Romance z bublinek

Romance z bublinek - prchavá

I.

Pohádal jsem se s otcem, který mi ostře zakázal se s ní vídat a myslet na ni. Zbylo mi jen postávat u okna a pozorovat poodhrnutou záclonou, jak náměstí zasypává sníh. Ve dveřích zarachotily klíče a hlasitým cvaknutím zámku mě uvěznily mezi stěny pokoje.
" Jednou nám oběma poděkuješ, synu, bylo by lepší pouštět se do takových věcí, až budeš opravdu dospělý a rozumný! Věř, že máme s maminkou jisté zkušenosti s lidmi a po těch letech dokážeme poznat, kdo jaký je. Jsi příliš mladý a ona o tolik let starší. Nemůžeš ji milovat" promlouvá ke mně v dobrém otec a rozmlouvá mi Olgu.
" Ale já ji miluji a chci za ní dál chodit a stýkat se s ní. Navěky mě tu nemůžete zamknout, jen co odejdu do školy, odejdu i od vás, odejdu za ní. V jejím pokoji je příjemný vzduch, tady se dusím horkem a naškrobenou košilí, co mě svírá krk. Proč si ji nemohu doma vysvléct? U ní chodím do půli těla nahý, ona mě hladí a líbá na bradavky!"
" Synáčku, mluví z tebe poblouznění, v kterém se zmítáš nevině, to ona ti zatemnila rozum, chlípnice. Když ji už neuvidíš, přestaneš na ní myslet a budeš zdráv. Máme tě s tatínkem moc rádi, tolik pro nás znamenáš, jsi plod naší lásky a vše děláme jen pro tvé dobro a ty nám to máš za zlé. Nyní už ale musíme jít na masopustní bál" ukončila matka mimochodem svoji promluvu a v tichosti odešli.

II.

Ve dveřích zarachotily klíče a hlasitým cvaknutím zámku mě uvěznily mezi stěny pokoje. Poodhrnutou záclonou pozoruji, jak si otec s matkou vyšlapují cestu sněhem. Otec byl vyšší než matka a jeho krok delší, ale v čerstvě napadaném sněhu se oběma šlo těžce a nedobře. Chvíli čekali nehnutě - než se za rohem objevily sáně, tažené silným valachem - pod plynovou lampou, která je mdle osvětlovala, až jsem viděl na jejich rty, jenž se ani maličko nepohnuly k rozhovoru. Otec pokynul kočímu na znamení, že chtějí použít jeho saní k přiblížení do sálu Městské pivnice.
"Samozřejmě, pane starosto, můj kůň i já známe tu cestu již nazpaměť. Dnes je to velký bál a kolik vysoce postavených lidí z celého kraje přilákal, až oči přechází všemi těmi barvami a ozdobami. Budete si přát přistavit sáně i na cestu zpět?"
" Děkujeme za vaši laskavost, rád ji využiji, chceme se na bále zdržet do samotného konce" odpověděl zdvořile otec.
Potom oba matce pomohli do saní, ta se podívala směrem k oknu, odkud jsem na všechno shlížel. Leknutím jsem se schoval a ztlumil svit petrolejové lampy zatáhnutím knotu zpět.
" Ach Olgo!!"
Sedám do křesla a srdce mi buší, jen otevřít hruď a pustit ho ven. Rozepínám si těsnou košili a cítím její vroucí polibky, zakláním hlavu, ona mi sedá na klín, říká mi sladký medvídku a dává mi chutnat svá plná ňadra. Celé město se topí v radosti a veselí konce masopustu, já umírám v touze a smutku.

III.

