Uvidíme se v pekle

Hmmmm...jak lehké je vzpomenout si na to, co nám neskutečně ublížilo a na to, nad čím jsme byli neskonale šťastni. Těžké je však opět zapomenout. Vzpomínky nás stále budou tížit a nevyženeme je z hlavy, natož ze srdce. Ať dělám co dělám, stále vzpomínám na ty časy, kdy jsme s těmito útěky začínali. Dnes jedeme po dlouhé době zpět, zpět do Paříže. Je rok... hmmm...který vlastně? Po těch staletích již všechny roky splývají. Ach ano, už vím, je přesně rok 1889. Monsieur Eifell právě dokončil svou věž. Avšak Pařížané ji nesnášejí. Nazývají ji ohavností, jizvou na krásné tváři svého města. Jedeme Orient Expressem a Yurij se probouzí. Již je hluboká noc, tak roztahuje závěsy našeho kupé. Měsíční světlo brouzdá po mých tvářích a já otevírám oči, ty vzápětí zasvítí. Yurij pozvolna přechází k loži, které se houpe v rytmu jedoucího vlaku. Posadí se na okraj postele a baví se se sametovými lemy mého prádla. Sundává podvazky a líbá mou kůži, která je rozpálená. Stejně tak jako kdysi. Kdokoli jiný, kdo by se laskal s mou kůží uznal by, že je chladná a příliš bledá, Yurij a nám podobní však ne. Za těmi právě jedeme, vstříc přenádherné Paříži a noční zábavě, kterou skýtá a rovněž kvůli boji. Tedy hlavně kvůli boji, tisícileté válce s těmi zablešenými potvorami a lidmi jako je Van Helsing.
Gabriel Van Helsing...další z mužů mého života. Tsche! Sotva člověk. Vždyť se vídáme již po staletí. Zabil už tolik Yurijových předchůdců, ale mne, mne ne. Nevím proč, ale příležitostí měl již tisíce. Pokaždé jen poví: "Uvidíme se příště Irsay." A pak, jednoduše zmizí. Rok co rok, den co den, staletí po staletích. Nechápu toho muže a nechápu ani jeho podstatu, chápu však jeho chtíč. Nepochybuji, že se s ním v blízkém čase potkám. Dokonce bych se nedivila, kdyby byl ve vlaku, dokonce v sousedním kupé, ale to bych vycítila. Až tak by mne neobalamutil. Yurij mne s úsměvem přetáčí na záda, já však jen popudlivě syknu. "Jako by ti to za celý den nestačilo." Uraženě se obléká a odchází. Je to stále stejné s tímhle bohatýrem, stejně patetické a ubohé jako před lety. Opět zavírám krvelačné oči podobné očím šelmy a oddávám se slastnému odpočinku.
*****
Mladý muž s ne příliš příjemným výrazem vychází z jednoho kupé. Rychlým pohybem upraví sako a zapaluje si doutník. Průvodčí k němu přechází a napomíná jej. "Pane, prosím, zde se nekouří. Musíte si přejít buď do jednoho z kuřáckých vagónů, nebo do vyhlídkového vagónu." Mluví k němu zdvořile, avšak důrazně. Muž se však prudce otočil, až průvodčí ustoupil. Mladý, vysoký a naštvaný Rus něco zavrčel a odešel do zadního vagonu, kde si sedl a ovíván průvanem jedoucího vlaku, dál kouřil svůj doutník. Seděl tam ve světlém obleku, který mírně splýval s jeho bledou kůží. Něco si pro sebe mumlal a vstal. Přešel ke konci vagonu a stál, dívajíc se na ubíhající cestu. Nevěděl, že přesně nad jeho hlavou stojí jiný muž, zahalený do černého pláště, sledující totéž. Ten si povzdychl a seskočil dolů, přitom srazil onoho velkého Rusa. Mladík se chtěl zpět zvednout, ale byl v mžiku připoután ke kovovým nosníkům střechy a onen zahalený mu dřepěl na hrudi. Rus tedy prozatím zanechal tohoto nesmyslného počínání a se silným akcentem sykavě a pobaveně promluvil. "Van Helsing, jaká překvapení. Nečekali my vás zrovna tu a teď." Jeho lámaná mluva zřejmě pobavila zahaleného, ale jelikož byla jeho totožnost prozrazena, sejmul ze své tváře šátek, který ho chránil a nechal prokouknout tmavé oči a zjizvenou tvář. "Yuri... tak kdepak je Irsay? Spí?" zeptal se jej posměšně a klobouk, který mu spočíval na hlavě mírně posunul dozadu. Yurij přivřel oči a promluvil svou myslí k oné zmiňované.

