Úplný začátek-jak co bylo?

V jednom malém, ale pěkném a tichém městečku v Německu žily pospolu dvě kamarádky.
Antonie a Jitka bydlely v podnájmu u jedné milé staré paní, vdově po panu Novákovi, která tam už hodně dlouho žila. Jitka byla menší postavy, obarvená na blond, ale chytrá a divoká.
Antonie měla černé vlasy, dlouhé až ke konci zad. Hodná a milá.
Byly tam spolu na studiích, ale jen Antonii se podařilo sehnat pracovní povolení.
Antonie se uchytila v realitní kanceláři,to bylo jediné co mohla narychlo sehnat.Musely nějak platit nájem,i když malý. Jitce pobyt doma v klidu vyhovoval. Její největší zalybou bylo stejně vaření a uklízení domácnosti.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Antonie byla u firmy jen necelý měsíc,pořád jen chodila jako ocásek se stálýma pracovníkama na různé prodeje a pronájmy aby se naučila i různé fígle.Tento den se to ale mělo změnit.
Když šla okolo kanceláře šéfa,uslyšela hádku mezi šéfem a Lukášem,jejím kamarádem z pracoviště.Lukáš byl menší blonďák s brejlyčkama.Všichni ho rádi škádlily ale Antonie s ním byla velká pracovní kamarádka .Navzájem si pomáhaly .
Lukáš byl takový malý detektiv .Vypátral co se jen dalo .
Co nevěděl to se dozvěděl.
Chvilku zaraženě poslouchala ale najednou se rozlétly dveře a Lukáš vylítl jak zběsilí.
"Do toho domu mně nedostanete"zvýšil hlas když se otočil na šéfa už stojícího mezi dveřmi.
"Sám chápeš že tato smlouva je pro firmu požehnání,tak buď tam půjdeš nebo letíš.O jednoho víc nebo miň.To firmu nezajímá,jen výsledky.Můžu to dát někomu jinému."
"Tak to bych rád věděl kdo tam půjde."odvětil Lukáš
"Lidí je tu dost,tak tam pošleme Antonii,ať předvede co umí."
Antonie se zděsila,ještě toho moc nevěděla o prodeji realit a teď jí házej něco velkého???
"Ale Antonie nemá zkušenosti,nemůžete jí tam poslat."
"Já vedu tuto společnost tak mohu,pokud tam nepůjde a nepřinese podepsanou smlouvu tak letíte oba dva...je to jasné?Antonie,do kanceláře!!!!"
Antonie ho následovala do kanceláře z vyděšeným výrazem.
"Zavři dveře a posaď se"řekl sedajíc si za stůl.
Antonie zavřela dveře a pomalu šla k psacímu stolu a sedla si na protější křeslo.
"Mrzí mně žes to musela vyslechnout ale jde o velký kšeft a společnost to potřebuje.Je málo lidí co si může v této době dovolit koupit dům,nemluvě o milionové vile.Když zvládneš toto tak místo v naší realitní kanceláři máš jisté,pokud ne tak si můžeš ty i Lukáš hledat novou práci."řekl jí na rovinu.
"Nechápu ale proč to Lukáš nevezme,je to mnohem zkušenější prodejce.On je prodejce,já ještě ne."
"Tak se jím staň,tady jde o to že kupec je pracovně zatížen a dal si podmínku že smlouva se projedná a podepíše v pozdním večeru v jeho zámku.Je vlastníkem starého zámku nahoře v lesích.I pozemky mu patří.Jenže,nová generace.Nestačí mu to.
Majitel se chce přestěhovat co nejdřív do města,byla by hloupost si to nechat ujít."
"Dobře,jak se tam dostanu?Moc to tu neznám."
"Plánek ti vytisknu ještě dnes,zítra je pátek tak si přes den odpočiň a večer tam zajeď,o víkendu máš volno tak v pondělí mně přineseš smlouvu,podepsanou."dodal důrazně.
"Pokusím se ."přikývla nervozně.
Antonie vyšla z kanceláře a hned se k ní přiřítil Lukáš.
"Doufám žes to nevzala"vyhrkl na ní hned.
"Musela jsem,jinak bychom oba přišly o místo,tobě možná na něm nezáleží ale mně jo,kde bych sehnala jinou takovouhle práci?"odvětila naštvaně Antonie.

