Jen pro ty hnědé oči

"A jste si jistý, že to zabere? Co když nás zase přelstí jako obvykle?" obrátím se značně rozzuřen na mága, který mi má pomoci tuto situaci řešit, ale zatím neuspěl.
"Ano pane Danieli, jsem si tím jist. Nebyl jsem vám Radou přidělen jen tak ze zábavy. Dovolíte," ani mág již není tak klidný a jeho třesoucí se ruce, sahající pro nějaký lektvar, jsou toho jasným důkazem.
"Víte, jak skončil váš předchůdce, snažte se neskončit stejně. Za pár minut vyrážíme," odvětím mu ještě hořce a odcházím z jeho proklaté magické kuchyně. Dávám ještě poslední pokyny mým mužům a vyrážíme na lov té... holky.

Již snad posté se střetáváme a opět mi zabíjí mé muže. Dnes jsme však v mnohem větší přesile než před tím. Pětadvacet mužů v plné zbroji a s novým mágem. Jak jsme předpokládali, útočila nejdříve na něj, ale pak se ocitla v pasti. Museli jsme ji zaměstnat, aby mág mohl vykonat svá zaříkávání, ale trvalo mu to příliš dlouho. Šest mužů zabila, některým zlomila mysl či ducha a mnohé zranila. Poté zjistila, že je to pořád velká přesila a chtěla z boje utéct, ale opět jsme útočili. Chtěla zmizet jako její proradný otec, ale mág ji konečně spoutal svými kouzly. Padla k zemi omráčená a muži se shlukli proti ní.
"Dorazíme ji!" znělo ze všech stran.
"Hlupáci, nemůžete ji zabít, vždyť je to nemrtvá," pronesl autoritativním hlasem nejstarší z naší družiny. Byl ošklivě zraněn, ale jeho tělo pamatovalo již mnoho a byli jsme si jisti, že přežije i toto. "Copak jste se ještě nepoučili," žoldáci jej poslechli a ustoupili od ní.
"Nemůže už nám nic udělat?" opáčil jsem k mágovi a pokoušel jsem se zastavit krvácení na svém boku.
"Nemůže, je spoutána kouzly. Až se probudí, nebude mohla dělat nic, co byste jí nepřikázali, ale obávám se, že muže slabší mysli by ještě ovládnout mohla. Dejte na ni pozor," odpověděl mi, "Já se poroučím, pane Danieli a vy nezapomeňte sepsat zprávu pro radu."
Ta proklatá zpráva, zapomněl jsem na ni.

Probudila se. Na stráži u ní stáli tři muži, ona jen klidně seděla a hleděla na ně. Celé hodiny. Pojal jsem jisté podezření, ale nechal jsem to být. Teď už vím, že to bylo špatně. Ovládla svou myslí jednoho muže a ten poranil ostatní dva. Proházel celý hrad a hledal mága, aby ji osvobodil. Bohudík, ten byl již daleko.
"Přestaň, nebo tě zazdíme do kobky. Můžeme tě také předhodit bohům či jejich meči Tadelovi," snažil jsem se jí tím nahnat strach, ale jen se usmála.
"Ty o mně nic nevíš žoldnéři, protože kdyby ano, věděl bys, že by Tadel svou dceru přijal s otevřenou náručí. Poté bys také věděl, že tmavá kobka by mne na dlouho nezdržela. Ani vaše kouzla nebudou dlouho působit."
Měla překrásný medový hlas a její oči mne poutaly. Byly hnědé, ano hnědé a tak hluboké.
"Na mně tvá kouzla nepůsobí, nesnaž se," upozornil jsem ji, když mi došlo, co opět provádí. Totéž co mému vojákovi, ten již naštěstí leží omráčen na svém loži a zotavuje se. "Tak mi tedy pověz, kdo jsi." Dal jsem jí jasný rozkaz, i kdyby nechtěla, díky kouzlům mne uposlechnout musela. Bylo vidět, jak její tváří projela ostrá bolest, a jsem si jist, že jsem zpozoroval zachvění.
"Jak myslíš, chceš-li vědět, kým jsem, dovíš se to. Ale dovol mi malé upozornění či předpověď do budoucna," lehce se ke mně naklonila, překrásně voněla. "Ty zhyneš mou rukou, pane Danieli."
"Pak tedy budu do té doby žít slastným životem," odvětil jsem jí. Posadila se zpět a odhrnula si pramen rusých vlasů z tváře. Byla hezká a také toho využívala. Postava menší, štíhlá, ale tvarů překrásných. Začala své vyprávění a já poprvé slyšel její jméno.