Poznal jsem ji minulé léto. Byla jednou z mála žen z města, co se nestyděly chodit plavat v horkých dnech do řeky, kde se scházeli téměř samí muži. Příjemně vyprávěla, já ani nehlesl a představoval si, jak jsem s ní zcela sám kdesi na opuštěném místě bez lidí. Když jsem měl cokoli říct, přeskočil mi hlas nervozitou. Byl jsem rozrušen a ve vteřině beznadějně zamilován. Postupem času nám její otevřenost a upřímnost dala zapomenout na chlapecký stud a letní chvíle překrásně ubíhaly.
To léto jsem měl práci u strýce v sodovkárně. Nakládal jsem na vozík za kolo přepravky s lahvemi, plnými vody, po okraj napumpovanými stlačeným oxidem uhličitým a rozvážel je po různých zákaznících v našem městě. Jedním z odběratelů byla i Městská pivnice. Nacházející se blízko strýcovy firmy, měla toho dne objednáno nejvíce sodovky, díky vzácné návštěvě silně abstinujícího dánského velvyslance. Jako obvykle jsem zajel s kolem k zadnímu vchodu a jal se skládat přepravky z vozíku, vidíc se co nejrychleji u řeky. Otřel jsem si do košile zpocené čelo a v malém okamžiku, kdy jsem si zakryl oči, objevila se ve dveřích ona.
" Ahoj, ty jsi jeden z té party od řeky, viď?"
" Ahoj, jsem, jmenuji se David" a podávám ji opatrně ruku.
" Já vím, všimla jsem si, jak na tebe ostatní volají. Líbíš se mi. Tvůj otec je starosta, nemýlím li se."
" Můj otec je člověk a chceš li se bavit o něm, promiň, mám ještě mnoho věcí k vyřizování."
Svá slova jsem nedokázal ovládat a jen tak zbytečně a zcela nesmyslně mi vypadávala z úst, mysle jen na polibky, kterými ji chci zasypat, na lásku, kterou se navzájem zahrneme.
" Na co tedy čekáš? Zde si svůj úkol splnil, jeď už, ať ti nevyprchají všechny bublinky!"
" Jak mě znáš, milovaná, nemohu již více čekat!" Beru ji za pevně za boky, hladím po vlasech a líbám, celý roztřesen. Lehce se dotkneme nosy a usmějeme, když se naše pohledy střetnou.
" Promiň, volá mě pan šéf, náš nóbl host si poručil další sodovku, jen mám strach, aby se nepřepil a nenafoukl jako balón. Ani jsem se nepředstavila, jmenuji se Olga."
" Já vím, bavíme se o tobě s klukama, líbíš se mi!"
" Tak v podvečer u řeky" ještě na mě zavolá " medvídku!"
Jsem ten nejšťastnější sodovkář na světě, necítím únavu z těžkého kola s lehce zarezlým řetězem a jedu rychle jako vítr, přibrzděn jen ostatními zákazníky - ti jen kroutí nevěřícně hlavou, když mě pozorují, jak jsem přešťastný, zpívám si a tancuji s lampou, poskakuji sem tam po prázdných přepravkách, padám na zem s roztaženýma rukama, propadám se láskou až k jádru země, kterým je její srdce - co mají strach, že mě horké počasí schvátilo úžehem a já blouzním.
V podvečer se dostávám na naše místo v písečné zátoce.
" Ahoj Davide,jak se máš? Škoda, že jsi se dnes tak zdržel" radostně mě přivítal Toník.
" Bohužel musím už domů, přijela na návštěvu sestra s dětmi, to bys nevěřil, jak rychle oni rostou a co všechno už umí."
" Nevadí Toníku, však se uvidíme zítra a nakonec můžeš vzít Karolínu i děti k řece s sebou."
" Byla tu Olga, ptala se po tobě, říkala, že s tebou musí mluvit. Máš se dát po pravém břehu řeky směrem od města až na místo, kde cesta uhýbá do lesa…"
" Vím, stará hájovna" nenechávám Toníka domluvit a dávám se do běhu, je to kus cesty.
" Počkej, Davide, máš tu přeci kolo, to bude rychlejší" podává mi ho a lišácky na mě zamrká.
" Davide, ty jsi zamilovaný!"
Trochu se zastydím.
" A divíš se?"
" Ahoj zítra, kamaráde!"
" Ahoj!"

IV.