Dřevěné,poškrábané dveře jejich pokoje se otevřely .Antonie vešla s unavenou a naštvanou tváří dovnitř a zabouchla za sebou prudce dveře .
Jitka vyjekla a prudce se na ní otočila .
Jejich pokoj byl skromně vybavený. Jitčina postel stála vlevo u stěny a Antoniina na druhé straně.
U hlavy měla každá noční stolek s lampičkou a vedle Jitčina stolku byl velký psací stůl.
Naproti dveřím bylo jedno jediné okno. Byl to malý pokojíček, ale jim stačil.
Na sobě měla Antonie jako obvykle černé kalhoty a černé sako splývající s jejím štíhlým tělem.Jitka poznala na otdychující Antonii že je rozzlobená .
"Co se stalo?"vyptávala se Jitka sedící v pohodě na posteli v bílé noční košili.
Bylo ticho. Antonie přešla ke své posteli a sedla si na ní. Až pak se na ni podívala a vše jí vysvětlila.
"Jedu zítra za klientem na zámek za město kvůli jedné vile.Sama."dodala.
Jitka ale nechápala, proč je smutná, když dostala konečně pořádnou práci, o které snila.Pořád si stěžovala že nedostane pořádnou smlouvu a teď si stěžuje že jí má?
"A v čem je problém?"zeptala se nechápavým hlasem .
"Dali mi to jen proto, že z toho kouká velký balík a že když je ten chlápek k dostihnutí doma jen v noci, tak o to nikdo jiný nemá zájem.Chápeš?"vyhrkla ze sebe aniž by se nedechla.
"Neztěžuj si to,ber to takhle.Začátky jsou vždy těžké .Pamatuješ jak ti nešla němčina? Na ty začátky?To bylo hrozné jek jsem ti to vtloukávala do hlavy ale pak to šlo samo.Nebo ne?A co salsa?Jak dlouho ti trvalo než ses jí naučila?Ale nevzdala jsi to."odvětila.
"Máš asi pravdu ." řekla a malinko se pousmála
Chvilku se jejich pohledy držely .Pak se Jitka odtrhla a zachumlala se do peřiny .
"Zítra mám volný den,co si takhle odpoledne někam vyrazit??"
"Jo,co třeba doté hospůdky nedaleko,sedneme si na zahrádku a pokecáme o klucích."
"No,to uvidíme."

Druhý den odpoledne si Antonie a Jitka šly sednout do zmíněné hospůdky,byly tam poprvé.Odté doby co přijely do Německa neměly na sebe moc času.Antonie sháněla pořád práci a když jí sehnala,byla celý den venku.
Když vešly do útulné hospůdky a sedly si k rohovému stolku,Antonie zpozorovala že na zdi proti nim visí malý jukebox.
"Co si dáte?"ozval se hlas servírky.
"Dvě pivka"ujala se slova hned Jitka.
"Pro mně ne,já si dám jen neperlivou vodu."
Servírka kývla a odešla.
"Blázníš?Večer jedu přece za tím chlápkem."zašeptala Jitce Antonie.
"A jo,promiň,zapomněla jsem."omluvila se a z kapsy vytáhla krabičku cigaret.
"Hele,co si něco pustit"Antonie ukázala na visící jukebox.
"Tak tam něco najdi,já nemám zatím náladu."Jitka si zapálila cigaretu a dívala se po hospůdce.
Byla to malá místnost z pár stolky ale nevypadala zle.
Antonie zatím vstala a šla prozkoumat písničky.Projížděla je jednu za druhou až narazila na svojí oblíbenou skupinu z Čech.XIII.století.
"Hele třináctka tak tu bych tu nečekala."oznámila a pustila jednu.
Pak si sedla zpět k Jitce a servírka jim přinesla pití.V hospůdce seděly asi 2 hodiny když se Antonie podívala na hodinky a vzpomněla si že musí vyrazit ke klientovy.
"Promiň,už bude 18h. raději půjdeme.Musím se převléknout a vyrazit."
"o.k."souhlasila Jitka

Antonie seděla v černém mercedesu a jela za město ke klientovi .
Poslední paprsky zapadajícího slunce už dávno zmizely za vrcholky strmých skalnatých kopců, když Antonie odbočila ze silnice na lesní cestu vedoucí ke klientově domu. Plánek od šéfa měla stále vedle sebe aby neztratila cestu a byla tam co nejdřív.
