Smrt-náhled do minulosti

Druhou noc se Antonie vyhýbala Angelovy.Byla zmatená.Pořád měla v sobě lásku k Markovi.Nevěděla co se s ní stalo předešlou noc co se vášnivě pomilovala s Angelem.Když ráno usnula,zdál se jí podivný sen.
Byla bouřka a do ní slyšela pláč dítěte.Viděla velký dům ale nebyl to její zámek.Tento dům stál na kopci.Pak viděla vesnici v plamenech a lidi pobíhající okolo.Uprostřed vesnice pak stál hořící kříž.
Antonie se probudila.Celá zpocená popadala dech.Už byl večer.Antonie nemívala většinou zlé sni.Ani jako člověk netrpěla nočními můrami.Proto jí ten sen vrtal hlavou.Odešla rozjímat k Markovu náhrobku.
Další ráno se sen objevil znovu.Srozdílem že v hořící vesnici,krom lidí,pobíhal i bujný,černý kůň a svými kopyty šlapal po mrtvých tělech zemřelých vesničanů.
Antonie vyskočila z hrůzou z postele.Srdce jí bylo strachy a zmateně se rozeběhla do kaple ve věži.
Tam padla na kolena před velký kříž a prosily boha.
"Bože,co to je se mnou?Proč se my zdá ten sen?Znamená to něco?Blíží se něco?Jak tomu mám rozumět?"prosila urputně.
Sen ale nezmizel.Naopak,pokračoval velkou rychlostí.Teď se Antonie viděla na koni jak pobíhá po vesnici a zapaluje jí loučí.
Na kříži pak viděla visící,mrtvou Jitky.Přijela k ní a kříž zapálila.Jak Antonie zapálila kříž z Jitkou,dala se do řevu.
Neřvala ale jen ve snu.Její řev vycházel i z její rakve a probudil celý dům i s Angelem.
Angel se přiřítil ke dveřím Antoniini ložnice ale dveře byly zamčené.Vykopl je a otevřel Antoniinu rakev.Trochu s ní zatřásl.
Antonie se probrala a jak vyskočila vyděšeně z rakve,padla Angelovi do náručí.Ten jí chytil do náručí a když jí vyděšenou od sebe odtrhl,zeptal se.
"Co se děje holka,jsi v pořádku?"zeptal se starostlivě."Můžu s tebou mluvit?"
Antonie se vzpamatovala a přikývla hlavou.
"Víš,minulá noc nebyla jen o sexu.Pro mně to znamená mnohem víc.Já tě miluji."a hleděl Antonii z vážností do očí.
Antonie se na něj jen zmateně podívala ale nic na to neřekla.Pak se Angel otočil a v tichosti odešel.
Angel vstoupil do své pracovny,zavřel za sebou dveře.Nastalo naprosté ticho.Angel na pár okamžiků zavřel oči a zhluboka vydechl.
Poté se rozhlédl po místnosti.Udělal několik kroků k baru.Jednou rukou bar otevřel,podal si sklenku a položil jí na mramoroví stolek,vedle svého křesla.Poté z baru vytáhl láhev whisky a položil jí vedle sklenky.Otočil se a natáhl ruku k chladícímu boxu.
Vytáhl led a jednou rukou ho nadrtil do sklenky.Opět uchopil láhev whisky a začal jí lít do sklenky.Sledoval tekutinu vlévající se do sklenky.Hluk dopadajícího nápoje přerušil hrobové ticho.Angel položil láhev na stůl a usadil se pohodlně do křesla.
Opět zavládlo naprosté ticho.Angel zaklonil hlavu dozadu a zavřel oči.Slyšel svůj vlastní dech.Cítil se velmi unavený.
Poslepu nahmatal sklenku na stole a upil z ní.Poté si sáhl do kapsy u košile a vytáhl hawaiský doutník.
S kapsy u kalhot vytáhl krabičku sirek.
Ta zachrastila.Angel pomalu otevřel krabičku,vyndal sirku a škrtl.Šum hořící sirky opět přehlušil hrobové ticho.
Angel sledoval plamen a uvažoval nad tím jak snadné je ho uhasit.Myslel přitom na lidský život.Jak snadné je ho vzít a jak těžké je ho dát.Poté si vložil doutník do úst a zapálil jej.Po místnosti se rozprostřela vůně doutníku a Angelus začal pomalu usínat.
Vzbudil se až krátce po setmění.Hned se vydal k Antonii do věže.