Drahý Jene, příteli,

Zajali jsme tu vražedkyni, o níž jsem ti již mnohokráte psával. Zajisté si vzpomeneš na tu rusovlasou mordéřku, jež zabila mnoho našich mužů. Od té doby, co jsme se stali lovci, byla postrachem v našich řadách a nyní jsme tomu učinili přítrž. Dovol, abych ti o ní napsal něco více. Pod nátlakem kouzel mi pověděla svůj příběh.
Její jméno je Ariana Intissar a narodila se před mnohými léty, ne-li staletími, přesněji jsem se nevyptával. Však znáš ženy, nenávidí poznámky o svém věku, jsou buď pořád příliš mladé, nebo staré. Nyní ti vysvětlím tu záhadu, proč vždy věděla, že bude někdo nějak zabit nebo že chceme zabít ji. Zajisté si vzpomeneš na tu situaci před dvěma léty, kdy byla přesně nachystána past na její zajetí, vzpomínáš si? Bylo to v létě někde mezi sférami, nachystali jsme vše do nejmenšího puntíku a ona se zjevila, past spustila, ale včas a snad jen o krok uskočila. Potom se podívala na jednoho muže a řekla mu, že její rukou padne. Pamatuješ si zajisté i to, že to byla hrůzná pravda. A nyní tedy proč tomu tak bylo. To kvůli jejímu původu. Její matka byla banshee, potvorná víla zvěstující smrt, odtud tedy ty předpovědi skonu. Jejím otcem je onen bájný démon Tadel, nemrtvý, jež ví, co smrt znamená. Po něm získala umění ovládat mysl svého protivníka a umění je to vskutku velké. I teď, když je kouzly spoutána, ovládla mysl jednoho muže a ten se obrátil proti vlastním druhům. Po svém otci zdědila rovněž umění boje a dar smrt rozsévat. Pozoruhodné je rovněž to, že ač vypadá neozbrojená, kouzly si své zbraně přivolá. Plíží se i v podobě stínů, mlhy či ohromné vichřice a je až kupodivu, jak zatvrzelé srdce má. Ptal jsem se, proč si bere životy mnohých nevinných, kteří jí nezpůsobili žádnou křivdu a zajisté ani nenastal jejich čas. Řekla mi, že by nemusela, ale že se mstí za zločiny jí lidmi spáchané. Ptal jsem se na ty zločiny, milý Jene, ptal jsem se, jaká křivda jí byla učiněna a věř mi či ne, ale láska proměnila tuhle ženštinu ve vražedkyni. Láska k obyčejnému muži. Vyprávěla mi o tom muži. Potkala ho na cestách se svým otcem a zachránila jej před jistou smrtí mečem Tadelovým. Byl prý udatným bojovníkem, ale Tadel byl silnější. Ariana jej však zadržela, jelikož v něm nalezla zalíbení. Chtěla se pro něj vzdát své přirozenosti a žít jako téměř obyčejná žena, ale zradil její srdce a to zkamenělo. Zabila jej a mstí se na lidech za jeho zradu. Po staletí se mstila a nyní již jen ukájí své touhy po vendetě.
Ač nechci, milý Jene, musím se ti přiznat, že jsem v ní našel jisté zalíbení. Vzpomeneš si dozajista i na to, jak vypadala, na její... drahý Jene ani nevím jak to popsat. Viděl jsem již tisíce krásnějších dívek, ale žádná nebyla taková, jako je Ariana. Spoutala mne do svých očí a já se pouze silou vůle ovládám. Drahý Jene, obávám se toho, že by to mí muži mohli poznat, že by to mohla poznat ona. Využila by mé slabosti a osvobodila se, to však nemohu dopustit, Jene. Musím ji zastavit v neutuchajícím vraždění. Nyní tedy nastává poslední dilema. Co s ní udělat. Nemůžeme ji zabít, vždy to totiž pozná a zabrání tomu a ani kdyby to nepoznala, nemůžeš zabít nemrtvého. To přesně ona je, nemrtvá. Nemůžeme ji ani zazdít do temné kobky. Nemůžeme ji pohřbít tak, jako jsme to udělali s jinými démony. Je vynalézavá a ze svého vězení by se dostala, nebo by jí někdo pomohl. Stejně tak magie nám proti ní příliš nepomáhá, její mysl je totiž silná a dříve či později magickou bariéru překoná. Drahý Jene, slyšel jsem o místě mezi sférami, kde bychom ji mohli uvěznit, ale obávám se nejhoršího.
Již musím skončit s tímto psaním. Přeji ti tedy dobrého zdraví, a že kážu pozdraviti tvé rodiny. Doufám, že se brzy shledáme.