Když se dostala až skoro k místu určení, zaslechla podivné vytí .
Škubla pohledem ven z okénka .
"A sakra, zdivočelí psi, ještě že tu nežijí vlci" říkala si zděšeně koukajíc na cestu a zároveň ven z okna.
Nedala na divný pocit a zastrčila svojí kazetu XIII.století do autorádia. Do tiché noci začal znít hrůzný hlas Petra Štěpána.
Auto jelo stále dál po pěšině až k velkému starému zámku, který vypadal, že se jistě už brzy rozpadne.
Antonie zastavila před hlavním vchodem a vypnula rádio i motor. Pořádně si ten dům z auta prohlédla.
Zámek byl jednopatroví s velkou střechou a po stranách byly dvě věžičky tak trochu připomínal hrad.
Omítka už skoro nebyla a střecha by potřebovala roky oprav nebo bourací kouli.
V přízemí byly tři okna daleko od sebe a v prvním patře čtyři .Zámek nebyl moc vysoký ale dlouhý.
Vypadalo to že se ani v jednom okně nesvítí .
Auto měla Antonie zaparkované levou stranou k zámku na příjezdové cestě.
"To se mu nedivím, že si pronajímá jiný dům,tento se brzo rozpadne." zažertovala si Antonie pro sebe a pousmála se .
Vystoupila z auta a prohlédla si i krajinu.
Krajina byla i za noci úchvatná a vzduch voněl jehličím z lesa.
Líbilo se jí tam.Cítila se svobodná víc než kdy jindy. Pořádně se tedy nadechla.
"Antonie, dávej si pozor, proslýchá se, že je to blázen, žije tam prý sám a nikdo o něm nic neví.Říká se že vtom lese mizí lidé . Buď opatrná,prosím tě!!"probleskla jí najednou v okamžiku varovná slova Lukáše, který o tomto domě prý něco hrůzného slyšel.
Antonie si oddychla aby nabrala odvahu a zapomněla na jeho slova .
Vystoupila po krátkých schodech vedoucí k hlavnímu vchodu.
Přistoupila a zabouchala na velké dřevěné dveře, které se pak těžce a se skřípotem otevřely.
Ve dveřích stála žena drobné postavy oděná v černých, dlouhých,obyčejných šatech , bílou zástěrou a s tváří bílou jako sníh. Chvilku si jí prohlížela.
Mlčky pak pokynula ladně rukou, aby Antonie vstoupila.Antonie vešla do ohromné polo zbořené místnosti jen lehce osvícené svíčkami na svícnech, ve které byly pouze kamenné schody vedoucí nahoru do patra a dva sloupy po každé straně.
Dveře se náhle samy zavřely. Antonie se jen leknutím ohlédla, ale na další pokyn ženy ji dál následovala.
Žena šla s Antonií k velkému schodišti a za okny opět zaznělo psí vytí.
Antonii běhal mráz po zádech a cítila se divně.Oči jí kmitaly z jedné strany na druhou .Od okna na ženu v černém a zpět. Když ji žena zavedla ke schodům, obrátila se na ni a s podivně zamračeným výrazem v očích se lehce uklonila a odešla. Dívala se nechápavě za ní. Ale pak zaslechla za sebou mužský hlas.
"Vy jste z kanceláře, že? Sem moc lidí nechodí .....".Antonie se hbitě ohlédla."...vlastně skoro nikdo sem nechodí."tu větu dořekl tak překvapeně, když na ni pohlédl, jako by ho fakt, že poslali ženu, udivil.
Muž naklonil hlavu trochu vpravo a prohlédl si jí od hlavy až k patě, ona učinila totéž.Pořádně si ho prohlédla.
Před ní stál mladík s delšími černými vlasy a v černých očích se mu objevil podivně spokojený výraz. Oděn do černé lesklé košile a černých plátěných kalhot. Stále si jí podivně prohlížeje,mladík sešel pomalu a lehce dolů a uchopil ji okolo ramen .Vedl ji po schodech a pak do poměrně velké místnosti se psacím stolem a jiným dřevěným nábytkem. Byla tam i postel připravená pro čekající návštěvu .
Pěkně ustlaná a na ní ležel rudě červený přehoz.
