Zámek-Sladký domov i útočiště

Další noc se probudila s velkým hladem a touhou po teplé krvi.Vyrazila tedy na lov do lesa.Ale po dvou hodinách se jí podařilo vystopovat jen jednoho zajíce.A to její touhu nezahnalo.Vrátila se do zámku s kručícím žaludkem.
Druhou noc se odehrávalo to samé.A další noc to samé.
Když pak hladová Antonie usnula,zdál se jí strašný sen o Markovi.
Začal v hale zámku,Mark i Antonie se smály,tančily a byly šťastní.Pak ale jako by se vypařil.Antonie tam stála sama a za dveřmi bylo jen slyšet zvuky dvou mečů otírajícíh se a bijících o sebe.
Otevřela tedy dveře ale zvuk přestal.Mimo toho se před domem rozlévalo mrazivé ticho.Rozhlédla se a sešla schody,po pravé stravě uviděla kříž,zabodnutý do země na kterém vyselo jeho bezvládné tělo a kapky krve stékaly a vsakovaly se do země a kořenů blízkých stromů.Antonie vykřikla hrůzou a vyšla pomalým krokem k němu .Vtom se Markova hlava zvedla a jeho černé oči se vryly do Antonie.
Vtom se probudila.Opocená rozrazila víko bedny a snažila se nabrat dech.
"Tak to nenechám,vrah za to musí zaplatit.Musí zemříííít!!!!!!"zaječela zlostně do tmy.
O chvíli později se procházela po městě a hledala něco na zub.Narazila zas na tu samou diskotéku jako naposledy.
Teď ale bez váhání.Vstoupila rovnou na parket a ladně začala tančit do rytmu muziky. Po chvilce jí to ale přestalo bavit a tak šla k baru a pozorovala kluky i holky jak se baví a hledala mezi nimi vraha.
Místo toho se ale vedle ní postavil mladej blonďáček a začal se na Antonii culit.
Ta mu místo do očí pohlédla rovnou na krk.
"Tak copak si dáte slečno,mohu vás na něco pozvat?"optal se slušně.
Antonie zvedla trochu oči a konečně narazila na jeho modré oči.
"Co pijete ráda?"optal se znovu mladík.
"Červenou mladíku."odpověděla mu Antonie.
Mládenec to pochopil po svém a tak kejvnul na barmana.
"Jedno pivko a pro dámu červené vínko."poručil barmanovy a hned zaplatil.
Na Antoniiny tváři se objevil letmí usmněv.
Mladík se jmenoval Petr a studoval na vysoko ekonomické škole.Dokázal se zapojit do hovoru na jakékoli téma. A tak se s ním Antonie nenudila.Chvilku si povídaly a pak zas šly tancovat.Při ploužáčcích si jí hezky přitáhl k sobě a pomalu se pohupovaly v líné muzice.On té blízkosti využíval po svém ale Antonie taky nezahálela.Přes jeho kůži hltala vůni jeho zdravé krve.
Když se zábava dostávala ke konci a lidí bylo miň a miň dal Petr návrh.
"Co takhle pokračovat v zábavě u mně?Mám tam láhev dobrého a sladkého červeného vína."
"Dobře,nejsem proti."odpověděla z klidným hlasem.
Před dveřmi diskotéky se Antonie zastavila.
"Tak a teď veď ty."oznámila Petrovi.
"Dobrá"odpověděl a chytil jí za ruku.
Vedl jí poloprázdnou hlavní ulicí asi 10minut a pak zabočil do tmavé uličky která vedla ke studenským kolejím.
Zastavil u jednoho vchodu a lovil z kapsy bundy klíče.
"Ksakru,kde jsou?"prohmatával druhou kapsu.
"A...tady."vyndal štos klíčů a otevřel vstupní dveře do koleje.
Ve vrátnici nikdo nebyl.Vyšly po schodech do prvního patra.
Petr odemkl dveře a vpustil Antonii dovnitř.
"Tak vejdi klidně dál......tady já bydlím,sám."dodal když jí vpouštěl.V tu dobu si ještě neuvědomil jakou chybu učinil.
Upír nemůže vejít bez vyzvání ale on jej pozval dál a podepsal si tak ortel smrti.
Vešel hned za ní a rovnou zamkl dveře.Klíče zandal zas do kapsy bundy kterou si pak pověsil na vedlejší věšák.
