Mr. Carnari’s method

Věznice na pohraničí okresů Gaiw a Pell byli poněkud přeplněni,a nebyla v nich nouze o nejeden podivný příběh,nejúžasnějším se však jeví případ věznice Lord Adam ,vedené ředitelem A.D.F.Carnarim.

Arnold Dwight Fergusson Carnari byl kdysi vojákem,sloužícím při počátečních bojích první světové války-roku 1917 však byl raněn střepinou do hlavy a byl hospitalisován po celý zbytek války.

Když byl park roku 1919 propuštěn z léčení,bylo mu,intervencí vlivného strýce,umožněno přijetí k Policii.

Zde sloužil,než byl roku 1924 převelen do funkce dozorce ve věznici Lord Adam.Zde sloužil nepřetržitě,až do své smrti roku 1954,od roku 1949 pak jako ředitel.
Za jeho úřadování nedošlo k žádným vážným stížnostem-naopak ,rozsáhlou rekonstrukcí byla věznice přeměna na velice moderní zařízení a jeho vlastní intervencí byla roku 1950 přeměněna výhradně k účelům přechovávání vězňů,odsouzených na doživotí.

Lord Adam,přes všechna tyto pozivita, byla odlehlá věznice,uprostřed hustého porostu,které se nedostávalo přílišných návštěv,ani kontrol.To se však změnilo na konci září roku 1954,kdy se sám na policii v okrese Gaiw přihlásil trestanec,jež prohlásil,že uprchl z Lord Adam.Co bylo na situaci ještě podivnější,byl jak vězňův zbědovaný vzhled,jednak jeho vnitřní klid a vůle spolupracovat,jež byli pouze přehlušeny,když pojal podzření,že by měl být poslán beze všeho zpět do Lord Adam.Vyžádal si pozornost nějakého policisty pro svou výpověď a když s ním mladý strážník J. Harrolds usedl,netušil,jakou historii zapíše jeho pero.

I

„Mé jméno je G. F. Cairn,odsouzený k desíti letům vězení za krádež.Původně jsem měl být převezen do věznice Heralds Park,ale nakonec bylo soudem rozhodnuto,že momentální přeplnění tomu neumožňuje a tak nařidila mé dočasné uvěznění právě v Lord Adam.Jak je možné dohledat, ředitel se tomu všemožně bránil a posílal soudci své podřízené s různými zprávami-co v nich bylo nemůžu samozřejmě vědět.Nicméně,stalo se a já byl převezen k Lord Adam.

Nevím,jestli jste tam byl,ale vchod má tvar půl kruhu-samotné dveře jsou staré a rezivé a když se za vámi zavřou,rozhodně nejste potěšen.Mne ty dveře zavedli nejprve na široký vězeňský dvůr,kde přes denní hodinu nebyl ani jediný vězeň.Vstříc mi vyšel starý,nabručný dozorce,který mě pak vedl dlouhou chodbou k celám,kde jsem kupodivu taky nezahlédl jediného vězně.Vešli jsme do nízkého průchodu,na jehož konci bylo několik dveří.Vešli jsme do jedné kanceláře-seděl tam mladý muž s dlouhým knírem,který mě celou dobu pokradmu sledoval.Když jsem mu nahlásil všechno,co chtěl vědět,nařídil,aby mě odvedli.Nevěděl jsem kdo to byl,ani jsem se to nikdy nedozvěděl,ale z respektu, který mu prokazovali jsem ho dokonce pokládal za ředitele.

Byl jsem odveden do cely,prázdné jako všechny kolem mě.Strážní pak sbalili klíče a odešli-nikdo mě nehlídal.

Tak přešlo několik hodin a slunce zapadlo-již předtím zde byla tma, ale čekal jsem,že se pak rožnou světla.Když se tak nestalo,napadla mě jistá myšlenka-šílená,jistě ale prostá-že se pro jednoho svítit nevyplatí.Pro JEDNOHO.Opravdu jsem si myslel,že jsem jediným vězněm v celé věznici?Nevím.