Antonie si sedla za psací stůl který stál uprostřed,naproti krbu a z menšího kufříku vytáhla velký štos dokumentů .
Mladík upřel svoje černé oči na Antonii aniž by poslouchal co říká.
Jeho dech se pomalu zrychloval a srdce bušilo víc a víc.Když ho Antonie pobídla aby podepsal listinu opřel se levou rukou o stůl a smlouvu podepsal. Stojící po levé straně a hypnotizován stále Antonií se napřímil a stoupl si za ní.Antonie začala skládat věci .
"Tak snad" .....zarazila se ve větě, když pocítila jemný dotyk ve vlasech, jak jí jeho pravá ruka odkrývá levou stranu krku. ....." je to vše, co potřebujete..." prudce se ohlédla a mladík sebou škubl ".....ode mě vědět .Doufám že budete z domem spokojen ."
Vstala a balila si listiny a kopii smlouvy v deskách na pronájem domu zpět do kufříku .
"Snad tak pozdě nechcete jet.... "obešel ji dívaje se jí zpříma do očí a pokračoval".....tou temnou nocí tmavým a nebezpečným lesem plným zuřivých toulavých psů ...a možná i vlků....a vypadá to, že bude bouřka, tudíž by se ta lesní cesta pro vás mohla stát nevypočitatelnou blátivou pastí."oči se mu podivně zaleskly.
Věděla že by neměla zůstávat, ale to něco v jeho očích jí přesvědčovalo, aby zůstala.Kdyby tam byl někdo jiný tak se asi z mladíkova chladného pohledu vyděsí a vezme nohy na ramena .Ale Antonie ne .Bezmyšlenkovitě se na něho dívala a neodtrhla oči dokud zas nepromluvil .
"Služebné vám přinesou něco na převléknutí." řekl nečekaje na odpověď. Otočil se a odešel s výrazem, že je už rozhodnuto.
"Divné,moc divné."vydechla.
Antonie se pořádně rozhlédla po pokoji a teprve teď si všimla, že pokoj je také osvětlen pouze svíčkami na svícnech postavených v rozích pokoje a na stole. Za okamžik vstoupily dvě služebné bledé jako smrt oděné vtom samém, co ta první. Jedna nesla v ruce dlouhou noční košili. Druhá se postavila za Antonii a začala jí svlékat černé sako. Když jí ho svlékla, pověsila ho na opěradlo židle a rozestlala postel .
Když už byla Antonie oblečená v rudě červené košili s krajkami, služebné se chystaly k odchodu. A ona opět zpozorovala ten podivný výraz v jejich bledých tvářích,když se na ni obě ve dveřích otočily .
Spát se jí dávno nechtělo, tak z kufříku vytáhla cigarety a jednu si o svíčku planoucí na stole zapálila. Sedla si do otevřeného okna a pozorovala krajinu kolem sebe. Pozorovala špičky stromů, jak se tyčí k tmavému nebi ozářeném pouze měsíčním,chladným světlem. Pořád ale měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. I když nikoho neviděla, pořád cítila pohled mladého pána, jeho černých očí, které, jak jí připadalo, vidí až do hloubi její duše. Když dokouřila, vyhodila nedopalek z okna a pohlédla na své auto. Okno nechala otevřené a šla si lehnout do rozestlané mněké postele.
Antonie měla zavřené oči, ležela na boku zády k oknu, ale ještě nespala.
Vítr zhasl náhle svíčky a v pokoji nastala tma. Antonie byla do té doby klidná, ale zase pocítila ty podivné oči, jak se na ni dívají. Pak pocítila přítomnost osoby, která stála za ní, neodvážila se ani pohnout .
Pak cítila něčí ruku, jak odhrnuje vlasy z krku a lehce se ho studenými prsty dotýká .
Srdce se jí rozbušilo a když na krku pocítila i jemný dech, nevydržela to, a prudkým pohybem se skutálela na druhou stranu postele, pak na zem. Pohlédla a v měsíčním svitu uviděla siluetu mladého pána. Oči mu ve tmě rudě zářily.
Rozeběhla se z křikem ke dveřím a se zděšením zjistila, že jsou zamčené. Ohlédla se a on stál za ní, jednou rukou ji uchopil za krk a jemně přitiskl na dveře. Druhá ruka jí něžně pohladila po tváři.V jeho hezkém obličeji se značil ďábelskej úsměv a Antonie se cítila bezbranná.