*Irsay!* Zaznělo v myšlenkách mladé dívce ležící na posteli v krajkovém prádle a negližé. Pomalu se posadila a nenuceně oblékla tmavé jednoduché šaty splývající až na zem, zdůrazňující její ladné křivky. Upravila se a přikrášlila svůj vzhled. Zapálila si cigaretu do dlouhého nástavce a pomalu vyšla z kupé. Došla do toho zadního, kde spatřila onu scénu, která pro ni byla již notnou chvíli připravená. Yurij ležel připoután na zemi a na něm dřepěl jiný muž. Dívka jej poznala okamžitě. "Dobrý večer Gabrieli," promluvila tiše. Posadila se na polstrovanou lavičku a pokuřovala svou cigaretu. Přehodila nohu pře nohu, načež byly ony dlouhé a štíhlé nohy odhaleny vysokým rozparkem. "Irsay, hezké šaty. Nečekal jsem, že přijdeš." Prohodil muž ironicky. "Jsem rád velmi, že dobře bavíte se vy dva, ale pustit mohl byste mně a bojovat bychom mohli my dva." Odsekl Yurij.
*****
Nad jeho protesty se opravdu musím jen lehce pousmát. Do popelníku spustím cigaretu a dál si pohrávám s jejím nadstavcem.Vlak začal zpomalovat a nedaleko zazněly čísi hlasy a kroky, což zapříčinilo mé nervózní ohlédnutí. "Myslím, že to budete muset nechat na jindy." Upozornila jsem je tiše. "Přicházejí," Ladně vstávám a vítr pročechrá mé vlasy a lem mé sukně. Nehodlala jsem registrovat smrtelné nebezpečí v podobě lovce všeho zlého, rovněž jsem nehodlala registrovat, že můj společník je připoután a leží na zemi. "Irsay!!!" křikl na mně. Otočila jsem se na něj a s úsměvem k němu promluvila: "Myslím, že si poradíš, ne drahý?" Svým pohledem jsem zabrouzdala i k Van Helsingovi, který se na moment příliš zadíval a to pro něj byla osudná chyba. Yurij, na kterém stále dřepěl, se obrovskou silou vzedmul a vytrhl z pout. Odhodil ho na stranu, ale to už mne nezajímalo. Míjela jsem se s lidmi na chodbách a mé oči svítily. Vyhlížela jsem si nové oběti. Nové mladé muže, protože Rusův osud byl zpečetěn. Vím to. Už žil příliš dlouho a také příliš dlouho odolával Van Helsingovým útokům. Ale přece jen ve mně stále hloubá červík s otázkou: Co když? Nyní jsem mu přeci nepomohla, co když se bude chtít pomstít, pokud mu unikne? Avšak spoléhám na Gabrielovo umění.
V kupé jsem si lehla na otoman a sledovala jak vlak pozvolna zastavoval. Čeká mne ještě jedna zastávka na hlavním nádraží a sbalena jsem již dlouho. Zavírám proto oči a na moment se nořím do krajiny snů...