Dveře byly otevřené a Antonie nikde.Angel jí hledal všude po domě,marně.
Antonie byla u Marka a pomalu ztrácela víru ve vše dobré.
"Lásko moje,jak se mohlo stát že jsi mě opustil?Nechat mě samotnou v tomto světě?Jak se stalo že jsi byl poražen?"bědovala se svěšenou hlavou Antonie.
"Proč to bůh dopustil?Proč mi tě vzal?Měl důvod?Nebo to byla jen jeho rozmařilost?"měla slzy na krajíčku.
Najednou se vedle její hlavy zabodl do stromu duboví šíp.
Antonie odskočila od náhrobku a zadívala se směrem odkud šíp přilétl.
Za jedním ze vzdálených stromů se krčil mladíček s kuší.Když spatřil jak se na něho dívá tak se mu v očích objevil děs a celý zbledl.
Zuřící Antonie na něj vytasila své tesáky a rozběhla se k němu.
Než mladíček vytáhl z bundy pistoli a namířil na ní,byla už u něj a vyrazila mu jí z ruky.Popadla ho za krk a přitiskla ke stromu.
"Co si zač??.....Ty nemůžeš být lovec??"ovládla svůj vztek když si uvědomila hochovo mládí.Bylo to ještě děcko.
Po chvilce ale zaslechla jemné křupnutí dřeva za sebou.Ohlédla se ale hned pocítila jak jí ostrá čepel projela levou paží.
V okamžiku pustila přidušeného chlapce a chytla se za krvácející ránu.Mladík sjel po kmeni stromu dolů a nehýbal se.
Antonie zvedla hlavu a viděla před sebou ženu v černém s blond krátkým sestřihem,držíc v ruce mohutnou katanu.
Když se lovkyně napřáhla k další ráně,už byla Antonie vzpamatovaná.V rychlosti chytla ostří katany a z pláště vytáhla ukrytou dýku.
V otočce jí vrazila nůž do boku a ještě jí vytrhla katanu z ruky.Už v zpříma stojící,vyhodila trochu katanu do vzduchu a opět jí chytila za rukojeť.
Žena se vzpamatovala rychle a z dvoupouzdra na zádech,vytáhla druhou katanu.Antonie na nic nečekala a tvrdě zaútočila.
Boj byl vyrovnán,lovkyně to s katanou uměla velmi dobře.Proto Antonii nezbývalo než jí po dlouhém,vyrovnaném boji katanu vzít.
Ale jak???Vrtalo jí hlavou když se obě od sebe vzdálily a pozorovaly se navzájem.
Oddychující Antonie si v tu chvíli nemohla nevšimnout jak soupeřka zvláštně drží katanu.
Levou ruku kterou držela katanu v přední části rukojetí měla natočenou více ven než bylo obvyklé a tak se stávala její slabinou.
Obě se odhodlaly k dalšímu útoku.Teď ale byla Antonie v převaze.Silnou ranou do čepele odmrštila katanu od sebe a jemnou,rychlou otočkou,při níž si klekla na pravé koleno,sekla soupeřku do hřbetu ruky.Ta byla bolestí tak znehybněná že byla hračka vyseknout lovkyni katanu z ruky.Ta se zasekla prudce do stromu.Než se ale zvedla ze země,žena se rozběhla znovu ke kataně.
Jen tak tak se Antonii podařilo dohnat jí a sekem mezi ní a katanou jí od ní oddělit.Jedním kopem jí odstrčila o pár kroků zpět.
Dalšímu ohnání katany se lovkyně zdárně vyhýbala.Antoniina nepozornost se jí ale vymstila.
Její katana se nezdárně zasekla do kmene.To jí spomalylo na tolik že se lovkyně přiblížila až k ní.Chytla jí za ramena a tlačila dozadu.Antonie se bezmyšlenkovitě vznesla do vzduchu.Pustila katanu a chytla jí oběma rukama za hlavu.Když to v lovkyni zakřupalo,jak jí škubla vazem,narazila nešťastně Antonie na větev stromu.Pahýl jí projel prostředkem hrudi jak nůž máslem.
Antonie lapalo po dechu ale pak jí zčernal svět.Byl konec???