Pomalu si její hlavu natočil a jeho ústa se přibližovala k pravé straně jejího hrdla . Antonie málem zpanikařila.Všimla si ale, že okno je stále otevřené .Neváhala ani vteřinu.
Vší silou tedy odstrčila mladíka do rohu vedle ní a běžela k oknu. On se jen ohlédl, ale v jeho obličeji stále zůstával onen zvláštní ironický úsměv .
Bylo to ale vysoko a na skok neměla odvahu. Rozhlédla se tedy, aby našla jinou cestu - deštný okap který byl necelí metr od ní . Bezmyšlenkovitě vylezla na prach okna a skočila na něj.
Okap zaskřípal, ale naštěstí pro ní,držel .
"Vaa!"vypískla jen ze sebe.
Když lezla dolů, v okně se objevila rozzlobená tvář mladíka. Antonie nebyla už tak vysoko, tak se pustila a seskočila na pevnou zem.Zběsile se rozběhla ke svému autu . Nasedla do auta a nastartovala. Ve zpětném zrcátku zahlédla, jak se z hlavních dveří vyhrnuly ženy a jak hladoví vlci se řítili k ní.
Auto se rozjelo a vyděšená Antonie si po pár metrech zhluboka oddychla. Nevšimla si ale, že nebem ji pronásleduje podivný stín. Obloha jasněla když Antonie vyjížděla z lesa, blížilo se svítání. Stín se zastavil a zůstal stát na jednom z vrcholků kopců lemujících silnici a díval se jak Antoniino auto mizí v dál. Bylo mu jasné, že se do prvních slunečních paprsků musí vrátit zpátky do stínu svého domu ale na Antonii nezapomene .Cítil se potupně a odhodlaně zároveň.

Do města přijela za brzkého rána. Klíčem potichu odemkla dům a zamířila rovnou do svého pokoje. Paní Nováková otevřela vedlejší dveře.
"Slečno Antonie, já vím, že máte náročnou práci, ale tak pozdě snad nikdy nechodíte domů.... a co to máte na sobě?" řekla se zamračenou tváří.
Antonie se prohlédla a až teď si uvědomila že je oblečená stále v rudé noční košili.
"Jek se dnešní mladí chovají to nemohu pochopit"zamumlala paní Nováková,otočila se ke svému pokoji a zavírala dveře.
"Žádná úcta"dodala když zavřela dveře do pokoje.
Antonie na nic nedala a vstoupila do pokoje.Zavřela za sebou dveře .
Přešla do půlky pokoje a svalila se na svou postel.
"Antonie?!" ozvala se Jitka, kterou při příchodu vzbudila.
"Co to máš na sobě?" zeptala se, když se posadila na postel a prohlédla si ji.
Antonie k ní otočila hlavu s výrazem, aby mlčela.
"Dobře,už se neptám" pochopila a zachumlala se zpět pod peřinu.

Spala málo a tak jí to připadalo jako zlí sen.
Ale o tom že to sen nebyl se přesvědčila hned jak přišla po víkendu do práce.
Lukáš už na ni čekal před kanceláří a když přišla, vešel s ní dovnitř.
"Antonie, máš jít za šéfem do kanceláře. Bacha, je rozzlobený." oznámil jí Lukáš, když si sedla ke svému stolu.
Antonie přistoupila ke dveřím a zaťukala na skleněné dveře šéfovi kanceláře.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptala se opatrně, když vstoupila dovnitř.
"Slečno, dnes byla ve schránce obálka a hádejte, co v ní bylo. Kopie smlouvy, kterou jste mi měla přinést dnes vy osobně. Neříkejte že jste jí tam nechala!!" řekl klidným hlasem šéf.
Když to dořekl, vybavil se jí zas obraz toho sterého zámku a mladíkovi oči.
Ve tváři se jí objevil vystrašený výraz.
Antonie neměla slov a to, co se jí v domě stalo, nikomu neřekne, ani Jitce.I ona by si pomyslela že se zbláznila.
"No, jste tu nová .Už se to ale nebude opakovat .Vždyť se nic nestalo . Smlouva je tady,vy taky,no .
Chyby děláme snad všichni, né ?Jsme...jsme jen lidi.
Tak můžete jít."uklidňoval jí když vyděl její ustrašený výraz .