Prezident Opička

Prezident Opička

I.

Bylo k ránu, vracel se ze služební cesty prázdnou silnicí, po které nemohl jet příliš rychle z důvodu jejího žalostného stavu po zimě poznamenaném trhlinami a výmoly. Ztlumil rádio, vypnul klimatizaci a otevřel obě okýnka. Za horizontem vycházelo slunce a ptáci naháněli posluchače ke svým ranním koncertům, když se mu do cesty postavil semafor, signalizující červenou barvou výstrahu stop.
" Alespoň si na chvíli odpočinu, ráno jako malované, nevinné a v plenkách, den ale na něj nahrne prach a špínu, noc ho očistí a další ráno znova od začátku po zbytek života stále dokola."
Radek měl autem naježděno tisíce kilometrů, ještě z dob, kdy začínal jako obchodní cestující a poctivě snášel i tu nejtrpčí práci, spojenou s častým ponížením ze strany důležitých vedoucích prodejen. Kolikrát se ocitl v situaci, kdy sám nevěděl, nezachází li se svou dobrosrdečností příliš za hranice, kde by si nemohl sám sebe vážit. Nikdy si v práci nestěžoval, bral ji jako nutně strávený čas, důležitý k obživě a každou chvíli si ji zpestřoval vymyšlenými příběhy ze svého povolání. Vozil po republice knihy nakladatelství duchovní literatury, ale během vteřiny se změnil v ostříleného řidiče prezidenta Světa Opičky, nebo v bodrého chlapíka s čepicí od mouky v pekárenské Avii, vozícího co ráno dětem ke škole čerstvé housky s kmínem. Když měl volno a slunce dopřávalo dnům své síly, sedával rád u vody a dlouho se do ní upřeně díval, až se proud otočil a řeka na něj promluvila. To přicházel domů pozdě večer, plnou hlavu vodního světa. Staral se o svoji dceru Aničku, která ještě chodila do školky - před třemi lety přišla o maminku a Radek o svoji milovanou ženu - ale na svůj věk byla až nepřirozeně samostatná, vzdělaná a bystrá. Říkal ji kvítečku, zlatíčko, poklade a často se neubránil slzám, když se v její tváři promítla podoba Táni.
" Jsem zvědav, jak se bude Aničce líbit dárek, kterým ji chci potěšit. Snad ji stihnu před odchodem do školky, paní Vejnarová mi jen předá klíče a pak odejde na úřad, kde pracuje v podatelně."
Čas padá do propasti a topící se v minulosti dostává název historie. Motor běží a červená barva na semaforu trpělivě stráží bezpečnost řidičů. Radek odšroubuje víčko z nerezové termosky a nalije si do něj bílou kávu, kterou mu připravili v hotelu, když se nechtěl déle zdržet na snídani. V tom je vylekán obrovskou ránou a prudkým nárazem z pravého boku, následovaným skřípáním plechu a klouzáním měkké hmoty.
" Co to bylo?" je rozrušený a srdce mu prudce tluče.
Otevírá dveře, obchází auto, aby obhlédl a zhodnotil situaci.
" Vůbec nic, žádná stopa po něčem, co by se srazilo s moji starou Felícií."
V nově vysázeném lese štíhlých buků se nepohnul ani lísteček, ráno se zatím nemění.
" Snad se mi to jen zdálo, na chvíli jsem usnul, poslední dobou jsem příliš na cestách, těch míst a kilometrů, co jsem poznal. Přijde mi užitečné šířit po kraji vlídná slova a moudré věty, ale navěky to dělat nemohu. Musím opravit domek, připravit Aničku do školy a sám se pustím do učení malých vesnických dětí o světě umění a o umění světa."
Přemítá Radek, když se vrací zpět do auta. Usedá do něj, promne si oči a s všedním stereotypem chytí volant, červená na semaforu se stále nechce hnout.
" Tak už to rozjeď, skočila ti tam oranžová!"
Radek se vyděšeně otočí na místo spolujezdce.
" Kdo jste a co tu pohledáváte?"
" Nerozumím vám, pane, nabíral jste mě za Pardubicemi, jmenuji se Marek a po téhle rozbité okrsce už spolu cestujeme něco přes hodinu. Za tu dobu jsme si stihli tolik říct a přiznávám, že čas s vámi příjemně utíká."
" To bude patrně nějaký žertík, ne? Kdo vás poslal, Kamil? Další taškařice mých kamarádů, ač nevím, co by dělali tak daleko od domova v tomhle kraji a jak by zvládli zřejmě složitou akci naplánovat. Pane Marek, povězte mi pravdu a já vás ochotně zavezu kamkoliv v dosahu mé trasy. Dnes jsem přes Pardubice vůbec nejel!"
Náhle rozčarovaný svět Radka narušilo zatroubení dalšího auta v řadě u semaforu.
" Tak co mladej, pojedeš, nebo tu budeš spát?"
Rychle nastartoval, na nejbližším odpočívadle chce zastavit a uklidnit se.
Ticho narušilo zatroubení dalšího auta v řadě u semaforu. Radek se nyní doopravdy probouzí ze snu, rychle zašrouboval zpět víko na termosku s kávou, nastartoval, ale chtěl co nejdříve zastavit na odpočívadle, aby se probral, uklidnil a trochu osvěžil.
" Jsem blázen, měl jsem se na hotelu pořádně vyspat, příliš riskuji!"
Snad ho osvěžilo samotné vylekání, ale sešlápl plynový pedál a s očima přilepenýma k silnici prořezával klid krajiny.

