obtočný kolem něčeho,co vyhlíželo jako kniha.

Otevřel dopis.

"Milý příteli-je vskutku nepříjemnou záležitostí,pokud správně usuzuji podle toho,co jste mi už předtím napsal,o té holotě,
jíž sloužíte jako pastýř,že osud organisování celé záležitosti padl právě na vás,pokud si vzpomínám,nejchorobnějšího a fyzicky nejslabšího hocha v celém semináři."

Meyer na pár vteřin přestal číst.Vzpomínal na toho mladého, bojácného chlapce,který každý den seděl v předních lavicích, aby jej lektoři měli po ruce.A vzpomněl i na Sebastiana Kranze, muže,který mu napsal tento dopis,který se v půli semináře zamiloval a jako mág Eliphas Levi z něj také zmizel. Dal své šikovné,pevné ruce do služeb státu a počal místo duší léčit nemocná těla.Jako soudní lékař si však mnoho poklidu nezažil,tedy alespoň pracovně-neustále ho povolávali k nějakým případům,do Kirzhaffenu,do Lüstbecku,do Neuaufbahnu,většinou s nepříliš štastnou vyhlídkou ohledně své budoucí práce.Sám sebe pak žertovně nazýval "Vrchním Státním Pathologem" , jelikož zde se téměř ani jinak nezaměstnával.

Meyer se pojednou probudil ze snění a porkačoval ve čtení dopisu.

"Myslím,že z naší předešlé korespondence vyplývá,že člověku , kterému se u vás říká starosta,je dvaaosmdesát,a nijak mentálně na výši,oproti svým ostatním soukmenovcům-to byl tvůj popis,sesumírovaný do pár řádků,nemýlím li se.

Jak tedy víš,těla jsme našli na pláži.Jak se nám je podařilo identifikovat-to je právě věc,pro kterou ti píši tento dopis, neboť vím,že oficielní vysvětlení by obyvatele tvé vísky mohlo zaskočit jaksi nepřipravené.Chtělo by to trochu diplomatického taktu.Vpravdě,oni této věci asi stejně neuvěří a opravdu mi krvácí srdce,když pomyslím,že se poté obrátí proti tobě,v "spravedlivém hněvu"-ano,plně to předpokládám,milý příteli,proto ti ještě jednou radím,aby jsi tento dopis dále nečetl,zahodil ho,nechal ho na místě,anebo si ho pro mě za mě klidně vzal s sebou,ale hlavně aby jste rychle odjel,než si toho povšimnou."

Meyer opět na chvíli odložil dopis na stůl-zaklonil hlavu a pohlédl na kříž.Ne,nemohl odejít,to by bylo zrada církv,která ho pověřila zdejším pastýřem.

S těžkým srdcem opět vzal dopis.

"Pokud ale přece jen trváš na tom,abys záležitost dokončil,tak tedy:u jedné mrtvoli jsme našli kapitánův deník,který vám posílám.Sám jsem si jej pročetl.Nezávidím ti ten úkol.

Tvůj oddaný S.K."

Odložil dopis a vzal do ruky balení plátna.

Kniha,která se nacházela uvnitř,byla tenká,s pevnou vazbou a řádně poničená vodou.

Četl ji,i přes její rozsah,velice dlouho,jak kvůli stavu,ve kterém byla,tak kvůli nedůvěře,kterou měl spočátku s obsahem.

Několik prvních stran bylo řídce popsáno,většina vět byla nedokončená a špatně zapsaná.

První čitelnější slova počala na stránce zrhuba v půli knihy.
"Chtěl sem ji odvízt.Byla hrosně rostřesená.Doktor říká,že za...."

Další sousislejší část začala o pár řádek později,datovaná byla však o celé tři dny po první.

"Tak jsme ji tam vhodili.Já nechtěl,aby ji pohřbil ten cizák. Celý život je manželkou námořníka,skončí tam,kde její manžel."