*****
Horoucí kotouč toho životadárného slunce pomalu, ale jistě zapadá za obzor a pod jeho rudým baldachýnem pozvolna přebírá vládu temná noc. Chladivá, tichá a hvězdami posetá obloha tíživě padá na krajinu a jen malá světélka měst a podél cest ukazují těm, kteří hledají nocleh a onu cestu, kam vlastně mají jíti. Na moři vane klidný vánek a kýl lodi spokojeně proráží hladinu. "Rychle! Veslujte rychleji!" Ozve se hlas otrokáře a třesk biče, který se hrozivě prohání nad hlavami otroků. Do noci zní ladná píseň převalujících se vln a buben, který určuje intenzitu veslování těch ubohých mužů. Nemohou si odpočinout, ani na chvíli nesmí přimhouřit oka, stihl by je bič jejich pána. Na přídi lodi stojí postava zahalená do pláště. Vítr si pohrává s kápí a odhaluje dívčí postavu. Vzdouvá její rusé vlasy a nutí ji zahalovat se víc a víc před jeho ostrou náručí. "Princezno, neměla byste zde takto postávat, co kdyby vás smetla nějaká ta vlna." Prohodí muž za dívčinými zády, ta se poplašeně otočí a ve svitu zapadajícího slunce a plápolajících pochodní zajiskří její bílý šat prošívaný zlatem. Šaty mají jednoduchý střih, ale jejich podoba znázorňuje ztělesnění samotné Isis. "Pak věřím, že byste mi přispěchal na pomoc kapitáne Senmute." Usměje se na něj dívka, vítr jí shazuje kapuci a dává vlasům naprostou volnost. Kapitánova tvář se rovněž rozzáří úsměvem. Je to muž holohlavý a na sobě má pouze bederní roušku nebo suknici, tak jako každý jiný egyptský mladík. Jeho svalnatá postava, rýsující se v plápolajícím světle a jeho tvrdé rysy zajisté musely děvčeti padnout do oka. "Vidím, že jste odložila paruku a konečně nechala vyniknout tu pravou krásu, ale snad by ji mohla dozdobit vaše ztracená koruna princezno." Zpoza zad vytáhne lesklou zlatou obruč na jejíž přední straně shlíží na zem zlatá kobra. Nasadí dívce obruč na hlavu a po této korunovaci je snad její obraz ještě božštější. "Ano, božská." Pokloní se kapitán, princezna se však opět pouze pousměje. "Vypil jste příliš mnoho vína kapitáne, ale za svou korunu vám děkuji, smím vědět kde jste ji našel?" "V kabele jednoho otroka má paní. Velice se za toto omlouvám, již byl potrestán, jak měl být. Jeho hlava nyní pluje jiným směrem než zbytek těla." Promluví k ní omluvně s kamennou tváří. Obzor již potemněl, jen malé světlo jakoby nechtělo pohasnout. "Děkuji kapitáne. Ach...podívejte. Farosský maják je již na obzoru. Alexandrie je již blízko!" Promluví princezna potěšeně. Kapitán přitaká a oba sledují plápolající ohně majáku. Princezna se mírně zachvěje a kapitán si toho všimne. Zabalí ji více do jejího pláště a přivine ji k sobě. "Již zítra má paní, již zítra, božská, budete večeřet s největšími pány Egyptské říše a ne s upatlanými námořníky. Budou vás bavit mlsnými řečmi a ne oplzlými vtipy a levnou zábavou, kterou naleznete zde. Bude vás obklopovat zlato, drahé látky či kovy, ne obyčejné dřevo." Mluví jakoby s největším zármutkem a ona sklání svou korunovanou hlavu na jeho hruď, přivírá oči a na její tváři se zaleskne křišťálová slza. "Ach můj kapitáne, lépe mi bylo zde než s celou tou nádherou tam u dvora." Kapitán ji přivine více a již není pochyb, že tato cesta do krajin dalekých, zkrotila jejich vášnivá srdce a navěky je odevzdala tomu druhému. Alexandrie byla blízko, nebezpečně blízko.