V černé temnotě se ale objevila malá bílá tečka a začala růst.Jako by se přibližovala.Za okamžik ale stála Antonie v zářivé místnosti s bílými stěnami a bíle zářícími sloupy.Když si to začala z úžasem prohlížet,oslepilo jí ostré světlo.Zakryla si tedy instynktyvně oči,světlo se začalo tlumit ale nepohaslo úplně.Jen aby Antonie rozeznala obrysy osmy osob sedících u dvou rohovích stolů.
V čele seděly dvě postavy a každá měla po straně tři další.
"Vítáme tě"zaznělo celou místnosti ale jako by odnikud."Asi se divíš kde to jsi.Jsi mezi zemí a nebem.Zde se soudí každá duše.
Ale neboj,ty souzena nebudeš.Tvá duše je čistá i přes věci co se v tvém životě staly.Jsi tu abys nám pomohla a rozsoudila podle svého svědomí náš spor."
"Já a rozsoudit vás???Vás a tady???"Vyhrkla ze sebe když se vzpamatovala."A o co se jedná??"
"Já jsem bůh a po mé levici sedí ďábel.Po mé pravici pak láska,naděje a učenost.Po levici mého souseda sedí bohactví,štěstí a nesmrtelnost."odmlčel se na chvilku hlas.
"Naše pře souvisí s tím že nemůžeme posoudit kdo z nás je nejdůležitější pro všechny.Rozhodni tedy ty."
Antonie mlčela,sama nevěděla co je nejdůležitější ve světě kde žila.
"Nechte mě tedy přemýšlet"naháněla čas."Láska je důležitá ale nejdůležitější nemůže být,přináší nejen radost ale i lidskou zkázu.Dokáže potěšit ale víc zraňuje upřimná srdce.
Naděje???Ta je také důležitá ale je zbytečná v tomto světě.Věřit v něco nemožného??Říkat si celí život,přijde to nebo ne??To se člověk utrápí a většinou se nedočká.Učenost se nedostane všem.A co s ní když jí dostane někdo kdo jí neumí používat?
Bohatství??Peníze a majetek strpčuje jen člověku život.Zvířata ho nepotřebují.
Štěstí???To je přelétavé a dělá si z nás jen srandu.
Nesmrtelnost??To snad ani neexistuje.Ani ty doživotní vzpomínky nevydrží věčně.Zahynou s dobou a s člověkem."
Antonie zpozorovala přítomnost deváté osoby.Skrývajíc se za jedním ze sloupů.Teď byla ale výrazně viditelná v černé kápi přímo byla do očí.
"Satan??Co k tomu dodat?"pokračovala dál Antonie."Lidi mají dost starostí samy se sebou a on jim jen přidělává další."
"Tak to tedy značí že já jsem nejdůležitější z nás"ozvalo se pyšně sálem.
"Ne,to to ještě neznačí."zamyslela se a pokračovala."Ty jsi stejný jako on."odvážila se."Jen přitěžuješ lidem.Člověk se musí řídit tvým přikázáním když chtěj mít naději nebe.Každá špatná touha je zavrhne a vlastně si s nimi taky jen hraješ."
"Tak dost!!!"zahřmělo."Jak se opovažuješ???A nevloudila se ti tam chybička??Kdo je tedy nejdůležitější a tudíž nepostradatelný?"
"No přeci smrt??Ta je svým způsobem nepostradatelná a nevyhne se jí nic....člověk,zvíře,věc i ta myšlenka."odpověděla a podívala se směrem k černé postavě.
"To je drzost..."zabouřilo znovu"....jak si může někdo dovolit navyšovat nade mě smrt??Toho ubožáka....."
Více už neslyšela protože postava v kápi se k ní nečekaně přiblížila a přikryla jí černým pláštěm.
Když se plášť zas odhrnul,stála Antonie na vlhkém travnatém kopci v nočních hodinách, poblíž velkého domu.
Ten jí připomínal zlí dům ze sna.
Černá postava si náhle sundala kápi a v mírném světle měsíce se objevila tvář milovaného Marka.
"Marku??"nestačila se vzpamatovávat ze všeho co si prožila v posledních chvílích.
"Ne tak docela.Nejsem ten kterého teď vidíš.....mám jeho tvář,vím co si zažil i co cítil ale on nejsem.Poznám ledacos když odnáším duši,dokonce i to co neví dotyčný sám o sobě."
Antonie se nezmohla na jediné slovo.
"Asi se divíš kde to jsme?...Jako smrt mohu cestovat časem...vlastně čas na mě nemá vliv.Jak už si pochopila."
Nečekaně jí pak strhl za blízké stromy.