Když jsem nad tím přemýšlel již delší dobu,napadlo mě zkusit zavolat na nějakého potentionálního spoluvězně.Pokoušel jsem se nejprve nesměle,ale když jsem zjistil,že mě nikdo nesleduje,ani neutišuje,rozkřičel jsem se naplno.Řval jsem tak půl hodiny-ovšem kromě ozvěny se mi neozval vůbec nikdo.

Touhle dobou jsem byl už velice nervózní-copak to má všechno znamenat? Už fakt,že jsem byl zavřen ve vězení byl dostačující,ale co jsem měl dělat teď?A nepomohlo ani,že mi nikdo nedal ani kousek jídla,ačkoliv věřím,že si za to jistě od státu naúčtovali nemalý peníz.

Přišlo ráno-pomalu,a do mé cely se vlastně nikdy plně nedostalo.Seděl jsem na posteli a čekal,až mě přijdou vyzvednout a začnou se mnou dělat všechny ty věci ,jako rozvcička a podobné,o kterých člověk občas slyší. Ale opět se nestalo nic.Seděl jsem na posteli,mrzutý,nervósní a vyhladovělý-když už jsem byl naprosto hotov,mohlo být kolem poledne. Postavil jsem se a počal jsem bušit do mříží.Odpověděla mi jen dutá ozvěna.Ovšem při bušení do mříží jsem si všiml,že z ní slezlo mnoho rzi. Celkově to kolem vypadalo,jako by to nebylo roky udržované.

Trvalo dlouho,než jsem se odhodlal se pokusit vylomit mříže-koneckonců mi to mohlo ještě přitížit,ale nakonec jsem se rozhodl,že nehodlám zemřít hlady.Dal jsem se tedy do díla-po dlouhém zápase se mi podařilo udělat v mřížích dostatečný otvor,abych se jimi dokázal protáhnout.

Prošel jsem kolem desítky stejně zanedbaných a prázdných cel,jako byla teď ta moje a přešel jsem k dveřím,vedoucí na spojovací chodbu-odtud jsem se dostal do oné předsíně s třemi dveřmi.Zaklepal jsem postupně na všechny,ale nikdo mi nedopověděl-nakonec jsem nakoukl do dveří místnosti,kde jsem předtím byl, klíčovou dirkou.Jak jsem se do dveří ale opřel,sami se otevřeli.V místnosti bylo vše tak,jako když jsem v ní byl naposled-má složka ležela stejně jako včera na stole,rozevřená na místě, kde do ní ten muž naposledy psal a byla pokrytá tenkou vrstvou prachu.

Když jsem prohlédl,čistě ze zvědavosti,okolo stojící skříně,nalezl jsem v nich jen pár dalších spisů,všechny tak tři roky staré.Jinak zde už nebylo nic.

Vyšel jsem,vyjeven.Do dalších místností jsem se mohl dostat stejně snadno,ale byli úplně stejné,kromě snad toho,že místnost,kde jsem byl předtím já,byla modrá a ta nalevo byla červená a ta napravo žlutá.

Vykoukl jsem do chodby,jímž jsem sem předešlého dne přišel-opět dlouhá řada prázdných cel,odkud se neozýval jediný zvuk.Prošel jsem i tudy a nalezl jsem dveře na dvůr rovněž otevřené-měl jsem už pocit,že se v této budově jakživ nezamkly jediné dveře-ovšem přesvědčil jsem se o opaku,když jsem došel k nestrážené hlavní bráně-vrátnice sice byla prázdná,ale na dveřích byl zámek s tlustým,rezivým řetězem.Zkoušel jsem jím pohnout,ale zarazil jsem se-přece se nestanu psancem na útěku,řekl jsem si.A tak jsem se radši rozhlédl,abych zaplašil myšlenky.