*****
Mé oči se opět otevrou a snad pouze jako náznak lítosti k prvnímu milovanému se v nich zjeví jako blesk na čistém nebi křišťálová slza. Tehdy jsem byla jedinkrát svobodná za svého života. Pak přišla ta chvíle. Poslední polibek, poslední společná noc s mým kapitánem a Alexandrie v celé své kráse vzala vše, co mohlo být. Za pár týdnů mne provdali a kapitán odjel na dalekou cestu z níž se nevrátil živý. Jeho věrní muži mi přinesli pouze dopis, ve kterém se svěřil se svou láskou. Můj muž, princ jakési země a můj bratranec, se nepotěšil z mého těla. Nechtěla jsem to dovolit a raději předstírala smrtelnou nemoc. Jednoho dne nakonec přišel můj kapitán a jako ve snu mne života zbavil. Pouhé dvě ranky na opálené kůži a věčný život mi spadl do klína. Bylo však nutné pohřbít královnu jak se sluší a patří. Dodnes nevím, kdo zabránil mé mumifikaci, ale patří mu můj neskonalý dík. Probuzení v hrobce však nebylo to pravé ořechové. Mnoho sarkofágů, do kterých mne pohřbili a všude ta tma, žádný prostor. Vězení o jakém by se nikomu nemohlo snít ani v těch nejhorších nočních můrách. Můj kapitán však přišel a zachránil mne před zešílením. Roky plynuly a my se pod rouškou noci skrývali kdekoli to bylo možné a užívali svého...neživota plnými doušky. Smrt však přišla podruhé a definitivně si vzala mého kapitána. A já zas zůstala sama.
Proboha dost již vzpomínání. Z lehu se posadím a hledím na ubíhající krajinu. Nakonec přejdu k oknu a mírně jej pootevřu. Lehký vánek začne proudit dovnitř a pročechrá závěsy, které se již tak houpají v rytmu vrubů na kolejích. Někdo otevírá kupé a tiše vklouzne dovnitř. Yuri to není, ten by mne hned začal proklínat za mou zradu, on to není.
*****
Muž, který právě vešel do kupé za sebou urychleně zavírá. Usmívá se a na jeho tváři je patrný nový krvavý šrám. Dívka pokojně dál hledí z okna a vítr vzdouvá její rusé vlasy. Po chvíli muž v klobouku bere z postele přichystaný plášť a dává ho dívce kolem ramen. Ve předu jej připne sponou a uchopí ji jemně za paže. Dívka se téměř nehýbá a snad leckterý mistr boje by jí vyčítal to, že je k nepříteli otočená zády. "Již brzy budeme na místě Irsay." Zašeptá muž těchto pár slov jako nejněžnější pohlazení pro její proradnou duši. "Já vím Gabrieli. Něco mi říká, že Yuriho již nemám čekat." Usměje se dívka potutelně a mírně se opře o mužovo pevné tělo. Její hlava klesne na jeho rameno, oči však dál hledí z okna. Gabrielova tvář je rovněž rozjasněna úsměvem. "Ne Irsay. Jeho popel nyní poletuje nad Paříží." "Děkuji. A co bude teď, Gabrieli? Bude ten náš slavný souboj teď, nebo to necháme na jindy?" Zeptá se ho lhostejně a otočí se k němu, hledíc mu do očí v těsné blízkosti. "Neděkuj a souboj? Jindy, dnes máš příliš hezké šaty na to, aby se poškodily." Dívka sáhne na jeho zakrvácenou tvář a nechá na svém bělostném prstu ulpět krůpě jeho krve. Přisune si prst k ústům a lačně ji slízne. Její oči nyní nejsou tak chladné, ale rudý nádech jim dodává snad hrůzostrašnost. Muž pozná její proměnu v lítou bestii, ale setrvává klidný. Ona jej jen svůdně políbí na krvavý šrám. "Nebuď tak sebejistý Gabrieli. Tvá krev je výjimečná a já si nenechám ujít žádné příležitosti. Samozřejmě v boji." Dívka mluví tiše a hledí mu přímo do očí, i když on je tak o hlavu vyšší. Gabriel se k ní sklání a snad by se mohlo zdát, že se jejich rty setkají, ale je to pouze klam. Pro dnešek, je to jen klam. "Uvidíme se příště Irsay." Promluví tiše a dívka zavírá oči. On ji pouští a odchází, neslyšně, jako vždy.