II.

Je řidičem prezidenta Světa Opičky, který ho důvěrně oslovuje Ráďo a rád si s ním povídá o ženách.
" Máte dnes pěkně našlápnutý program, pane prezidente, nedáte si váš oblíbený drink? Gin s tonikem a limetkou?"
Prezident Opičák se podrbal za uchem a uhladil si jemné chloupky na krku a tvářích.
" Ráďo, neustále někam cestuji, diskutuji s lidmi a snažím se je přesvědčit, že jediné, co mohou opravdu chtít je bohatství ducha, silná morálka a intenzivní spojení s přírodou, proto jste taky nás zvířata naučili mluvit a dopřáli nám vzdělání, abychom vám mohli předávat cenné informace a obohatit vás učením z našeho pohledu o matce přírodě. Ale kořeny, položené Starým pánem jsou v ohrožení. Co vy lidi vlastně chcete?"
" Myslím, pane prezidente" pokračuje Radek a posílá do zadní části limuzíny požadovaný nápoj " že lidé se chtějí hlavně odlišovat jeden od druhého, děsí je šeď a rutina života, ale to není cizí ani ve zvířecí říši. Lidé jsou tisíce let hrdí na díla svých předků, kulturu a nevnímají program integrace zvířat do společnosti příliš pozitivně. Lidé ve skutečnosti nechtějí žít v harmonii s přírodou, ale chtějí být tím, kdo jí vládne a brát si z ní jen to, co jim může být momentálně nejvíce k prospěchu. Mít za souseda medvěda, ač zbaveného hormonu agresivity není jednoduché, i když šachy hraje jako nikdo jiný, ale stále je to medvěd. Až mi přijde holka domů, že má průšvih a musí se vdávat, že v tom lítá s medvědem, snad nechci ani pomyslet.
Tohle není to, o čem psal Starý pán, od původní myšlenky je to vzdálené a zcela ji překrucuje. Navázat se zvířaty přátelství a naučit je mluvit lidskou řečí, tím se dovědět o problémech, které dokážou v nedotčené přírodě vnímat jen ony a na základě těchto poznatků vypracovat plán vzájemné spolupráce pro čistou a harmonickou planetu. Né polidšťovat zvířata, ale učit se od nich!"
" Já vím Ráďo, ale Starý pán je dávno mrtvý a písek z pouště Morava zasypal jeho učení i moudré myšlenky a není pokračovatele, jež by se odvážně postavil do jeho stop, odhodlaný dál hledat pravdu a pracovat pro blaho celého Světa. Přijde mi ale rozumné s čím přichází člověk
kříženec v jehož žilách koluje husí krev a uvědomuji si svoji nezdvořilost, že jsem ti ho ještě nepředstavil, když tu celou dobu sedí se mnou. Ráďo, tohle je pan Marek!"
Radek se ohlédl zpětným zrcátkem do zadního prostoru prezidentské limuzíny, vylepšené nespočtem barevných sklíček a různých cetek.
" Ale my už se přeci známe!"