Kolem mě s rozkládal dvorek,ovšem mnohem více zanedbaný,než jak jsem si stihl všimnout-všude rostl plevel a tráva byla tak vysoká,že byla zčásti udusána větrem.Na druhém konci,kolem řady několika oken stála jabloň, která zrovna nesla ovoce.Tou dobou jsem byl už skoro půl dne bez jediného sousta a tak jsem s dlouho nerozmýšlel a vydal se tím směrem. Když jsem procházel těsně pod zaprášenými okny,byl jsem sice mírně zakřiknutý,ale to jsem si už všiml,jak mi zpoza nich odpovídá totéž ticho,jaké bylo slyšet v celé věznici.Snažil jsem se povyskočit,abych viděl,ale uzřel jsem jen nějaké stoly a vzadu jakousi skríň s akty-jako všude,kam jsem zatím nahlédl.

Strom rostl do značné výšky,ale dolů vysící větvě byly dost silné,abych se po nich mohl vyšplhat,což jsem taky udělal.Když jsem byl nahoře,znovu jsem se rozhlédl-ani na jediné strážné věži,ani v žádném zákoutí jsem vůbec nikoho neviděl,ani vězně,ani dozorce.Přestal jsem na to na chvíli myslet,jednak abych ulevil nervům,ale hlavně,abych se trochu najedl. Jablka byla vcelku dobrá,ovšem ikdyž jich zde bylo mnoho,snědl jsem jen pár,abych pak nebyl nucen hledat obživu jinde. Když jsem takto pojedl i popil,znovu jsem se pokusil o celé věci přemýšlet,ale celé mě to tak zmáhalo,že jsem se prostě natáhl do trávy a usnul jsem.

II

Probudil jsem se,bylo to opět ráno,notně vyspán a k svému překvapení jsem zjistil,že ležím pořád na témž místě-čekal bych pomalu,že budu, když mě nebudou moci probudit (nevím proč jsem si to myslel) ,přenesen na ošetřovnu,či někam podobně.

Vstal jsem,protáhl jsem se a rozhlédl okolo-žádná změna.Napadlo mě tedy, že se zkusím dostat do těch místností,pod jejimiž okny jsem teď chodil.
Nebylo to těžké,stačilo se vyšplhat zpět na strom,neboť jedna jeho větev zasahovala přímo pod nejvzdálenější okno.Vyšlphal jsem tam a pomalu jsem odsunul okno-při čemž jsem si notně zaprášil ruce.

Tímto způsobem jsem se dostal na ošetřovnu-prázdná místnost,s dlouhým stolem na druhém konci,zřejmě pro případné akutní zákrokry.Bylo tu mnoho věcí,různé pilulky a flaštičky-ovšem bylo to málo obvazů a jen jediný nůž.Věda,že se mi může něco stát a že bych se zde zřejmě pomoci nedovolal, vzal jsem k sobě malou flaštičku dezinfekc,trochu obvazů a nůžky,které jsem předtím,jako jsem to dělal s každým ostrým předmětem nošeným přímo u sebe, zabalil do kapesníku.

Když jsem pak odcházel,napadlo mě,že si přístě budu moci,alespoň při špatném počasí,jít odpočinout sem ,jelikož operační stůl měl na sobě několik tenčích přikrývek,které bych hravě užil.

Po lehké snídani jablek jsem popřemýšlel,zda li by přece nebylo lepší utéci a ospravedlnit to absolutním nezájmem o mé potřeby na tomto místě-ale pak jsem si řekl,že mi tu nic nechybí,tak proč bych měl mizet?

Zbytek mého třetího dne ve vězení byl zcela nepodstatný.Ostatně co přišlo pak bylo velice jednotvárné-spal jsem,budil jsem se,jedl jsem, procházel jsem se,občas jsem se prošel kolem cel,nebo jsem vlezl do ošetřovny,abych se mohl občas natáhnout pod přikrývku,nebo do jedné z kanceláří vedle,či jedné z těch tří barevných a pro ukrácení času jsem si četl složky a různé věci v nich uschované.Vodu jsem dostával z malé pumpy na dvoře,i z kohoutku v ošetřovně.