*****
"Ten aby nezmizel!" Proklínám jej ve svém nitru. Krvelačná bestie ve mně se klidní a oči získávají normální barvu. Vlak zastavuje a já se ocitám na nástupišti. Po chvíli nastupuji do kočáru a nechám se odvézt do nějakého slušného hotelu. Zde se převléknu do oblíbených temně rudých šatů s nápadným dekoltem a odhalenými zády, vlasy stáhnu do složitého účesu a vyrážím za nočním vládcem tohoto města. Zde se ohlásím a po několika minutách jsem přijata. Jak jinak než vřele. Nic jiného by si ani nemohli dovolit. Jak důležité bylo abych přišla a informovala se o nastávajících dnech, kolikrát mi to bylo kladeno na netlukoucí srdce a kolikrát jsem říkala, že je to zbytečné. Samozřejmě, že jsem měla pravdu, nedověděla jsem se nic nového. Místo konání, den i čas jsem znala. Vše bylo tak předvídatelné, celá ta jejich slavná konference. Předvídatelné bylo i to, že se objeví Gabriel a tak se také stalo.
Zabývala jsem se pečlivou manikúrou ve svém pokoji, právě v den konference. Na zakrváceném prostěradle ležel polomrtvý nahý mladík a já seděla v křesle s nohama na jeho zádech a pouze v hotelovém županu. V tom klepla okna ve vedlejším pokoji. Zbystřila jsem a poslední nehtík zůstal nedopilován. Dveře vedoucí do onoho pokoje se pomalu otevíraly a dovnitř začalo svítit mírné denní světlo. Popudlivě jsem sykla a proti příchozímu Gabrielovi hodila pilník. Pak mé kroky směřovaly za velkou skříň, kde bylo přítmí. "Omlouvám se Irsay, strhl jsem ti vedle závěsy." Promluvil van Helsing klidně a snažil se vypáčit pilníčkem přibitý klobouk ze dveří. "Dobrá trefa," poznamenal ještě a konečně zavřel dveře. V pokoji se opět rozhostila nádherná tma a já mohla vyjít ze svého úkrytu. Gabriel měl nyní na sobě vcelku slušivý oblek. Kdyby postel nebyla zabraná tím polomrtvým hochem, dala by se možná i využít. Jeho pohledl padl na nahého mladíka a pak na mne, zahalenou jen v županu. "O čem to mluvíš? Vždyť jsem minula! A to, co jsi provedl s těmi závěsy se mi vůbec nelíbí, jak tam mám teď jít? Mohl jsi vejít dveřmi." Odsekla jsem a přešla k němu, načež jsem si vzala pilníček, posadila se zpět na křeslo a nohy opět hodila na mladíkova záda. Van helsing se posadil do křesla na druhé straně a pozoroval mne. "Neruším snad?" "Ale ne, jak bys mohl, ostatně přišel jsi jako obvykle." Odpověděla jsem mu na jeho spíše řečnickou otázku se značnou ironií v hlase. Pousmál se a opět si mne zálibně prohlížel. Vstala jsem a zkontrolovala své dílo. Natáhla jsem pěstěné prsty jako dravá kočka a ve světle lamp se nehty nádherně zaleskly. Přešla jsem do koupelny, kde už mne čekala vana, plná horké vody a levandulové pěny. Shodila jsem župan a nechala se obejmout teplou náručí vonící koupele. Již dávno jsem se před Gabrielem přestala ostýchat. Vždy přišel nezván a mnohdy v tu nejnevhodnější chvíli. I on nyní vstal ze svého křesla a přešel k servírovacímu stolku, odtud vzal láhev vína, dvě skleničky a pro sebe jablko. Nalil víno a skleničku mi podal, pak se posadil na okraj vany a navrhl přípitek. "Na co si připijeme Irsay? Už dlouho jsme na nic nepřipíjeli." "Co třeba na věčnost?" Otázala jsem se se zavřenýma očima. "Co třeba na naše vynikající přátelství Irsay?" "Ty TO považuješ za přátelství? Pak tedy ani nechci vědět kolik TAKOVÝCH přátel máš. Ale budiž, co takhle na dobré vztahy?" Některá slova jsem patřičně zdůraznila a byla si vědoma úsměvu rozpínajícího se po mé tváři. Nakonec jsem otevřela oči a spolu jsme stvrdili přípitek cinknutím sklenek. Víno bylo lahodné, sladké a správně vychlazené. Gabriel si naopak vychutnával šťavnaté jablko. Proč vlastně přišel?