"Psss,teď se jen dívej,ano?"zašeptal a ukázal k domu. Antonie z něj nemohla spustit oči.Ta podoba .
K domu se ale přibližovala tmavá silueta.Vše naznačovalo že je to žena.Menší postava,rozcuchané dlouhé vlasy a pod roztrhaným pláštěm vlající sukně.V náručí držela malý košík který položila před dveře domu.
Po chvilce zmizela ve tmě a nad údolím se zatahovala mračna.Za okamžik začala mírná,suchá bouřka.
Při prvním záblesku a následně zahřmění se z košíku ozval pláč dítěte.
Dveře domu se otevřely a v nich stál starší muž s bílými vlasy i plnovousem.Uchopil košík z děckem a odnesl jej do domu.
"Co to má znamenat???"nechápala Antonie a zas se zakoukala do jeho očí .
"Jsme pouze na začátku.....brzy pochopíš."odpověděl Mark a zadíval se do právě rozsvíceného světla v prvním patře.
V okně se mihotaly stíny když tu najednou Mark prudce odstrčil Antonii od stromu kde se ukrývaly.Ta to nečekala a udělala kotoul vzad a zády narazila do druhého stromu opodál.Jak ale do něj narazila,blesk vjel do stromu a zapálil jej.Do toho kde před vteřinou oba stály.
"Co to bylo???"vyjekla ze sebe.
"Jsme v minulosti,tady se vše odehraje jak má a nikdo nic nezmůže...jen se na to dívat."ozvalo se za ní.
Mark stál nad ní ale pořád se díval do okna.Z pokoje se začal ozývat místo pláče děcky smích.
"Tak tady jsme pro zatím skončily.Teď se musíme vydat hlouběji do lesa."pokračoval v klidu Mark a odtrhly oči od okna .
Místo toho se zadíval do jejích očí a skoro s v nich ztratil .
"Jdem tedy???"odtrhl se od Antonie.
"Dobře..."vspamatovala se též.
Uprostřed lesa pak našly polorozpadlou chatrč ověšenou různými,usušenými květy.
Do dveří vcházela v tu dobu žena kterou viděly u domu na kopci.Za kopci se po chvíli objevilo pohybující se žluté světlo.
Byla to skupinka lidí s louči,vidlemi a džbery podivně zapáchající tekutiny.
Stály daleko aby rozuměla co průvod lidí začal křičet směrem k chatrči.Jen jedno slovo jí nemohlo uniknout"čarodějnice".
To křičely pořád do kola než vychrstly tekutinu na dřevěné stěny a loučemi jí začaly podpalovat.
Z chatrče se ozval jekot ženy,křičela tak moc že to rvalo Antoniinu duši na cáry.Obrátila se zády k hrůznému ději a objala pevně Marka který ji k sobě také přitiskl.
Cítil jak jí to bolí,jak trpí.Víc než ta žena uvnitř.
Z chatrče zbyl jen doutnající popel a dva ohořelé trámy když se otočila zpět.
"Co se tu stalo??Proč to udělaly??"
"Lidé se vždy budou bát toho kdo je odlišný,jiný než oni.To vše dokáže strach."vysvětloval Mark"...sleduj ale dál."

Za býleho dne pak na tržišti ve vesnici se procházel starší muž s malou holčičkou.Její jemné černé vlasy létaly ve vánku a malé nožičky cupitaly za staříkem.Muž se zastavil u jednoho ze stánků a zadíval se na věci v něm.Nevšiml si že malá se vzdaluje z jeho blízkosti a vnořuje se do davu lidí.
Muž si po chvíli všiml že mu malá zmizela a tak se dral davem a hledal ji.Nalezl jí u muže stojícího mezi stánky a v rukou držícího překrásného černého koně.Jeho srst se leskla ve slunci a vlnitá,dlouhá hříva mu dávala ďábelského vzhledu.
Fascinovaná dívka se mu dívala zpříma do očí.Holčička se k němu natahovala a pokoušela se jej pohladit po nozdrách.Než se stačil kůň sklonit k natažené malé ručce,chytil ji stařík za ručku a snažil se jí odvléct.Holčička se vzpouzela ale neubránila se staříkovy který ji odvlekl z dosahu.
Na vánoce,téhož roku, stařík zemřel.Od té doby se lidi vyhýbaly domu a jeho okolí velkým obloukem.
Začalo se povídat že v domě straší a že ho ovládají pekelné síly.