Přistoupil pomalu k Antonii která mezitím vešla do malého obýváku a prozkoumávala ho.
"Dáš si tedy něco ještě?Máš ještě žízeň nebo chuť na něco?"zeptal se Antonie stojící k němu zády.
"Jo,mám pořád chuť"otočila se a oči jí rudě zářily"na tebe."
Jen co dořekla,vytasila na mladíka,teď vyděšeného,svoje do tmy svítící tesáky a rychlím pohybem se k němu přiřítila.
Chytila nebožáka za hlavu a zakousla se mu do hrdla.Mladík,ztuhlý strachy,jen zasténal a jelikož ztratil rovnováhu,narazil na zeď vedle dveří vedoucí na malou chodbičku.
Chvilku popadal dech ale za okamžik ztratil vědomí a sunul se pomalu na koberec.
Antonie lačně hltala mladíkovu krev a konečně cítila to sladké uspokojení které jí,jak hned pochopila,dala jen lidská krev.
Když se dostatečně nasytila,zvedla se ze země a po chvilce pozorování se začala nad nehybným tělem modlit.
Ano,modlit.Modlila se aby jeho mladá duše došla pokoje a poděkovala mu za ukojení a prodloužení jejího vlastního života.
Pak,aby jí nikdo nevyděl,otevřela okno a přesvědčila se zda jí nikdo nevidí.Naposledy se otočila k nehybnému tělu a seskočila na,od rosy,vlhký trávník.
Když dorazila domů tak začalo pomalu svítat.Lehla si do bedny a než spokojeně usnula,trochu přemýšlela.
Měla by zrenovovat tento zámek,byla by škoda ho nechat spadnout.Mark to možná měl v plánu.Nebo ne?Každopádně je to teď její domov.Dá tedy tomuto domu novou tvář.

Druhý den šla zas na lov ale když se nasytila,vzala nebohému jeho peníze a poděkovala mu nejen za jídlo ale i za příspěvek na chudé.
Ještě než vyrazila domů za spánkem,koupila v non-stop bazaru starej mobil a simkartu se stovkovým kreditem.
A dopoledne ve stínu temného pokoje obvolala firmy a řemeslníky.
Nejdřív zařídila zasklení poškozených oken.Pak zavolala topenáře aby jí přivedly do domu teplo a pak to ostatní.
V průběhu doby,než se vydávala na lov,začala dávat do kupy místnosti a velký sál.
Postupně je vymalovala a jak šel čas i zařizovala interier.
Když už po dvou letech bylo hotovo.Rozhodla se navštívit Jitku poté dlouhé době.Vzala to opět přes střechy a balkon.
Dveře od balkonu byly pootevřeny ale Jitka nikde nebyla.Ani v kuchyni nebo v ložnici.Pak ale uslyšela z chodbičky jaké si divné zvuky,šla tedy dál a našla Jitku,klečící s hlavou v záchodové míse.
"Pane jo."ozvala se Antonie.
Jitka až očividně vyřízená se na ní otočila a jen pokývala hlavou a už zas byla v míse.Pak si jen rukou utřela pusu a zvedla se ze země.
"Ahoj,jsem ráda že jsi se objevila."pozdravila Jitka.
Antonie si jí teď mohla pořádně prohlédnou a tak si nemohla nevšimnout Jitčina nadměrného bříška.
"No nazdar."překvapila se.
"Taky tě zdravím.No jo,už je to tak."
"Ty jsi?Ty nejsi,nebo jo?"koktala ze sebe Antonie.
"Pojď si raději sednout do kuchyně."zavedla jí ke stolu a posadily se.
"Tak to vidíš,čekáme dítě.Teď se bude muset Theo otáčet aby uživil dva krky."
"V kolikátém jsi už?"zeptala se nesměle když se vzpamatovala.
"Už v sedmém,Theo má radost a já pochopitelně také.Ale ty stavy jsou občas k nevydržení."přiznala.
"Pane jo,tak vy budete mít dítě.Už budete rodina."
"A jak je tobě?Je to lepší?Myslím ohledně Marka."
"Pořád to bolí a stále se mně zdá jeden a tentýž sen."
"Jaký?"vyptávala se Jitka.
"Jsem v domě s Markem a je nám dobře,pak se ztratí a já najdu jeho tělo pověšené venku na velkém kříži a krev co z něj teče se vsává do půdy a kořenů stromů."vypráví Antonie.