Kapitán Hägger měl na této cestě,jak se ukázalo,s sebou ženu. Byla často churavá,ale kapitán toho nedbal a skoro ji dovlekl na loď.Jeho žena byla dle všeho velice inteligentní,důvod proč si tedy vzala hrubiána a starého ožralu,jakým byl Gottlieb Hägger,nebyl nikomu znám.Jestli mladá dáma doufala,že dokáže změnit kapitánovu duši,tak se šeredně mýlila-kapitán Hägger byl jako skála,zpočátku tvrdý a po čase tupý-ovšem rovněž byl takový ve svých citech-miloval svou ženu,ale primitivním způsobem, blízkým čiré touze po vlastnictví.Nedalo se říci,že ji nevěřil-přesto nedokázal ani pomyslet na to,že by ji nechal na pevnině-ostatně jejich cesty nebyly příliš dlouhé,nebylo tedy mnoho důvodů se obávat.

Z deníku v těchto místech vyplývalo,že nemoci své ženy si kapitán Hägger zpočátku nevšímal,a když ji už zpozoroval a chtěl se vrátit k pevnině,bylo už příliš pozdě.Ovšem, dle popisu se nejednalo o žádnou v každém případě smrtelnou chorobu-naopak,šlo o chorobu,která se dala vyléčit téměř už před samotným koncem,ovšem muselo se k tomu míti po ruce schopného lékaře.Doktor na lodi,jistý Müller,nebyl z nejkompetentnějších-byl místní,velice slaboduchý a pracující ztěžka a pomalu,kde by bylo třeba rychlé akce,k záchraně života.Léčil zásadně jen banální nemoci,a tak,když se setkal s vážným onemocněním,nedokázal v sobě vyvolat sílu,aby ji včas vyléčil.

Dále z textu vyplývalo,že kapitán doktora zmlátil.Pro toho,kdo ho znal to nebyla žádná novinka.

Kapitán dále líčí:

"Dívá se na mě nějak dívně,chce snad mě přetáhnout,dyž se otočím?Já bych mu dal,frackovi,poletěl by přes palubu,jen by to zašustilo."

"Dnezka v noci sem spal dobře.A sakra dlouho,nevim proč,ale museli mě zbudit až v devět.Doktor se najednou chová přátelsky ,dokonce mi u oběda přenechal svoji porci,dyž řekl,že je mu ňák špatně.Měl bych ho ještě zpráskat,ale sem moc utahanej v poslední době,a tak sem to vzal.Koneckonců,bubu ho potřebovat, jestli se mi zas otevř rána,tady ty chlapi sou blbý jak díra ve zdi."

Další úryvek se týkal běžných lodních záležitostí,další zajímavá pasáž byla datována až po třech dnech.

"Zas to nešlo.Můžu sebou házet,jak chci,ale nejde to . Snžail sem se to spláchnout pálenkou,ale nic to nezmohlo.Asi pudu za doktorem,jestli to potrvá eště další noc."

A pak příští den:

"Sakra,už se sotva pletu,posídka mě takhle nemůže vidět.Doplahočim se k tomu felčarovi,esli s tím ale něco neudělá,tak ho vážně schodím do vody,teda pokud k tomu budu mít dost sil."

Následoval záznam z téhož dne,o pár hodin pozdější.

"Furt se smál,blbec jeden.Dal mě ňáký svinstvo,že prej to mám brát každou noc před spaním.Dyť ví,že spát nemůžu už čtyry dny, sakra.No uvidíme."

"Chuť to nemá skoro žádnou,jenom něco mi je na tom povědomý-nevím z čeho to dělá,ale asi sem to už někd jed."

Záznam z příštího dne:

"No,teda,cítím se vo moc líp.Spal sem dvě hodiny.To je hodně na někoho,kdo nezabral tak dlouho.Doktor říká,že to potrvá ještě chvíli,než to bude mít tne správnej účinek.Uvidíme."

Další zajímavý záznam ,tři dny po předchozím:

"Spim už štyry hodiny,to je úspěch,docela.Přesto,čím víc toho svinstva jím,tím divněji to chutná-musel jsem se zmejlit,tudle břečku sem přece nemohl někdy žřát dobrovolně,to bych toho,co by mi todle dones a chtěl za to ještě peníze,osobně přizdil."