Nicméně k tomu,co jsem četl-složky byli celkem stejné,a lišily se pouze vyjmenováním předešlé historie a zločinu dotičné osoby-četl jsem je několikrát po sobě,skoro jako detektivky.Pak jsem našel ještě několik starých novin,které jsem brzy znal nazpamět,knihu výdajů z roku 1929,kterou si někdo používal rovněž k osobním zápiskům-a pak jsem ještě našel pár kusů lékařské literatury,které jsem louskal delší čas a potom asi pět knih.Vedle Don Quixota to byli Otec Goriot of Huga,soubor přleožené německé poezie a prózy,redigoval Karl Winter,pak ještě Maturinova „Poutníka Melmotha“ a sbírku povídek A. Machena.Zvláště předposledně jmenovaná mi dala zabrat velice dlouho.

Přesto jsem ani v díle takového mistra,jako byl Arthur Machen nenalezl příběh podobný situaci,v níž jsem se právě nacházel.Mnoho jsem o tom nepřemýšlel,ale mohl jsem věru alespoň přiznat,že jsem mohl skončit hůř.

Byl jsem uvnitř už dva měsíce a ačkoliv jsem již dávno neměl dostatek ovoce,nahrazoval jsem jej některým baleným jídlem,které jsem našel různě poházené-konzervy byli sice většinou prošlé,ale občas se dali vcelku snadno sníst.

III

Mohu snad věru říci,že žádný vězeň neznal budovu věznic Lord Adam tak důkladně jako já-prošel jsem všechny místnosti,občas nacházeje nějaký spis či knihu na ukrácení času (tou dobou jsem měl už celkem slušnou „knihovnu“ kterou jsem si držel na ošetřovně,a která čítala asi 17 spisů a zhruba 12 knih) ,ovšem nemohu říci,že bych v zaprášených místnostech a zapadlých skříních nacházel zábavu,spíše jsem si tak krátil svůj trest- je podivné,já vím,že jsem o tom dosud smýšlel jako o trestu,ale lidská mysl je podivná.Možná jsem si myslel,že to,co zde dělám je mým pravým trestem-nevím.

..................

Když je člověk někde zavřený dlouho,počne hledat,co by ještě objevil. Já počal hledat,jen tak ze „sportu“ své dozorce,ale ne snad proto,že bych chtěl.Tak se stalo,že po zhruba týden a půl trvajícím hledání jsem narazil na malou železnou hlavičku v stěně červeného pokoje-visela téměř v místech dole za stolem,a trčela ve zdi jen zřejmě krátkým koncem.

Když jsem za ní potáhl,k mému překvapení se otevřeli malá dvířka,která vedla do úzké šachty,s tenkými schody.Sešel jsem po nich-a vstoupil jsem v překvapivě nízké a úzké chodbě,jíž se linul zápach,jako by se někde něco pálilo.Rozhlédl jsem se,ale nikde jsem,kromě matně viditelným šedých okrouhlých zdí nic neviděl.

Postupoval jsem jen pomalu,občas jsem stoupl do vlhké kaluže,nebo se dotkl nechtěně mechu,rostoucího na zdi.Konečně jsem došel na konec-a tam jsem uviděl to,co mě překvapilo mnohem víc,než vše,co jsem do té chvíle zažil:

Uviděl jsem kancelář,přesnou kopii té,v níž jsem byl zapsán,se žlutými tapetami,odlepujícími se vlhkostí ode zdi.Šuplíky a skříně byly pobité a špatné-co mě však nejvíc zarazilo byl člověk-sedící za stolem.Byl to mladý muž, kolem třiceti,v černém obleku,a se zakrouceným knírem.Na tváři mu hrál štastný úsměv a jeho pohled,když spočinul na mě přímo zajiskřil.

Povstal od stolu,přešel ke mě a položil mi ruku na rameno-nečekal jsem to,ale vpravdě nečekal jsem nic z tohoto,po tak dlouhé době pasivity má mysl byla mírně ochromena a tak jsem se ani nebránil,když mě jemně vedl před sebou,objímaje mě téměř,jako bratra.

„Ach jak moudré je to od vás!“ zvolal náhle.