Trochu suše zareagoval pan Marek. Radek okamžitě poznal falešného stopaře a v zápětí se rozhodl, že přestane snít, ale něco přesilného ho drželo dál v jeho představách.
" Ráďo, co jste se tak vylekal a jak jste celý ztratil barvu, je vám něco? Mohu vám pomoci? Řekněte cokoliv a vše považujte předem za splněné."
" Pan Marek má pravdu, vážně se od vidění zajisté známe" Marek se během jeho slov úslužně poklonil a cudně zasmál - styděl se před lidmi za svůj úsměv, plný drobných jehliček černých husích zubů " ale při našem setkání se nezachoval moc zdvořile, vylekal mě a zmizel. Tvrdil mi, že je stopař, kterého jsem nabral kdesi u Pardubic."
" Přijměte moji nejponíženější omluvu" zasténal prosebně Marek " jako člověk kříženec to v životě mívám složité. Například mě fascinují a vzrušují auta, ale je nám zakázáno je řídit, také jsem po předcích značně plachý a nevyznám se v mapách. Proto jsem spatřil příležitost, když jste zastavil auto na semaforu a na chvíli usnul. Nenápadně jsem se vkradl do vozu a zatoužil se alespoň pár kilometrů svézt. Ale vědět, že jste řidič samotného pana prezidenta Světa Opičky, zdaleka bych se vám s největším respektem vyhnul!"
" To by dávalo smysl" zamyslel se Radek " ale co ta rána?"
Pan Marek otevřel husí ústa v rychlou odpověď.
" Nedaleko silnice je lom, kde od časného rána odstřelují kámen pro stavbu nových domů pro zvířata a lidi se společnými domácnostmi" dmul se pýchou Marek a pokračoval " jsem architekt i umělec, který to všechno dostal jako úkol a nyní mám ještě pověření od pana prezidenta světa Opičky. Detonace se vám patrně spojila ve snu ve zcela jiný příběh, než ke kterému skutečně patří."
" Ráďo, co mu říkáš? Já myslím, že je to dar, seslaný Starým pánem a cítím, že Marek může být silným větrem, jenž pohání plachty vzájemného soužití zvířat s lidmi. Je kouzelný, má nejlepší vlastnosti housera, kombinované s lidským důvtipem a inteligencí. To je pokračování příběhu Starého pána, který by on sám lépe nevymyslel!"
" Pane prezidente, příšerně se mýlíte, nemůžete křížit lidi a zvířata……"

Poslední poznámka již neměla šanci dolétnout k opičím uším prezidenta Světa, zastavil ji
ještě před jejím vyřknutím zatáhnutím neprůstřelného a zvukotěsného skla, dělícího řidiče od něho a pana Marka s kterým již nechtěl být rušen při hře plácání dlaněmi o sebe navzájem s rytmickým odříkáváním dětinského textu
" Ó taka týsa flórija, ona nau, nau , nau, tyky tau, tau, tau, ó bendžo fix, dej ruce pryč, přes řeku přeletěla kráva, za mostem zapískal slon, písk, písk. Kytka je překrásné zvíře, slepice snědla citrón….."