Dlouhou dobu se nedělo zřejmě nic zvlášt podstatného,ale tento zápis najednou vyšlehl jak z čistého nebe:

"Dyž sem se dneska nakláněl přes stranu,abych zkontroloval sítě, uviděl sem ve vodě cosi bílýho.Dyž jsem se podíval blíž, poznal sem,že to je obličej mojý ženy.Kričel sem na chlapi kolem,ale ty na mě jen tupě zírali a dyž sem jednomu nastrčil hlavu nad vodu,řek,že nic neviděl,že ho mám pustit.To mě naštvalo a hodil sem ho do vody,však ho to zchladilo,hned byl patřičně pokornej,jen co se vyškrábal zuby nehty zpátky na palubu!A ostatní taky přestali blbě okounět a zmizeli,dyž sem jim to řekl.Dyž sem se pak ale podíval znova,neviděl sem ve vodě nic."

"Šel sem spát,dyž už jsem věděl,že tam ničeho neuvidím.Sežral jsem ten doktorův blivajz a šel jsem si lehnout.Ale dyž tam tak ležím,to slyším naráz,jak na mě křičí ňáká ženská.Vyletěl sem uřícený na palubu a skočil sem do vody,tam,jak se to vozívalo,ale nenašel sem nic a zaplet sem se do nějákejch chaluh.Vytáhli mě až po chvíli a doktorovi trvalo prej dost dlouho,než mě zase voživil.Všichni se na mě tak dívně dívali, ale já je zpacifikoval-hned na místě jsem,ještě ne zcela při síle, hodil dva do vody.Jeden se taky skoro utopil,ale neměl sem náladu sledovat,jak ho bude doktor ošetřovat a tak sem šel zase spát.Pak bylo už ticho."

"Doktor se kolem mě furt motá,mluví cosi o horečce a říkal,že by mi tu jeho břečku už neměl dávat tak často.Jenže já vím že bez toho neusnu ani za mák,tak jsem mu řek,že jestli mi to nedá, zbiju ho tak,že ho ani vlastní fotr nepozná.Zabralo to, dostal sem porci přesně večer,dyž jsem šel spát.Dyž jsem to ale snědl,zistil sem,že ten felčar furt postává v mojí kajutě.Šak jsem ho vypráskal,pelášil jak postřelenej."

Další záznam,napsaný týden poté:

"Nevim,co chce,esli mě chce potrestat za to,že sem neotočil,ale furt se mi ukazuje ve vodě,dyž se nahýbám k sítím.A dycky tak,že dyž na ni upozorním chlapi,vůbec ji nevidí.Vidím,jak se mi směje,dyž chlapi koukaj tupě do vody a dělaj,že ji vidí.Bože,jsou to tupci.Dneska jsem se neudržel a jednoho sem pak zpráskal tak,že sem mu zlomil nohu.Felčar říká,že mu furt přináším práci navíc.Já ho ale chytil a řek, že co jinýho by asi dělal,že se věčně válel a dyž teďka má trošinku práce,tak fňuká,šak si má vyzkoušet,co já denně musím udělat.Ale stejně,asi sem to trochu přehnal,teď nám bude ten chlap jen na vobtíž."

Následuje záznam,napsaný zjevně v rychlosti,skoro nečitelný.

"Dneska,poté,co sem šel spát,jsem ji neslyšel.Ale zato sem slyšel troubu,velkou,jen co je pravda,troubit kdesi nad oceánem.Vyběh sem hned,když ještě v dálc doznívala,ale chlapi se zase spikly a dělali,že nic neslyšeli,nebo že spí.Ale já sem poznal,co to bylo za troubu.Chodím do kostela moc často na to,abych to nevěděl."

