Áňa a Marťa

"Dej mi to!" křičí Áňa na Marťu. "Trhni si!" opáčí se na ní Marťa. Neustále se jen perou a hádají, občas už mi fakt lezou krkem. "Nechte toho!" křičím, div si nezlomim hlasivky. Vylekali se, jsou zděšeni, ještě nikdy sem se k ním ani takovým to způsobem nezachovala. Já sem zaskočena sama sebou. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Koukají na mě dva nevěřícné obličeje, jejich vytřeštěné oči mě sledují s jakýmsi nedůtklivým pocitem strachu, který v sobě nesou ty dvě malé postavičky. Je mi zle, myslím - opravdu zle. Ne, ne z nich, z toho, co se zde právě odehrálo, jen se mi udělalo zle. Cítím chlad, ale chloupky se mi neježí. Dvě postavičky, mé drahé děti se přede mnou ztrácí, utíkají pryč? "Pomoc." vydechne. Už není hluku. Svět pro ní již neexistuje.

Usadlo se dlouhé neklidné ticho, které vyvolalo strašlivou, silnou vlnu napětí, obou zcela nechápajících dělí. Jejich matka padla k zemi. "Mami? Mami?! Mami!" ptali se děti na svou mámu, posléze křičeli. Odpověď žádná, odezva - žádná, prostě nic. Jen ticho, jen klid. Pouto napěti jako si náhle vypařilo ve zcela nové vlně, vlně plné osamocení, bolesti, stesku a smutku, po kterém obě dítky plakali. Pláč plný nejistoty, osamnění, smutku i stesku po mamince, která ještě před chvílí byla tak čilá, tak krásná, tak mladá. Hořké, smutné slzy se ronily nad matčiným tělem celičký den, celičkou noc.

"Máťo, pojďte na oběd!" volala na ně s dola jedna z členek dobročinné skupiny. "Už běžím!" ozvlas se Marťa z druhého patra.

"Áňo, pojď už." vyzval Marťa Áňu.
"Já nechci." protivila se Aňa,"Víš, jak se mi tu nelíbí?!". "To se časem podá, uvidíš." řekl Martin, aby ji uklidnil. "Já nechci nic vidět! Já chci mámu!!" odsekla mu Áňa.

pozn.:dílo není dokončené.. a asi těžko někdy bude → při přepisování do pc, se to snažím vždy znovu upravit, nikdy se mi to ovšem nezdá dokonalé, je v tom spousta chyb a nedostatků, které budou, i kdybych to snad přepsala po sté.....