"To je jasné,vtom zámku jste se poznaly,tam bylo první setkání.A ta vsakujíc se krev značí že když tam tak dlouho žil a i tam umřel že jeho duše a vzpomínky se bude držet jen tam."přemýšlela nahlas Jitka.
"To jo,to chápu.Ale ten sen mně ničí.Mark mně hodně chybí."
"To věřím,a jinak děláš co?"
"No,za ty dva roky co uběhly jsem dala trochu dohromady zámek.Právě jsem tě chtěla pozvat ale myslím že na to není vhodná doba.Necháme to tedy až to bude hotové.Teď se musíš starat hlavně o sebe a mimčo."
"Já i dítě jsme v pořádku,nemusíš se o nás starat.Nevolnosti k tomu patří."pousmála se Jitka.

Antonie pak chodila obden a pomáhala jí i z přípravou pokoje pro miminko.
Jitka věděla že bude mít holčičku,ukázala Antonii i fotky z ultrazvuku a tak každou noc co byla u ní přinesla Antonie do zásoby jednoho plyšáka nebo růžové dupačky atd.
Dva měsíce utekly jako voda a Jitka začala rodit jednoho dne před setměním.Theo se přiřítil okamžitě z práce a odvezl Jitku do porodnice.Když se setmělo,zavolal na Jitčino přání Antonii na mobil.Ta neváhala a jako raketa vylétla z bedny a hnala si to přes les do města za Jitkou.
Když tam dorazila,Jitka už to měla za sebou.Drobounká holčička ležela na pokoji v postýlce s Jitkou.
Ta měla úsměv od ucha k uchu a z očí jí stékaly slzy jako kroupy.
Antonie se přiblížila a objala Jitku pevným stiskem.Ta se okamžitě rozzlykala.
"A co jméno?Máš pro ní nějaké?"zeptala se.
"Ano,Natálie,Theo s tím souhlasí."odpověděla podívajíc se do postýlky.
Antonie přistoupila s úsměvem k postýlce a sklonila se k malému novorozenci.
"Tak tě vítám na tento svět maličká.Neboj,teta Antonie se postará aby se ti nic zlého nestalo.To ti tady a teď slybuju."a pohladila maličkou Natálku po čelýčku.

Jak šel čas,Natalka a zámek byly v lepším stavu.Holčička rostla jako z vody a zámek už vypadal jako zámek.
Antonie se vždy před lovem zastavila za Jitkou a Natálkou,jen na chvilku,samozřejmě.A po lovu se zas věnovala,teď již překrásnému zámku.Nikdo by neuvěřil že to bývala zřícenina.
Zámek dostal novodobou tvář ale i život.
Pokud by se měl popsat zkráceně jeho noví vzhled,začalo by se hned z venčí.

Nová,bílá omítka přímo svítila tmavým lesem,okna nechala postavit trochu v gotickém styly,protáhlé okno s půlkruhem nahoře.
Do nich černé,neprůhledné sklo aby slunce nepronikalo do zámku.Nová okapová roura byla samozřejmostí.
Na střeše byly nové střešní tašky v červeném provedení a aby to ladilo,okap nalakován stejnou červení.
Velký sál byl také hodně změněn.Na podlahu byla položena nová hnědočervená plovoucí podlaha a také zdi nabíleny.
Na zdi přidělány svícny Zábradlí bylo nalakováno tmavě hnědou a na schodiště položen rudý koberec.Ten vedl i po chodbě hořejšího patra až do obou křídel zámku.Nahoře bylo 50 pokojů,25 v levém křídle a 25 v pravém. Pokoje byly ale velké tak to nebylo snadné zařizovat je.Chodby byly také osvětleny pouze svíčkami na svícnech.To nechala jako památku na Marka.
Na koncích obou chodeb byly schody do malých věžiček.Levou věž nechala přestavět na osobní místnost,tam pobývala nejraději a nechala si tam donést i novou černou rakev vykládanou modrým saténem.
V pravé byla zchátralá kaple.Zrenovovala jí a chodila tam přemýšlet a nebo za útěchou když se jí zdál ten opakující se sen.
Dole byly jen tři ale obrovské místnosti.Uprostřed bývala velká kuchyň a po stranách dva sály s lustry z broušeného skla.