Po dvou dnech pak bylo napsáno:

"Vím to,je to děsně blízko,konec světa.A vím to snad ze všech jenom já,jedinej-aťsi,stejně ať je všechny vezme ďas.Ale stejně- nedostávaj takový lidi,jako já,nějaké znamení vod Boha?Jako hořící hřoví,nebo sedm ran egyptských,či to co vlastně bylo?Zatím je tu ticho."

Zápisky byly pak velice nepravidelné,až jedna,o tři dny později:

"Dneska se mi ve snu zjevil Archanděl Gabriel.Řekl,že si mě bůh vyvolil,že mám vstoupit do království nebeského dřív,než svět pohltí oheň posledního soudu.Pak mi poručil,abych toho, kterýmu jsem zlomil nohu,hodil přes palubu.Odmítal sem, výdyť ten chlap je mizernej lhář a podvodník.Ale Gabriel řekl:"Což Bůh neodpouští těm,jež jsou poznamenání jeho činy,neboť jsou očištěny zkouškou Jóbovou?" Musel jsem to uznat.Po chvíli jsem se produbil,napil se trocha pálenky a vyšel jsem ven. Byla noc,tmavá jak smola,ale mé kroky byly pevný.Došel sem na marodku,kde ten chlap klidně spal.Vzal sem hadr,nacpal mu ho do huby,zkroutil a svázal ruce a pak jsem ho zvedl a odnesl na palubu.Děsně sebou šil,snažil se křičet,vřeštět,prosit,ale božímu úradku se neodmlouvá.Tak jsem ho,svázaného a s roubíkem vhodil do vody.Chvilku,jen malou chvilku sebou házel,a pak zmizel pod hladinou.Dyž jsem to uzřel,usmál sem se a spokojeně jsem se šel natáhnout."

"Chlapi se chovaj nějak divně,co zjistili,že chlap zmizel.
Nikoho nenapadlo se mě zeptat,ale všichni lítali kolem jak splašený,hledali všude a ptali se kdekoho,přede mnou se ale jenom usmívali.Zašel jsem za doktorem,on je přece jen chytřejší než tydle hovada.Snažil sem se s ním mluvit o bohu, ale dívně se na mě šklebil,bude to asi bezvěrec,bože,proč TVŮJ Vyvolený musí mít na starosti takovoudle chátru,jednoho lepšějšího jak druhýho?Toto setkání mě utvrdilo v mém záměru začít kázat víru ,je toho tady beztak potřeba,když se blíží ta zkáza světa."

"Vydekoroval jsem jídelnu,namaloval sem na zeď červenou barvou vlký kříž a udělal jsem z pár beden a stolku pultík,abych moh shlížet na posluchače seshora,jako pan farář v kostele.Musel sem to ale dělat sám,má to být překvapení,jinak by to ti imbecilové nikdá nedocenili-proto sem to tu taky musel na celej den zavřít,aby mě neotravovali.Dal sem pak rozkaz,aby se ukázali hodinu před večeří."

"Přišlo jich dost,ale když jsem viděl,že dva chybí,zrudl jsem,ale pak sem se zastavil-pochopil sem,že boží prorok nemůže nutit své ovečky silou.Však oni přijdou sami a po kolenou!"

"Kázal sem trochu zadrhávaně,ale bylo to prvně,tak co? Mluvil jsem o rybách a božím požehnání úlovku,o tom,že bůh miluje lovce a že lov je svatou povinností každého muže dobré víry. Musel jsem začít nečím,co by pochopili.Prvně se jen tupě dívali před sebe,ale ke konci jsem viděl jiskru v očích nejednoho z nich.Však ono to pude!"

