V kuchyni

Vezmeme si hoblík pilku - příběh okna

" Proč vám chci něco takového vyprávět? Nejde mi o žádné zviditelnění, ale nás oken se nikdo nikdy na nic nezeptá. Každý si myslí, že nás má přečtený, že jsme průhledný, že nás prokoukl. Ale někdy vidíme mnohem více i věci očím běžně neviditelné. Jsem tak první okno, které promluví, jako svědek denních událostí v jednom domě v malé vesnici na okraji Prahy. Vím, že zaznívají hlasy kritické, má li okno právo o něčem informovat, má li okno právo něco komentovat, může li okno do něčeho zasahovat, má li okno vůbec právo žít svým okenním životem, občas připitém ironem? A nejsilněji křičí hrnce, jejichž jediný cíl, je pořádně se rozpálit. Na to já říkám, že nevím. Ale cítím, že vyprávět chci, a proto začnu…"

Jako vždy byl překvapený svým syrovým a hluboce položeným hlasem, který naplňoval prostor, určený k ospalému přemítání, unavenému přešlapování, pohledům napůl zasněným a vůni kávy. Znovu nemohl odolat a zopakoval tu větu, která mu před chvílí vyvolala tak krásný a uspokojující pocit. Pocit majestátního velení, nadřazenosti a lehké nadváhy. Dal si záležet na každé hlásce, kterou pustil na svět. Nejprve si ji promyslel, pak se slinami v duchu promíchal, rozechvěl hlasivky a spustil jako silný stroj. Věděl, že jeho hezky zabarvený hlas má šanci zaujmout, díky skrytému tajemství. Ještě jednou se hluboce nadechl nosem a při vydechnutí zahrál na obrovskou plechovou tubu sólo své rozehřívající věty:

"Ot ej kat ýblb onémj, net kěvolč ežůmen týb ínlámron!"

"Bravo!!" následuje ohlušují potlesk a v sálu kuchyně to vře, vstávají hrníčky i prkýnka, probouzí se ospalé lžičky, protahuje se i struhadlo a trochu v něm zapraská. To vše vytváří neopakovatelnou atmosféru dnešního představení. Nadšení je hmatatelné, radost veliká, prostor přetéká správným jiskřením, tak potřebným k uměleckému výkonu. Starý hrnec, který hravě všechny předčí velikostí i věkem si bere slovo a hřímá do plného sálu:
"Bravo a třikrát hurá! Bravo! Je málo takových chvil v životě hrnečném, vidličném, skleničném, i lžičkovém, jako je tato. Bravo a třikrát hurá! Bravo! Je málo takových vět, co rozezní náš plech, porcelán, ocel i sklo a pak ještě dlouho rezonují v našich srdcích. Je málo takových interpretů zásadních vět, jakým je dnešní umělec! Bravo a třikrát hurá! Bravo!"
A silná slova přehlušil ještě silnější potlesk, rachot příborů, mycího stroje a mixéru. Citlivá slánka je dojatá a pláče. Povzbuzen úspěchem nabírá umělec sílu k dalšímu vystoupení.
Ač se na oko zdráhá a hraje roli stydlína téměř chlapecky cudného, jeho postoj není vůbec nejistý. Letmo a povrchně se pozdraví se svoji ženou, která mezitím ukončila noc a schází po dřevěných schodech do kuchyně z půdního pokoje. Umělec se již vlní a vzdouvá v návalu další inspirace a celý brunátní. Chvíli udržuje diváky v napětí, jako když basketbalista točí na prstě míč.

"Čorp kat šepud?"

" Óóóch, áááchh, je dokonalý, jak volí slova a s jakou silou je vrhá do prostoru, být jednou jako on…" vzdychá roztoužená pepřenka a představuje si sebe, sevřenou pevně v jeho dlaních, ochucující
mu polévku. Umělec má publikum zcela ve své
režii, to je napnuté jako nejtenčí struny a i slabý kašel je rozezní. Přichází vrchol rána, vědom si svého úspěchu, umělec odvážně rozehrává den, jako snad nikdy předtím.Všichni se přísně ztišili. Nadechuje se hluboce nosem, bobtná jako islandské bahno, PRÁSK!

" Yt ovárk
ámotip, orp ohokin mesjen amod!!"

"Reakce, která následovala nedá se srovnat s ničím, co jsem kdy předtím zažilo. Někteří se v náhlém návalu emocí vrhají z poliček vstříc neznámu do hloubky béžových dlaždiček. Tříští se, ale vypadají šťastně. Přiopilé skleničky a půllitry se servaly, sirky se samy vznítily a sporák pouští plyn, přichází menší výbuch…Atmosféra podobna fotbalovému zápasu bez gólů
s nespravedlivým rozhodčím. Je to černý den pro naši kuchyni. Jenže nás oken se nikdo nikdy na nic nezeptá."