Daniel

Dopsal jsem dopis pro svého přítele a začal přemýšlet o místě, kam bychom Arianu zavřeli. Bohudík mi do rány přijel posel. Předal jsem mu dopis pro Jana a zeptal se jej na to bájné místo mezi sférami.
"Opravdu takové existuje, ale pane Danieli, nejsem si jist, zdali je dobrý nápad se tam objeviti. To místo... Kolují o něm mnohé pověsti, ale mohu vám říci, jak se tam dostanete." Odpověděl mi s mnohými obavami. Nyní znám místo, kam ji ukryjeme a co s ní bude poté, nechť se děje vůle boží.
Šel jsem za ní. Stále poklidně seděla, nyní se zavřenýma očima. Všimla si mé přítomnosti a pousmála se. Otevřela své tmavé oči a vtáhla mne do jejich hlubin.
"Už jsi našel místo kde mne ukryješ, pane Danieli?" její hlas byl jako lehké pohlazení. Ta slova vyřkla krvavá ústa, na která bych rád vtiskl horoucí polibek, ale nemohl jsem.
"Našel a brzy vyrazíme," odpověděl jsem jí s tvrdostí sobě nevlastní.
"A zůstaneš tam se mnou, Danieli?" Její otázky byly jako od dítěte. Prosté a nutily k pousmání, avšak všiml jsem si pohledů mých mužů, proto jsem zachoval kamennou tvář.
"Sama zůstaneš ve svém vězení do konce věků. Tam se již postarají, abys nekradla životy poctivých lidí."
"Pamatuj Danieli, ty zhyneš mou rukou. Z toho vyplývá, že nebudu ve svém vězení věčně," Byl slyšet její lehký nádech a já pocítil strach z toho, že jsem nedostál své povinnosti... nebo že jí nedostojím. Už ať je pryč z mého domu, už ať je pryč z mého života.
Vyrazili jsme...