Po letech ve vesnici objevila nová rodina.Táta,macecha a dívenka ve věku 15let.Tehdy bylo stejně holčičce z domu na kopci.
Bydlela tam od smrti dědečka úplně sama.
Jednou se mladá blonďatá dívenka vydala na kopec propátrat opuštěný dům.
Jak tak procházela zozpadlímy pokoji,narazila na schody vedoucí na půdu.Velká tmavá půda,posetá pavučinami a prachem.
Naháněla pochmurné myšlenky.Když se dostala až doprostřed ,zahlédla v rohu pohybující se stín.
"Je tu někdo??"ozval se roztřesený hlas blondýnky."Hahalooo"
Dívka z domu se dala na úprk ke dveřím ale byly moc daleko.Blondýnka jí zkřížila cestu.
"Ááá"vykřikla než si uvědomila že je to jen další dívka".....počkej,počkej!"křičela na ní aby jí zastavila.
Dívka se zastavila ale začala couvat.
"Neboj,neboj se."uklydňovala jí blondýnka.
Dívka se zastavila ale nedůvěřivě se na ní dívala.
"Kdopak jsi??A co tu děláš??vyptávala se ale odpověď nedostala.
"Já jsem Marie,jak se jmenuješ ty???"otázala se znovu.Ale zase bylo ticho.
Po dlouhém mlčení si uvědomila že asi odpovědět nemůže.
"Ty jsi němá??Tak své jméno napiš sem."ukázala na zaprášenou podlahu."Pokud ovšem umíš psát."zamumlala.
"Já ano,otec je učitel a naučil mě to.I když je to nezvyklé,učit dívky.Ale já nechci být jen domácí holka.Chci se něco dozvědět.Něčemu se přiučit."vysvětlovala Marie.
"Ty ses nikdy nechtěla něco dozvědět??"
Další dny chodila Marie pravidelně a novou kamarádku učila psaní.Za nedlouho dokázala dívka napsat své jméno.
ANNA....napsala do vrstvy prachu na podlaze.
"Ty jsi Anna??To je hezké jméno."pochvalovala Marie a Anna se začervenala.
Další den si daly od psaní volno a šly zkoumat přírodu okolo domu.
Přímo za domem si všimly na uschlé zahradě jednoho čerstvého květu růže.Obdivovaly jí společně.
Jednoho nešťastného dne se ale Marie zapomněla v domě a přišla domů pozdě.
V domě už čekala její macecha a hned na ní začala křičet.
"Kde si byla takovouhle dobu?!!A kde se touláš každý den??"
"Nikde.....byla jsem jen venku."zamumlala Marie.
"Nelži,lidi tě viděly jak chodíš do toho ďáblova domu.Zbláznila ses???Děláš rodině ostudu.Už si na nás ukazují."
"To není ďáblův dům,žije tam moc milá holka.Je to má kamarádka."protestovala.
"Ty sama jsi posedlá ďáblem"zhrozila se macecha.
Dveře se otevřely a za Marii se objevil místní kněz.V jedné ruce kadidlo a v druhé lahvičku se svěcenou vodou.
Začal mumlat latinská slova a kropit jí vodou.
Mezitím se Anna procházela v zahradě a těšila se na další den kdy se zas setká s Marii.Slunce zrovna zapadalo když se zastavila u květu růže kterou s ní obdivovala.Najednou,jako by se ochladilo.A Anna začala mít divný pocit až jí zamrazilo.
Chvilku se dívala na růži která začala náhle uvadat.Annu popadl děs a strach o svou přítelkyni.
Do ticha noci se ozval dusot kopyt a z černé tmy se se vynořil překrásný,bujný,černý hřebec.Byl to kůň z tržiště.
Jasně si na něj pamatovala.Pomalým krokem se k němu vydala a nespustila z něj pohled.Stále se mu dívala do očí.
Když k němu přišla na dosah ruky,objevila se v jeho očích silueta lebky.Anna se zděsila.Vytušila že její jediné kamarádce se děje něco zlého.Ale to co se opravdu dělo by jí ani ve zlém snu nenapadlo.
Anna naskočila na bujného koně a tryskem si to pádila k vesnici pod kopcem.Bylo však pozdě.
Když tam dojela,už nebohou Marii zdvihaly na velkém dřevěném kříži.
Anna zastavila přímo uprostřed dění a pohlédla na bezvládně visící Mariino tělo.Sedíc na koni zaklonila hlavu a rozkřičela se.
