Naivní?

Sedím ve vlaku a oknem pozoruji déšť. Jeho kapky dopadají na skleněné tabule jako slzy.Ano jako ty bolestné slzy, kterých jsem kvůli Tobě vybrečela nepočítaně mnoho. Vzpomínky mě vedou zpět k loňskému létu. Léto bylo krásné, ale najednou mě bodne u srdce. Vzpomínám na ten červnový den. Vlastně noc.
Seděli jsem naproti sobě u stolu a koukali si do očí. Něžně ses na mě podíval a řekl jsi, že se Ti moc líbím. Tehdy jsem za Tvým úsměvem neviděla ten spalující bolestný chtíč. Pomalu jsme se zvedali a šli se projít. Chytil si mne kolem pasu a začal líbat. Pokračovali jsme až k Tobě. Znovu jsi mě obejmul, políbil a začal svlékat. Bála jsem se, ale hned jsi mě začal uklidňovat. Tobě jde přeci o cit ne? Věřila jsem všemu. Poté už jsem jen cítila Tvé doteky a Tvé tělo. Ještě ráno jsi mne držel v náručí, láskplně objímal a pak? Pak už mi po Tobě zbyla jen bolestná rýha v srdci a naděje, že sis vzal mé číslo.
Znovu o tom přemýšlím. Byla jsem tak moc zamilovaná a důvěřivá nebo jenom naivní?