Zadýchán jsem přijel na rozcestí, kde začínal les, plný roklí, skal a tajných úkrytů. Olga seděla rozkročena na pařezu a slunila se, hlavu zakloněnou s rukama opřenýma o stehna.
" Medvídku, myslela jsem, že se tě již více nedočkám a samým steskem zemřu. Nechceš být mým průvodcem pro dnešní večer? Sama se bojím skrz hluboký les, v košíku mám víno a bábovku pro babičku, obávám se zlého vlka a ty jsi tak statečný" vymýšlela si Olga a sama si upravovala vlasy v dívčí copy.
" Milovaná nesmírně rád se stanu tvým průvodcem nejen pro dnešní večer, ale i po zbytek života, jenž rozkvete naší láskou. Však ty se mnohem lépe vyznáš v hlubokém lese, zaveď mě v místo, kde průzračná tůň s čistou vodou nachází se a v níž mohu zchladit své do běla rozžhavené tělo. Daruj mi poznat malý kousek louky, vystlaný jemnou kostřavou. Ukaž mi zemi, co zakrývají vysoké stromy před zvědavými zraky starých žen!"
" Davide, já jsem ta tůňka, já jsem to místo i kus země, kterou můžeš okusit, kde se osvěžíš a nabereš znova síly. Nedbej zraku starých žen i já jsem jedna z nich…."
Políbí mě a já poprvé cítím její doteky na svém chlapeckém těle, měnící se v tělo muže.

V.

Ve dveřích zarachotily klíče a hlasitým cvaknutím v zámku mě uvěznily mezi stěny pokoje.
" Mám po krk jejich chytrých rad o lidech a jejich charakterech, to musím cítit sám!"
Z tajné, opravdu přísně tajné skrýše vyndávám náhradní klíče od pokoje. Oblékám si kabát, šálu zavazuje okolo krku, pravou rukou poodhrnujíc záclonu, podívám se z okna. Na náměstí stojí jedny saně, silný valach, kočí a otec s matkou se k němu blíží pomalu a váhavě, opatrně našlapujíc ve sněhu. Uteču za Olgou, znám lépe město se všemi zkratkami, než rodiče. V Městské pivnici, budu za patnáct minut, tedy dříve jak oni.

" Davide, snad jsi opravdu nečekal, že se jednou vezmeme, zasadíme děti a vychováme strom? Jak milé a snivé!"
" Olgo, prosím, nemuč mě. Tvá slova jsou jako ostré šípy a tím více mne probodávají, čím více chceš, abychom se rozloučili. Nepřitahuji tě? Proč? Pro mě jsi stále Bohyně, tůňka i tajné místo na Zemi!"
V duchu myslím na náš poslední rozhovor a zrychlím krok. Běžím asi deset minut a zastavuji se v podloubí naproti Městské pivnici. Ohlédnu se, mohu li bezpečně a skrytě přejít silnici, rozhodnutý Olgu najít a požádat ji o ruku - dnes večer pomáhá v Městské pivnici paní šatnářce Vejfartové - odmítne li mě, zabiji se! Chci se potichu rozběhnout, ale v poslední okamžik se zastavím, spatřivší v zatáčce sáně s otcem a matkou - sedí vedle sebe mlčky a nehnutě.
Schovávám se zpět do podloubí. Z okna mává na mého otce Olga.
" Jindro, Jindřichu, tady jsem, přijďte za mnou nahoru, pokoj číslo čtyřicetšest!"
Jaké hrozné divadlo se tu se mnou hraje? Čekám, než rodiče opustí sáně - ještě se otec domlouvá s kočím o ceně - a sleduji jejich kroky do pokoje, kde je Olga. Zůstávám stát za dveřmi, poslouchající, jak se vítají - jakoby se dávno znali. Otec matce svléká kabát, ta se otočí a odchází se posadit ke stolu na židli docela v rohu místnosti tak, že ji lze ještě zahlédnout v klíčové dírce. Otec se celý svléká, Olga si sundává poslední kousek spodního prádla a odhodí jej i s mými city někam do prostoru - oba si lehají vedle sebe na postel a začnou se milovat. Olga vyklání hlavu z postele a vlasy ji něžně vlají, zavírá a otevírá oči, nahlas dýchá, na vteřinu mě zahlédne a usměje se.

Umírám za živa, probodnutý oštěpem zklamání a zrady. Někdo bere za kliku, otevírá pomalu dveře. Je to matka, šedivě až zakaleně si mě s lítostí prohlédne. Pomůže mi vstát, podepírá mě a odvádí ke stolu.
" Ještě počkáme chvíli na tatínka, chlapče zlatý. Měl jsi zůstat doma, tolik pro nás znamenáš, chceme pro tebe to nejlepší!"