Jediné co překonalo čas a tedy se nemuselo opravovat byly dva chrliči sedící na střeše.Bylo to vyobrazení dvou draků s polorostaženýmy křídly a z poloviny vyplazeným jazykem.Oba měly hlavy natočené k sobě.
Nedaleko na útesu,směřujícím do moře,nechala vytesat do skály Markovo jméno,jako památku na něho.
Chodívala tam často a byla tam co nejdéle to šlo.

Když Natalce byl 1rok,mohla už Antonie obě pozvat na návštěvu.Přišly hned po setmění.Natalie byla plná života a než se stačila z Jitkou přivítat už lezla po koberci na schodech a smála se.
Antonie už byla připravená a zavedla je do kuchyně kde Jitce uvařila kávu.Holčička vlezla kam jen mohla a probádala každý centimetr v kuchyni než si jí Jitka vzala k sobě na klín.
Povídaly si o všem možném,o Natálce,Theovi,o domě a jakýchkoli blbostech a možná by se zapomněly kdyby Natalka únavou neusnula.Tak jim Antonie zařídila odvoz taxíkem.Taxikáři bylo divné že musí až k lesu ale raději se nevyptával.To není jeho práce.
Antonie pomohla,též unavené Jitce,z Natalkou.Nesla jí celou cestu z lesa kde už na ně čekal znuděný taxikář.
Rozloučily se tedy a když Jitka nastoupila do auta,ještě si zamávaly.

Jednou když byla zase Antonie na lovu,ucítila na diskotéce divný pach smrti.Takovej pach nikdy předtím necítila.
Rozhlížela se tedy po sále plném lidí a snažila se rozeznat z koho by to mohlo jít.
Pak narazila zrakem na staršího člověka z už prošedivělým fousem.Byl oblečen velmi výstředně.Kožené černé kalhoty doplňovala též černá kožená vesta a černé rukavice.Na svalnatějších pažích se vyjímal jakýsi znak.
Na okamžik se jí zatmělo a vybavila se jí vzpomínka na postavy v lese osudného dne.Hned pochopila s kým má tu čest.
Za okamžik si jí muž také všiml.Chvilku se na sebe dívaly.Pak se ale Antonii zaleskly oči rudě.
Muž se pousmál.Jak se ale okolo míhaly lidé,Antonie ho ztratila.Prodrala se přes lidi ale neviděla ho.Prošla celou diskotéku.
Až když se zatoulala ven,zahlédla stín,vcházící do slepé uličky.Šla tedy za ním.
Už tam na ní čekal.Stál tam s nohama mírně rozkročenýma a připraven k boji.Šla tedy blíž.
Oči jí zrudly a v sobě měla nenávist co ještě nikdy nepoznala,chtělo se jí řvát.
Věděla že proti němu nemá moc šancí ale utéci by bylo horší než smrt s kterou v okamžiku počítala.Buď zabije ona jeho nebo on jí.
Což bylo pravděpodobnější.Antonie vyrazila jako první.Muž nebyl ozbrojen a jednou ranou jí srazil k zemi.Ta se opřela o ruce a prudkým pohybem podkopla lovci nohy.Zřítil se na zem jak pytel brambor.Než se zvedl ze země,byla už na nohou.
Pravačkou mu nasadila jednu ránu do tváře a snažila se ho chytit pevně za krk.Ten jí chytil pevně a jak s ní smykl od sebe Antoniiny nehty se zaryly do jeho krku a skoro mu rozřízly tepnu.
Z rány tekla proudem krev.Muž se chytil za krk a zaúpěl bolestí.
Antonie se na něj syčící opět vrhla ale už naštvanej lovec se stačil rozmáchnout a praštit jí do žaludku.Pak jí ještě uštědřil ránu do brady,která jí odhodila přímo na zeď.Nemohla popadnout dech,ležela tam už smířená z osudem.
Muž k ní přistoupil a z vnitřní kapsy vesty,vytáhl pistoli s dlouhou hlavní.
"Tak dělej,na co čekáš?"zasípala.
Hned jak to dořekla,se ze střechy objevil stín a muž se otočil zády k ní.Naproti stál muž v černém koženém kabátě,zářící oči a vytasené tesáky už předem dávaly najevo že je upír.
"A,další prácička."promluvil lovec poprvé a namířil na neznámého upíra.
Když si ale všiml že se Antonie sbírá ze země,odstoupil od ní a stoupl si mezi ně.Antonii měl po levé ruce a upíra po pravé.