Po chvíli ticha dodal:

„Strýc mi vyprávěl,že všichni jsou nakonec rozumní-ale myslel jsem,že to platí jen o vrazích.Jak šlechetné,takto se obětovat a mnohonásobně překonat pak svůj přečin jeho pokáním-jak nádherná myšlenka,vskutku.....“

Mluvil takto ještě notnou chvíli,zatímco mě vedl trochu šitší chodbou, téměř vydlabanou v ztvrdlé hlíně,ale já ho neposlouchal-hned jsem poznal,že s ním není něco v pořádku.Pravda,mohlo se jednat o přirozený postoj někoho,kdo žil tak podivně jako já ,ale je určitá úroveň vnímání,která nám zůstane zachována skoro až dokonce-a on ve mě vzbuzoval odpor.

Stále mluvil a mluvil,až jsme došli k velkým dveřích,které muž počal pomalu otevírat,když se do nich opíral zády.Nakonec se zachytil,jako by před pádem kliky dveří,narovnal se,upravil si šaty a pokynu mi,abych vstoupil.

Uvnitř byla naprostá tma,a vanul od tamtud studený vítr.Poodstoupil jsem se,a chvěl se na celém těle.Muž ale stál před dveřmi místnosti a neustále mi ukazoval,že tam mám jít.Jeho posunky se staly tak agresivními, že jsem v přechodné chvíli ztratil hlavu a vykročil jsem směrem ke dveřím.Když jsem byl jimi skoro prošel,pohlédl jsem zmateně. Všude byla tma a ticho,jen těsně u stropu ,několik stop od pokoje svítila koule z mléčného skla.Když už jsem prošel kolem muže,tu zastavila se má noha na okraji prázdna.Ve chvíli jsem málem ztratil rovnováhu,ale chytil jsem se dveří-muž to zřejmě dopálilo-ačkoliv jsem ho neviděl,slyšel jsem jak mezi zuby procenil odpudivé zasyčení a o okamžik později se vrhl na mě a počal mě tlačit vpřed.Díky své obratnosti, která mi už v dětství zajistila úctu okolí,a která mě,žel zklamala předtím jen jednou,jsem mu ale dokázal v pravý čas uhnout a on klopýtl o práh a-zmizel ve tmě.

Pomalu jsem se vysoukal ven na chodbu.Tam jsem se posadil před dveře a napjatě jsem čekal-zprvu jsem neslyšel nic,jen po chvilce jakési hrozně slabé „crrr“.Ohlížel jsem se chvíli a pak mě napadlo,že jsem před časem nalezl krabičku sirek,již jsem do té doby nepoužil.Po chvíli hledání jsem si skutečně našel a pomalu se blíže ke dveřím,rozžehl jsem jednu-která mi ihned poté upadla,když jsem si spálil prst.Ovšem to,co mi ukázala při svém pádu bylo dostačující-uviděl jsem hlubokou ,zúžující se jámu,vydlabanou v hlíně.Všude v ní byli vraženy dlouhé kůly,směřující téměř rovně nahoru.Za zvuku crčení jsem ještě zahlédl,jak několik dozajista rúžových kapech stéká po nahnilé straně jednoho dlouhého kůlu- muži jsem sice do tváře neviděl,ale v tu chvíli bych to ani nechtěl.

Dlouho jsem ještě trčel s hlavou v prázdnu,naslouchale drobnému „crrr“,dokud nepřestalo být málem slyšitelným.Studený vzduch mě za tu dobu stačil málo oživit.

Stál jsem na chodbě,hledě na různé strany chodeb-byli tu ještě jiné dveře,stejné velikosti-a kromě nich několik menších.Odešel jsem za zvuku naprostého ticha,přerušovaného jen mými pleskavými kroky.

Když jsem vystoupal,trvalo chvíli,než jsem nalezl kámen,který by stačil prorazit zámek.Pak jenom stačilo jít po lesní cestě a dál už vás to asi zajímat nemusí.“

Při prohlídce vězení,která nastala při převozu vězně zpět nebylo ve vězení nalezeno zkrátka vůbec nic-všechny cely byli prázdné,všechny chodby a kanceláře rovněž a dveře z jeho popisu se nikde nenašli.