blíž a blíž ...

... Kvítky růže zkrápějí kapky rosy,
měsíční svit pohlcuje tmu, která zahaluje tvoji tvář, po které stékají hořké slzy, které bolí jak dýka zabodnuta hluboko v srdci.
Před tebou jen vzpomínky spletené z pavoučích sítí, které se trhají na malé kousíčky a nic je nedokáže vrátit zpět..
Toužíš, aby to bylo všechno jako dřív, ale nejde to a ty zase utíkáš do svých snů, ze kterých zbyde vždy jen sluneční paprsek, který tě probudi ...
Noční motýl jen poletuje kolem tvých vlasů spletených mlhou ...
nevnímáš svět, jen stojí na okraji hluboké temné propasti, která nemá konce ...
Stojíš sama, v potrhaných bílých šatech a kolem poletují hvězdy, které pomalu vyhasínají jak tvé srdce ...
Díváš se dolů, do té tmy, vidíš, že je to jediná cesta, jak se dostat do snu, který nikdy neskončí, který se nezmění v hvězdný prach a nevytratí se v temnotě plné strachu ...
Slza, která zkrápěla tvoji tvář pomalu splývá s padajícím deštěm, a ty ... ty, tak zničená se už jen lehce pousměješ a v tvých očích je vidět jen temnota, která tě naplňuje potěšením, je to naplnění, které jsi již dlouho hledala ... jsi šťastná ...
S hleděním do té tmy, už jen toužíš být blíž a blíž k tvému snu ...
Stojíš na úplném pokraji propasti, roztahuješ své ruce, jak padlý anděl křídla a pomalu skáčeš ... už není úniku ... letíš ... letíš temnotou a jen cítíš jak vánek lehce pročesává tvé spletené vlasy ...
A co dál? ... dál už nic není ... jen tvůj dlouho očekávaný sen, který si navždy necháváš zdát ...