Upír stál u výlezu z uličky,věděl tedy že to nebude snadné.Než se stačila sebrat ze země a vspamatovat se,upír si stoupl před lovce a kladným hlasem na něj promluvil.
"Víš co se teď stane?Co s tebou hodlám udělat?"optal se lovce.
"Tak to tedy nevím"odpověděl mu ironicky.
"Já tě teď zabyju."pokračoval s úsměvem a jako blesk se objevil jemu za zády.Ten to nezpozoroval ale Antonie ano.Je taky upír.
Rychlím pohybem ho vzal zezadu za spánky a prudce škubl.Muž odvrátil oči k nebi a spadl mrtev na zem.
Pak se neznámí upír otočil k Antonii a šel pomalu k ní.Ta už stojící pevně na nohou se jen nenávistně na něho dívala.
"Jsi v pohodě?"zeptal se když k ní dorazil.
Odpovědi se nedočkal.Antonie s ještě rudýma očima a právě hojícími se modřinami na něho zavrčela a prudce do něj strčila.
Upír udělal jen jeden krok vzad a ona proklouzla okolo a zmizela.
"Kráva."zasípal potichu upír.

Antonie se ještě chvilku potulovala po městě,jelikož dostala hlad.Když nalezla svou oběť,spícího tuláka,vydala se znovu k domovu.Zklamala,nedokázala zabít lovce a ani sama nepřišla o život,trápilo jí celou dobu.
Druhý den se stavila k Jitce a vše jí podrobně vyprávěla,jak se setkala z lovcem,jak se strhl souboj i o neznámém upírovy.
"Pane jo,tak další upír ve městě?"žasla Jitka sedíc u stolu a před sebou doutnající kávu.
"Proč se tam ale objevil zrovna v tu chvilku.Už mohlo být po všem,mohla jsem mýt pokoj od všeho."stěžovala si.
"I od nás?"
"Né,od vás ne.Vy jste to jediné co mně drží zatím při životě.Co mně dělá šťastnou v tomto stavu a na tomto světě.Ty a Natálka.
A to se nezmění."opravila svůj výrok Antonie.
"Život je to nejcennější co máme,važ si toho."
"Tak to říkáš té pravé,Jitko,já musím zabíjet abych žila."odpověděla Jitce.
"Ale ty to děláš pro jídlo,jsou lidi co vraždí pro peníze,to jsou pak tvorové co si neváží života.Zabít pro potravu není nic špatného."vysvětlovala Jitka.
"Nikdy jsem se na to takhle nedokázala podívat.Ale máš asi pravdu.Není zabití jako zabití.Smrt přijde pro každého."řekla Antonie a sklonila hlavu.

Půl roku uběhlo od setkání s cizím upírem.Antonie už zapomněla a žila zas šťastnej život společně s Jitkou,Natálkou a Theem.
Ale náhoda zase vzala za své.Když se jednoho pozdního večera vracela od Markova náhrobku,spatřila jak okolo zámku šmíruje podezřelí chlápek.Z dálky viděla jeho blond hlavu,motající se kolem oken a červené sportovní auto,zaparkované opodál.
Neváhala a asi dva metry od něho na něj zakřičela.
"Co tu pohledáváte,chcete něco?"
Muž se zprudka otočil a prohlédl si Antonii zblízka.
"Vy jste majitelka tohoto sídla?"začal hned muž.
"Ano,dalo by se to tak říct.A vy jste kdo?Bývá slušnost se nejříve představit."odpověděla rozdrážděně.
"Mé jméno je Brus,sloužím velmi zámožnému a mocnému pánovy žijícímu v Římě.Momentálně hledá nové bydlení a myslím že to vaše je přesně to co hledá.Mohu se podívat i dovnitř?"
"No to tedy nemůžete,"vyjekla už naštvaně."co si to dovolujete šmírovat okolo cizího domu a pak chtít rovnou vlézt dovnitř!
Nenapadlo vás že tento zámek není na prodej?"zrudla vsteky Antonie.
"Jděte nebo se vám může něco zlého přihodit!!"
"To bych rád věděl co."odsekl a přistoupil ke dveřím které pak vykopl.Dál ale nešel.Zůstal stát ve dveřích a prohlížel si vnitřek.
Antonii zrudly oči a silným trhnutím odhodila drzouna až k jeho autu.
Ten se sebral ze země a jen z lehkým překvapením,nastoupil do auta a odjel.