"Néééé.....proklínáám váááás!!!"a z jejích očí vytryskly slzy.Její řev byl slyšet v širokém okolí a vyplašilo nejen vesničany ale i zvěř na stromech i v celém širokém lese.Ptáci vzlétaly k nebesům a laně se dávaly na úprk.
Když se Anna vzpamatovala,posedla jí nenávist a zlost.Vyrvala vší silou jednomu muži louč z ruky a začala zapalovat vše co jí přišlo do cesty.Za moment hořela celá vesnice.A na protějším vzdáleném kopci,seděla na koních skupinka bytostí.
Byl to Angel s malou družinou vojáků,toulající se tu dobu po světe.

"Bože,to je ten můj sen."stála zaraženě Antonie a dívala se na tu spoušť"......tedy,to se opravdu stalo???"
"Ano,to opravdu jsi zažila.Ovšem v minulém životě."vysvětloval Mark stojící vedle ní.
"A co se se mnou stalo??"vyptávala se.
"Anna se vrátila do domu a umřela v zoufalství."pousmál se nad její zvědavostí."Ale už dost."

Antonie a Mark se objevily v temné místnosti.Mezi vším skutečným.Tam kde neplyne čas ani jiné síly.
"Teď není ještě tvůj čas."usmál se Mark."Věř ale že v posledních chvílích myslel jen na tebe..."přiblížil se k ní"..ale věděl že je to pro tebe noví začátek.Ten v kterém on by byl jen přítěží."vysvětlil a pomalu začal chápat proč se mohl zamilovat i bezcitnej upír.

Než stačila něco říct,ocitla se znovu nabodnutá na pahýlu větve.Pevně se vzepřela a odpoutala se od stromu.
Spadla přímo pod něj a nemohla popadnout dech.Sípaje se začala plazit vedle mrtvé lovkyně až ke kataně.
Uchopila jí a použila jako hůl.Opřela se o ní a pomalu se vyškrábala na nohy.Rána se mezi tím hojila a přestala krvácet.
Za chvíli,kdy nabírala síly,se úplně zacelila.
Jak se tak vzpamatovávala a rozhlížela.Uvědomila si že tu chybí tělo mladíka co zaútočil první.
"Oou,nebyl tedy mrtev...jen v bez vědomí.Ale myslí si že jsem i já mrtvá.Tak to nebude velký problém."zašeptal zesláblá.
Když se dobelhala až do blízkosti zámku,uvědomila si že v tomto stavu se před Anglem nemůže oběvyt.
A tak se posadila ke stromu a pozorovala dění okolo než bude zas v plné síle.Jak tam tak seděla,honily se jí v hlavě zmatené myšlenky.
Po setkání s Markovím dvojníkem a vůbec po všem co se stalo,dostala pocit že by měla svůj zvláštní život změnit.
Změnit od základů,jen tak.Najednou se otevřely hlavní dveře a v nich stála Jitka s obličejem plný starostí.Ale byla živá a spokojená.
Měla manžela a roztomilé dítě.A Angel by se o ně moc dobře postaral a nenechal by jim ublížit...od lovce ani upíra.
Jsou tedy v bezpečí a nemusí se o ně strachovat.
Jitka naopak vycítila že není něco v pořádku,pocit že se od nich Antonie vzdaluje byl dotěrný.A jak se mělo ukázat,pravdiví.
Jitka vstoupila zpět do domu a dveře za ní se zavřely.Seděla tam a ani nevěděla jak dlouho.Slunce už začalo vycházet když se bezmyšlenkovitě procházela po lese.Najednou se ocitla uprostřed louky a když se vzpamatovala,uvědomila si že už vyšlo.
Pocítila teplé paprsky na obličeji a dekoltu.Uvědomila si že je zas člověk.Že nemusí lovit pro krev a že si může zas užívat lidských strastí i slastí.Dopoledne strávila spánkem na louce a pak se vydala prohlédnout si zas denní město.
Všude bylo lidí na které už Antonie nebyla zvyklá.Nevěděla jak začít normální lidský život.Nejprve si musela najít normální práci a bydlení.Nemohla ale nadále zůstávat v Německu,v místech které se stalo na velkou dobu jejím lovištěm.Rozhodla se tedy odjet zpět do své rodné země a rodného města.Do Čech,do prahy.Znovu vidět svá oblíbená místa z děctví i puberty.