Žbluňk, žbluňk, žbluňk. Kapky deště mi padají do kelímku s kávou. Na červen je opravdu hnusně. Už přes dva týdny v kuse prší. Crrrrrrrrr. Telefon. Volá mi šéf. Zase si stěžuje, že tohle je špatně a kdesi cosi. Jak se soustředím jen na šéfovi výčitky, nevšimnu si, že jdu až příliš blízko u silnice. Šplouch. Rychle jedoucí auto na mě vystříklo vodu z kaluže. Super. Kafe letí přímým zásahem do koše. Aspoň, že vybitá baterie v mobilu přerušila šéfovo nesmyslné nadávání. Jsem promočený na kost. A to jsem si dnes vzal nový oblek. Rozhlížím se kolem, jestli někde poblíž nenajdu obchod, kde prodávají deštníky. Ne že by mi to nějak viditelně pomohlo, ale aspoň nebudu ještě víc mokřejší než jsem. Rozhlížím se. Naproti je obchod se suvenýry. Když ale pozoruji semafor čekajíce na zelenou, spatřím něco nádherného. Teda někoho. Ji. Bílé šaty na ní září jako by byla nějaká nadpřirozená bytost. Vlasy má smáčené a zplihlé, což ovšem nijak nemění tu skutečnost, že je nádherná. Nadpozemsky nádherná. Zelená. Rychlým krokem mířím k ní. Než ji ale oslovím, koupím si deštník. Zatímco prodavač hledá cenu, netrpělivě se koukám, jestli tam ještě stojí. Stojí tam. Vydávám se k ní. Tváří se jako by na někoho čekala. Že by na mě? Její oči jsou plné smutku. ,, Dobré odpoledne. Mohu Vás někam pozvat? “ zeptám se a dojede mi, že jsem se jí ani nepředstavil. Pohlédnu na ní. Usměje se a přikývne. Nabídnu jí rámě a druhou rukou nad našimi hlavami držím deštník. Celou cestu spolu nepromluvíme ani slovo.
Nějak automaticky jsem zamířil ke mně domů. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli to nevadí, ale než jsem stihl cokoli říct, zavrtěla hlavou. Je to neuvěřitelné, jak si dva cizí lidé dokážou rozumět i beze slov. Otvírám dveře bytu a ukážu na gauč. Mezitím jdu do kuchyně udělat kafe. Sakra. Mám jenom čaj. Snad to nebude vadit. Když se vracím se šálky, uvidím ji, jak pozoruje stékající kapičky deště po okně. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale je to velmi uklidňující. Pohlédnu na konferenční stolek. Jsou na něm dva šálky čaje. Cukr, co když si do čaje dává cukr nebo mléko? Chystám se vstát, ale v tom ucítím její studenou ruku. V hlavě slyším tichý hlas. ,,Nechoď pryč. Nenechávej mě tu….“ Sednu si zpátky. Obejmu ji. Je tak studená. Vzpomenu si, že mám v ložnici deku. Vstanu, ale ona se mě chytí a jde se mnou. Podívám se na ní. V jejích očích je stále smutek, ale teď v nich vidím i něco jiného. Není to chtíč ani touha. Spíše bázlivost. Ta cesta do ložnice mi přijde nekonečná. A čím víc se k ní blížíme, tím víc cítím, jak mi svírá ruku.
Sedáme si na postel. V hlavě mám úplné vakuum. ,, Jsem Daniel,“ nic lepší mě v tu chvíli nenapadá. ,,Jak se jmenuješ?“ Místo odpovědi se jen usměje. ,, Mohu Ti tedy říkat Víla?“ Ano. Víla. Přesně taková je. Krásná, tichá a tak zranitelná. Poposedne si blíž. Slyším, jak se mi zrychluje dech. Srdce mi buší jako splašené. Potom se ke mně nahne a naše rty se spojí. Hlava se mi točí, jako kdybych byl na kolotoči. Když objímám ji objímám, cítím její chladné tělo. Zároveň ale cítím jak se ve mně rozlévá teplo. Čím víc se sbližujeme, tím je ten pocit silnější ale je tak úžasný. Jakmile se naše těla spojí, připadá mi vše jako ve fantazii. Je to kouzelné…
Ráno mě vzbudí paprsky slunce. Konečně po tolika dnech hřejivé sluneční paprsky. Najednou mi vše dojde. Cos e stalo včera a hlavě co se stalo v noci. Kouknu se na postel. Místo vedle mě je prázdné. Vstanu. V pokoji je stále cítit její omamná vůně. Že by to byl sen? Určitě nebyl. Na zemi najdu hedvábný šátek, který měla na krku. Dveře od bytu jsou zamčené a klíče leží v obýváku na stolku. Že by to opravdu byla víla?