*****
"Proč jsi tady Gabrieli?" Zeptala se jej a opět si mírně zavdala z křišťálové sklenky. "Mají tu výborná jablka, ochutnala si je? Jsou skvělá." "Ne děkuji, takovým věcem již nějakou chvíli neholduji a věřím, že ani ty si nepřišel obdivovat chuť pařížských jablek. Co tu děláš?" Zeptala se opět o poznání výhružnějším tónem. "Prý se vám tu koná nějaký ten koncil, tak mne sem Vatikán poslal s jistým...úkolem." "Vraždit, že?" "Nenazval bych zbavení světa nemrtvého vraždou." "Hodláš zavraždit i mne Gabrieli?" "V tom mám jisté dilema." "Dilema! Tsche!" odfrkla si pobaveně při jeho slovech. Opět se napila ze své sklenice a téměř ji vyprázdnila. On vstal a z kapsy vytáhl sirky. "Nemám příliš v lásce to umělé světlo." Konstatoval a zapálil několik svíček, které byly na poličkách stěn, pak zhasl a místnost mírně potemněla. Plápolající světlo po chvíli spočinulo na jeho obnažené klenuté a svalnaté hrudi a černá košile se sesula k zemi. Sako již dávno zůstalo ve vedlejším pokoji spolu s pláštěm. Irsay se pouze pousmála.
Její pohár byl prázdný, zahleděla se na něj a poté do svého poháru. Po chvíli její oči dostaly krvelačný nádech a kolem sklenky se objevil rudý opar. Vzhlédla opět ke Gabrielovi, který z ní nespustil oči. Mladík na posteli zasténal a v jejím poháru se objevila karmínová tekutina podobná vínu, ale z lahve neubyla ani kapka. "Magie krve? Tohle přede mnou již nedělej." Řekl jí tiše a vztekle. Ona se napila ze své sklenky, ale z ní jakoby neubylo, mladík opět zasténal. "Sám jsi přišel do jámy lvové a dobře víš jaká jsem, tak se nediv mým způsobům. Přišel jsi dobrovolně, tak jako on." Odsekla a s posledními slovy pokynula do vedlejšího pokoje k sténajícímu mladíkovi, pak se opět napila. "Řekl jsem...ne." "Ale no tak Gabrieli. I ty si dopřáváš slastí, které tvůj život skýtá. Proč se vlastně nepřidáš k nám?" "Mlč ty harpie." Sykl snad aniž by si uvědomoval co říká. Věděl, že mladíkovi již pomoci nemůže, ztratil mnoho krve, ale vadilo mu, že i nyní jej Irsay trýzní. "Tak to skoncuj! Učiň proč jsi přišel." Odsekla drze a opět se za sténání mladíka napila ze svého poháru. Gabriel však od boku vytáhl krátkou šavli a přiložil ji k jejímu bělostnému hrdlu, na kterém by ještě bylo možno rozpoznat dva malé vpichy. Hleděla mu s ledovým klidem do očí a to ho lákalo čím dál víc. Věděl, že se ho nikdy nebála, také by jí nikdy neublížil, to však ona nevěděla. Vytrhl jí sklenku z rukou a nechal ji roztříštit se o podlahu. Vzrušeně vydechla a on ji nechtíc pořezal na alabastrové kůži. Její oči se rozšířily, všude kolem cítila krev a to ji přímo dráždilo. Byla opojená slastí a on byl opojen její krásou a živočišností. Šavli hrubou silou zabodl do jakéhosi stolku a políbil ji. Nejdříve pouze něžně a jemně. Vypadalo to jako první milenecký polibek, ale v zápětí přerostl ve vášnivost samu. Sklouzl k jejímu ladnému tělu do horké vody a slíbal krev z její kůže na krku. Ale jakoby probudil nezkrotnou šelmu, která chce stále víc a víc a nespokojí se s málem. Krev na podlaze koupelny se počala mísit s vodou, která přetékala z vany, odkud byly vyhozeny rovněž i Gabrielovy svršky. Již to nebyly steny mladíka, které naplnily tmavé místnosti.