"V noci po kázání,hned jak sem dostal kašy a usnul,zjevil se mi zase Gabriel a pogratuloval mi za mé počínání.Pak ale řekl,že pokud chci nést svaté slovo bez poskvrny,musím odolat všem pokušením.Když jsem řekl,že ihned zanechám pití,prohodil ,že to je v pořádku,že to Bohu nevadí.Řekl ale,že je tu pokušení mnohem strašnější,kterýmu sem prý už dokonce podlehl a to nedávno.S údivem sem se ho na to zeptal a on odvětil že to bylo tím,že sem podlehl volání démonovu z hlubin moře, který mě chce zbavit života,abych nemohl dokončit svůj Veliký Úkol.Odvětil sem,že sem byl hloupej,že mě ještě nenavštívilo světlo.On na to kýv,pohladil mě po tváři a dal mi rozhřešení-pak řek že jsem nic už dlouho neslyšel,poněvadž mě on sám chránil,abych nabil sil ve svém přesvědčení,a byl dost silný, abych se tomu dovedl sám postavit.Pak ale řekl že přijde chvíle,a to velice brzy,kdy démon bude moc silným na to,aby jeho volání přehlušil a že v té chvíli bude celé břemeno úkolu na mých bedrech.Přikýv sem a sklonil jsem se až k zemi,a políbil jsem jeho nohy a slzy tekly po mejch tvářích.S tím pak zmizel.Dyž jsem se vzbudil,eště sem měl tvář mokrou od slz,takže sem poznal,že mé vidění bylo skutečné."

"Při dalším kázání přišel další,zbývá už jen jeden bezvěrec, kterého je třeba obrátit.Mluvil sem tam o hříchu a o vykoupení.Když jsem skončil,byly jen jedny oči v publiku, které by nejiskřily posvátným nadšením.Vše šlo hladce, takhle ten konec světa přece jen stihnem."

"Dyž sem se zamýšlel nad svým stádečkem,tu sem si najednou vzpomněl na doktora.To byl jediný,s kým jsem k vykoupení nepočítal-něco mi říkalo,že by nebylo tak lehké jej přesvědčit-ale cožpak nejsem prorokem Gabrielovým?Šel jsem za ním.Prvně mě nechtěl vůbec vyslechnout,ale pak jsem ho vzal za rameno a potáh ho na palubu.Tam jsem ho přitáh ke straně a zvolal jsem:"Démone,jž se skrýváš v moři,který nás pronásledujš bez přestání,ty,jež ses pokusil vo můj svatý život, slyš můj rozkaz,neboť jménem Gabrielovým ti přikazuji,abys tomuto bezvěrci ukázal svou pravou tvář!"Pak jsem ho přistrčil nejblíž k okraji,jak to jen šlo a držel jsem ho tam.V první chvíli byl klidný,ale pak sebou začal šít, dalo mi děsnou práci ho tak udržet.Teprve když znovu sklesl bez odporu,pustil jsem ho.Obrátil se na mě,děsně mu svítily oči. Pak se zvedl a odběhl a celej se třásl.Myslím,že tahle ukázka ho zpolhlivě přivede zpět na stezku boží."

O několik dní později:

"Už ke mě chodí všichni,jen doktor ne,pořád stojí na prahu a dyž se mé ovečky rozcházejí,prohlíží si je,hledá nějakého bezvěrce,ale věru nenajde žádného!"

"Včera sem se unáhlil-našel nakonec jednoho,který se JEMU zdál jako nevěřící Tomáš-ale byl to jeden z mých nejvěrnějších.
Dělal,že mu naslouchá a pak ihned přišel ke mě a řekl mi,co říkal.Prý nejsem světec,ale vrah.Muže,kterého jsem před několika dny zmrzačil a co prý zmizel prý viděl,utopeného,jak je přivázaný kouskem lana ke spodku lodi.Vysmál sem se tomu a uvedl jsem tomuto-jedinýmu,který byl již připravenej-o svém poslání a o návštěvách archanděla.Viděl jsem,že na vteřinu se mu v očích zaleskla nedůvěra,pak ale sklesl k mým nohám a líbaje je,jak já jsem líbal nohy anděla vysvoboditele,prosil mě vo vodpuštění,že o mě jen na malou chvíli pochyboval.Po vzoru mého patrona jsem mu dal rozhřešení a zavedl jsem jej tam,kam jsem den předtím zavedl doktora.Vyklonil se a hleděl do noci a tu něco uviděl.I já jsem tam pohlédl a spatřil sem tělo,hnusné a otrhané,opuchlé a fialové-ano,to byl démon,
beroucí na sebe zákeřně podobu našeho bratra,jež už byl spasen v pánu.To jsem muži ihned řekl a odeslal jsem jej pryč."

