Peklo

Ateista? Už ne. Už nikdy. Zemřel jsem na nemocničním lůžku s tělem prolezlým nádory. Zemřel jsem v bolestech a myslel jsem si, že to mám jako trest za svůj život prožitý více méně bohémsky. Bolest vystřeluje do všech údů a zákoutí mého těla. Mozek přestává pracovat a mám hrůzostrašné halucinace, kde vidím trpící a umírající lidi. Záblesky světla v mé hlavě mě ničí… Tma a zase světlo se opakují jako v šíleném, pořád zrychlujícím kolotoči.
Tma… už naposled? V jistém smyslu ano.
Procitám v obrovské místnosti, kde přes kouř a opar nevidím na stěny a přece dokážu odhadnout velikost. Je tady spousta lidí plačících a řvoucích bolestí. Neslyším je, jen vidím obličeje naznačující bolest a trápení. Snažím se mluvit, ale nejde to. Rty jde otevřít jen na malou škvírku, přes kterou se snažím nadechnout horký a štiplavý vzduch. Mám pocit, že se dusím, mám žízeň a hlad, ale přesto vnitřně vím, že to nepotřebuju. Začínám slyšet. Velký křik zoufalství v místnosti a zvenčí, kde byl křik jiný, strašnější a opravdovější. Sahám si na rty a cítím na nich hrubou nit ne, spíše lanko z oceli nebo něčeho kovového. Mám sešité rty…
Ozval se podivný signál, výkřik z rohu a zeď naproti mně se začala pomalu otevírat. Přes škvíru se otevíral neuvěřitelný a zároveň strašlivý pohled. Rudé světlo pronikalo přes škvíru dveří. Pak se otevřely za rámusu úplně a lidé začali panikařit a schovávat se kam se dalo. Někteří mlátili hlavou o zdi tak silně, až šly slyšet praskat kosti, jenom proto, aby je nevybrali. Do místnosti vešlo strašlivé stvoření.
Bylo to mohutné, asi dvakrát větší než člověk z kůží černočervenou a lesklou. Obličej, jestli se tomu tak dá říkat, měl poloviční s dírami skrz ve kterých prosvítalo rudé pozadí další místnosti. Ruce byli dlouhé a polámané stejně jako nohy. za sebou táhnul zkrvavený řetěz a v ruce držel háky. Oči mu žhly jako ohně v ocelárnách a pořád přerušovaně šeptal něco jako: Aeternum acheron… Dominius qvi moderatio acheron nec caeulum quia caelum nonexistentia. Pořád to opakoval a nikdy nepřestal už napořád jsem to slyším v hlavě. Postava se přibližovala ke mně byla blíž a blíž. Já se nemohl hýbat. Zastavil se u mě. Oči mu tak moc žhly. Já ze sebe nevydal ani hlásku. Přestal odříkávat starý text a řekl: Doleo eas tuus fatum. Ibis mecum, ibis mecum, ibis mecum. Tohle opakoval pořád znovu a znovu. Já mu nerozuměl a nevěděl jsem co mám dělat. Oči se mu rozžhavili a vykřikl hlasitěji: Ibis mecum! Nereagoval jsem protože jsem nevěděl co říká. Postava se naklonila a mě připadalo, že je dvakrát možná třikrát tak velká. Zvedla mě a i přesto, že jsem se vzbouzel mě začala tlačit háky do zad. Bolest byla neuvěřitelná celé záda mi žhnuly a zasouvání bylo nekonečné. Slyšel jsem zvuk protržení kůže. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Pak jsem si vytrhl asi dva stehy na rtech a krev mi naplnila ústa. Pověsil mě za háky na jakousi konstrukci a vybíral další. Při každém jeho kroku se křičení lidí zvyšovalo a frekvence úderů hlav o zdi s ní. Všichni na háku se kroutily jako žížaly a křičeli děsem a bolestí. Mezitím přišlo další stvoření a oba popadli konstrukci za jednu stranu a nesli nás někam přes obrovskou bránu.
Když jsme minuli křídla dveří prostoupila nás rudá záře. Až po chvíli jsem uviděl obrysy toho sálu.
Byl pokryt všudypřítomnou krví a podpírající sloupy se tyčily, až někam kam nešlo přes kouř vidět. Byli tam obrovské, lidskou silou, ovládané mlýny, jejichž násypníky byly neuvěřitelně vysoko. Nevěděl jsem, k čemu slouží. Mě a další tři lidi pověsili na tyč a ostatní vynesli k násypníkům. A tam je po jednom spouštěli nohama napřed. Tehdy byl lidský křik nanejvýš intenzivní a to ne jen jejich, ale i náš. Mlýnek se točil tak rychle jak jiní lidé pod povely biče otáčely. Ve spodní části mlýnku padali části těla a tekly tekutiny. Tento zbytek další lidé holýma rukama odklízeli. Modlil jsem se, ať se tam nedostanu, ať se probudím…
Když svěsily posledního na stupínku do násypníku přišli jsem na řadu my vzbouzeli jsem se a snažili se vymanit, ale nešlo to. Stoupali jsme výš a výš a už to bylo neuvěřitelné mučení. Když jsme byli na stupínku seřadily nás a já měl jít jako první. Sundali mě a háky s velkou bolestí vytrhly. Cítil jsem, jak mě celé záda oblívá krev. Postavily mě na okraj stupínku a začali šeptat nějakou větu. Byla dlouhá a sama o sobě naháněla strach. Pak mi přivázali ruce konopným lanem zavěsily na kladkostroj vepředu nade mnou. Vytáhli mě asi půl metru nad stupínek a já se podíval dolů a uviděl obrovské proti sobě pomalu se točící dva šneky. Byli hodně opotřebované a celé od krve a zbytku lidských těl. Pomalu mě spouštěli dolů a já se zoufale rozkřičel slzy mi ztékali po tváři a dopadali na točící se ústrojí. Když se šnek dotkl mé boty zoufale jsem zvedl nohy co nejvýš a v tom spouštění zastavili. Věděl jsem že dlouho nevydržím. Únava byla strašná a já, aniž bych chtěl, spouštěl nohy dolů. Šnek zachytil mou botu a má noha se drtila. Chtěl jsem omdlít ale nešlo to. Tyto úlevy pozemského světa tady neplatily. Prožíval jsem naprostou agonii. Šnek zachytil i druhou nohu a bolest se násobila. Z tepen mi stříkala krev všude okolo. A pak mi stroj nohy urval pod koleny. Postavy začali opět spouštět a já neměl sílu na teď sice bezvýznamný, ale u člověka vrozeny reflex bránit se a pokusit se vymanit z nebezpečí. Šnek mě drtil až do pasu. A od té doby si nepamatuju nic.
Procitám v obrovské místnosti, kde přes kouř a opar nevidím na stěny a přece dokážu odhadnout velikost. Je tady spousta lidí plačících a řvoucích bolestí.