Namáhavá byla cesta, kterou jsme podnikali, a mnohá nebezpečenství v podobě zrádných lapků musela být zažehnána. Druhého dne jsme se utábořili na noc v potemnělém Larmatském hvozdu. Rusovlasá byla spoutána nyní už i provazy, muži se tak cítili jistěji a seděla kousek dál od skupiny patnácti žoldáků. Byli jsme tak početná skupina a stále jsme si nebyli jisti svými životy. Pohlédl jsem na ni a pojednou vypadala tak unaveně a bezmocně. Připomněla mi ubohé kotě obklíčené bandou krvežíznivých vlků. Mí muži jeden po druhém usínali, ale já spát nemohl. Kdykoli jsem zavřel oči, viděl jsem ty její, hnědé, čokoládové, hluboké a nebezpečné. Nemohl jsem si pomoci a pomalu šel k ní. Plamen ohně se pozvolna povaloval v kamenném ohništi a ozařoval tváře spících. Tiše jsem kolem nich prošel a posadil se naproti Arianě. Pohlédla na mne a jemně se usmála.
"Přišel ses ptát na svou smrt?" viděla mi jistě až do duše a já si přál, aby tomu tak nebylo.
"Ne, jen jsem ti chtěl dopřát trochu pohodlí předtím, než se tě ujmou tam mezi sférami, již jsme vyslali posla, který má upozornit na náš příchod do Čarotvrze," pokud mohla její alabastrová tvář zblednout ještě více, zbledla a já si byl jist, že jsem zahlédl strach v těch hnědých očích. Udělal bych pro ně snad cokoli... cokoli pro ty tmavé tůně. Vzal jsem od pasu svou dýku a rozřezal provazy na jejích rukou i nohou. Nyní se mi zdálo, jako by na mne vděčně a snad i oddaně pohlédla. Promnula svá křehounká zápěstí a protáhla se. Seděla u vzrostlého dubu a kéž bych mohl říci, že tato čarovná chvíle byla až romantická. Svit měsíce, překrásná křehká dívka, praskot dřeva, jež bylo pomalu sžíráno ohněm... Poklekla a připlížila se za má záda. Nebál jsem se, věřil jsem, že mágova kouzla jí nedovolí mi ublížit. Věřil jsem, že by mi ty hnědé oči neublížily. Ucítil jsem dotyk jejích hedvábných rukou na mém týle, pozvolna prohmatávala mou krční páteř a já cítil, jak veškeré napětí odchází z mého těla.
"Ty nejsi jako ostatní, pane Danieli, ty se mne nebojíš," šeptala mi medovým hláskem.
"Ne, nebojím se tě," omámila mé smysly svou vůní, svým hlasem.
"Ale máš strach z něčeho jiného, že mám pravdu?"
"Ano, máš pravdu, mám strach z toho, že budeš zase volná," odpovídal jsem v opojení.
"Ale já přece jsem volná, pane Danieli, ty máš strach sám ze sebe, že mám pravdu?" otočil jsem se na ni a pocítil nutkání líbat ta krvavá ústa. Své ruce jsem položil na její pas a stále hleděl do těch očí.
"Jsi volná..." zašeptal jsem spíše v otázce a něžně okusil zakázaného ovoce. Přitiskl jsem své rty na ty její a ona se nebránila. Nyní jsem já seděl opřen o kmen vzrostlého dubu a vášeň, kterou jsem pocítil, mne překvapila. Jaktěživ jsem nic takového nepoznal, ale chtěl jsem víc, víc než bylo zdrávo. V jejích rukách se najednou objevila tmavá mlha. Věděl jsem, že je zle.
"Jsem volná, pane Danieli..." usmála se a meč, který se jí zhmotnil v rukách, meč kovaný z temné oceli, mi vrazila do hrudi tak mocně, až mne překlestila k onomu vzrostlému dubu. Projela mnou ostrá bolest, ale stále jsem viděl ty překrásné oči, neschopen vstát jsem pouze natáhl ruku a ucítil mezi svými prsty sametové rusé kadeře, jež lemovaly její alabastrový obličej. S úsměvem se otočila a povraždila mé spící muže. Hleděl jsem na to dílo zkázy stále s jejím mečem ve své hrudi. Kolem mne se má krev vsakovala do trávy a mechu a já pozvolna ztrácel vědomí.

Nedostál jsem své povinnosti... To já ji osvobodil, to já ji pustil... Jen pro ty hnědé oči, pro ty hnědé oči... cokoli...