"Ten chlap nedokázal být zticha a řekl všem o tom,co jsem mu řek,i co sem mu ukázal.Ihned se všichni přesvědčili.Ale bylo to mnohem prospěšnější,než jsem myslel-všichni se pojednou stali mnohm zbožnějšími,takže jsem poznal že teďka už žádný z nich nezaváhá."

"V noci se mi pak znovu ,naposled,zjevil Gabriel.Prohlásil, že jeho poslání je u konce,že nyní záleží již jenom na mě, jestli v sobě mám dost síly,abych čelil zlu.Démona jsem prý tak ztupil,že jeho hněv jej učinil přiliš mocným,aby mě dále chránil od jeho působení.Pak mi nakonec sdělil,že znamení k jednání pro mě bude,když ten největší bezvěrec předstoupí a přihlásí se k víře.Poté sen zmizel.Ihned jak jsem se vzbudil, zalechl jsem volání své ženy-hlasitý,tichý,ale vždy hrozný. Ječela,proklínala mě,prosila,slibovala,já sem ale zůstal nehybný jak skála ležet na svém lůžku až do svítání,kdy už hlas dávno zemdlel."

"Dokončil sem svoje největší kázání-o svatých obětech.Sklidil jsem obrovský úspěch-všichni řvali a prosili o odpuštění, nikdo z nich se už netajil svojí vírou.A koutkem oka sem zpozoroval,že doktor celou dobu nahlíží dovnitř a upřeně poslouchá."

"Uprostřed hlučného prošení a proklínání démonova,když jsem již ležel vešel najednou do mé kajuty doktor.Přivítal sem ho a nabídl mu sklenku pálenky.Odmítl-tu si všiml mísy se svojím lékem-už několik dní sem ho nebral.To ho děsně udivilo. Třesoucím se hlasem se mě zeptal,proč ho již neberu.Řekl jsem,že boží poslání mi dává sílu.Pak sem vztal a udělal sem znamení ve vzduchu, směrm k oknu,odkud se ozýval onen hrozný rykot. "Jsem neustále pokoušen,ale odoláván každé noci.
Nepotřebuji léků,mým lékem je Jeho milost."Když jsem toto pronesl,doktor se celý roztřásl a padl k zemi.Pak povstal a prohlásil,že konečně prohlédl-že spadla opona,která mu bránila vidět,věřit a požádal mě o odpiüštění.Já jsem mu jen udělal na čelu znak kříže a vyslal jsem jej,ať mým jménem svolá celou posádku.“

"Nastala chvíle činu.Znamení přišlo a já se zhostím svého úkolu.Již se všichni seřazují na palubě.Každý volný muž teď svazuje jejich ruce a nohy a oni,bez odporu čekají,až jim dám znamení a oni skočí přes palubu a dosáhnou tak království nebeského.Zbyli jen dva-doktor a můj nejvěrnější.Oni skočí spolu se mnou,nesvázaní,neboť u nich nepřijdou žádné výčitky. Tento dokument bude nalezen u mého těla,pokud bude vyplaveno a může tak pomoci jště jiným,než mě dojíti spasení včas.S Bohem lidé."

Farář Meyer dočetl deník a zaklonil hlavo vysoko ke stropu. Věděl,že existují druhy opiátů,které mohou vyvolat vize a dovést člověka k šílenstvé a že není tak složité pro studovaného lékaře je připravit.Ale jak by to mohl vysvětlit těmto lidem?Farář vstal,zabalil knihu do balícího papíru,zavolal svého posluhu a spolu s krátkým lístkem jej odeslal zpět příteli.Pak odešel zadními dveřmi a nasedl do kočáru a odjel jak nejrychleji mohl z města.

Lidé čekali na hřbitově na svého faráře marně.Odešli teprve, když se setmělo a hroby námořníků,narychlo zaházené hlínou,
zůstaly neposvěcené.