To ale byl jen začátek,o týden později se ozvalo silné zabouchání na dveře.Bylo teprv deset večer a ona se chystala pomalu na lov.
Jaké překvapení jí ale čekalo když pohlédla opatrně z okna.Před zámkem stálo Brusovo červené auto.
Dveře se prudce rozlétly a Antonie bezmyšlenkovitě spustila.
"Už jednou jsem vám říkala že tento zámek není na prodej,co tu tedy ještě chcete?"rozkřičela se ale hned poté si všimla další postavy stojící zády k nim.
Brus stál klidně před ní a v jeho úlisném obličeji se vyjímal též úlisný úsměv.Pak se otočil k černé postavě a klidným hlasem promluvil k Antonii.
"Toto je můj pán Angelus,král všech upírů na této planetě,tedy i tvůj král,proto bys měla být poslušná a vyhovět mému pánu.
Ten chce odkoupit tvé sídlo a nechává na tobě za jakou částku ho přenecháš.
Antonie nevěděla kolik by mohlo být na světě upírů a tak jí ani nenapadlo že by mohl existovat i král upírů.
Angel se pomalu otočil k nim.Antonie v něm hned poznala neznámého upíra z uličky co se zapletl do jejího boje.
"Tak to je tedy překvapení"spustila zase"tak vy máte tu drzost chtít po mně abych prodala zámek potom co se stalo?"zvýšila hlas bez ohledu na to zda je to král nebo ne.
V Brusovi tváři se objevil místo usmněvu šokující strach a údiv.Tak se ke králi ještě nikdo nezachoval a tak se samozřejmě obával královy reakce.Ten se též z mírným překvapením jen usmál.Také si pamatoval na scénku v uličce a tak ho to nijak nerozhodilo.
Antonie si stoupla mezi Bruse a Angela a nahlas zakřičela po celém lese.
"Tento dům není a nikdy nebude na prodej!!!!!"otočila se a zaplula zpět do zámku.
"Můj pane,vy toto drzé stvoření znáte?To je urážka všech upírů.Vždyť ona přímo odepřela poslušnost králi."koktal ze sebe.
"Ano,už sem měl tu čest jednou a proto mně to neznepokojuje Brusi."řekl klidně s rukama za zády.
Angel se rozhodl zůstat v Německu nějakou dobu.Když už je zas tady tak nebude hned odjíždět.
Hned se tedy v novinách začalo psát o bestyalním vrahovy,vraždícím denně všude možně po Německu.Policie měla tedy plnou pohotovost a Antonie kručící žaludek.Lidi byly opatrní a nikdo už nevycházel po setmění z domu.
Nikdo?No,někdo přece.Malá,blonďatá holčička utíkala větší kus před vyčerpanou maminkou.
"Počkáš na mně?Já ti nařežu."volala za ní zbytečně maminka.
"Tady jdeme."zastavila před večerkou a vismáté dítko vklouzlo do krámu.
"Jedny cigarety bych poprosila."
"A jaké značky?"optala se prodavačka.
Maminka se nejistě dívala na stojan z cigaretami že si ani hned nevšimla že holčička proklouzla otevřenými dveřmi zas zpátky na ulici.
"Natálko?"rozhlédla se Jitka po krámě."Natálie!"vyděsila se a vylétla hned z krámu.
Natálka zatím mizela opodál ve vedlejší uličce.Když tam přiběhla,zpozorovala temnou postavu muže jak levou rukou zvedá smějící se Natálku do vzduchu.Natálce to přišlo jako zábava a tak vesele třepala malými nožičkami a smála se.
Jitce už to tak nepřipadalo.
Anglovi tesáky svítily do tmavé uličky ale vyděšená Jitka se nebála o svůj život ale o život své dcerky.
Rozběhla se k Anglovi a začala do něj bouchat pěstmi.
Angel jí chytil pod krkem a zdvihl jí taky do vzduchu.Jitka volala všechny svaté ale nepřestávala bojovat.Rukama se sice držela Anglovi ruky ale její nohy stále pracovaly.Snažila se ho kopat jak nejvíc mohla.Ten se na ní chvilku koukal a pak jí odhodil na hromadu ležících krabic.Malou Natálku pak pomalu položil na zem a zmizel.Vyděšená Jitka popadla dcerku do náručí a utíkala z uličky na hlavní ulici.