Její ruka něžně projela delšími rozcuchanými vlasy muže, který jí spočíval na ňadrech. Voda již nebyla tak horoucí a rovněž vana nebyla tak plná. Celá místnost vypadala jako po bouři, či po běsnění jakýchsi zvířat, ale oba viníci již poklidně oddychovali sobě v náručí. "Pověz mi Gabrieli, jak tohle skončí?" šeptla do ticha. Nyní on objal ji a něžně políbil. "Oba víme jak to skončí. Buď nás zabijí oni, nebo nás donutí zabít jeden druhého či zabít se navzájem." Promluvil pevným hlasem a více ji k sobě přivinul. Hodiny v pokoji pozvolna odbíjely osmou večerní, venku začalo slunce opět dávat své sbohem a předávalo vládu noci. "Budu muset jít Gabrieli." "Já vím, ale slib mi, že tam nebudeš až do konce. Pak totiž přijdou ti papežem pověření. A slib mi, že nikoho nevaruješ." "To po mně nemůžeš chtít," odpověděla tiše a mírně se odtáhla. Pevně ji stiskl a přivinul blíž. V jejích očích se objevilo zaskočení a on opět důrazně promluvil. "Musíš mi to slíbit, nevaruješ je a nebudeš tam!" "Jsem starší, dají si to dohromady a pak mne budou pronásledovat!" "Ne, slibuji, že nebudou Irsay. Božská princezno, nedělej si starosti. Pamatuješ vlastně kdy jsme se poprvé potkali?" "Jistě, tys byl válečník Kříže a já bojovnice muslimů. Dobyli jsme Jeruzalém a tys tehdy v noci objevil mé tajemství, tajemství celé naší skupiny. Měli jste nás pozabíjet, ale ty jsi to u mě nedokázal.
*****
Hluboká noc u Svatého města, které plane tisícem plamenů ze Saladinových útoků, kryje tajnou schůzku dvou významných. Každý má u sebe svého strážce. Saladin jakousi rusovlásku a obránce Jeruzaléma, mladého muže. Oba ti významní se po chvíli dohodnou nad tím, komu bude město patřit, ale probíhá tu i jiný boj. Dívka a mladík, ze sebe nespouštějí oči s vražedným výrazem. V jejich nitrech se snad odehrává větší bitva než samotné křížové výpravy. Muslim a Křesťan se již dohodli a proto s přáním míru odcházejí. Jejich průvodci však zlostně svírají rukojeti svých mečů. Musí však odejít se svými pány a tuhle bitvu nechat na jindy.
Lehký vánek smíšený s dýmem a pachem krve prochází svatým městem a skrývá úprk jednoho bojovníka. Je poslední ze své družiny, ostatní jsou již mrtvi a nepomohou mu. Běží temnými uličkami Jeruzaléma a je pronásledován dalším bojovníkem, s křížem na hrudi. Křesťané se již mísí s muslimy při obsazování z města, ale nyní prchajícímu nikdo nepomůže. Křesťan dostihne muslimského bojovníka a sráží ho k zemi, tomu spadne turban a odhalí obličej a záplavu rusých vlasů. Muslimská bojovnice se syknutím a velkou silou ze sebe shodí křesťanského bojovníka a běží dál. Křesťan je však neodbytný a opět ji sráží do prachu svaté země. "Neutíkej Mohamedánko! Tvůj osud je zpečetěn!" Křikne bojovník a i on sundá svou helmu. Ona vyprostí svou ruku a dlouhými nehty mu způsobí krvavý šrám na jeho obličeji. On ji překvapen zas pevně zachytí a spojí její ruce jí za hlavou. "Tak to ukonč Křesťane! Pro nic jiného jsi mne přeci nehledal?!" sykne rusovláska a stále bojuje. Po chvíli však vzdává svou snahu a nechá muže ať si dál zálibně prohlíží její obličej. "Máš pravdu upírko. Měl bych zbavit svaté město tvé přítomnosti," promluví tiše. "Tak to udělej, zda-li máš dostatek odvahy Křesťane!" Provokuje ho dívka s alabastrovou pletí a vysmívá se mu do jeho okouzlených očí. Odněkud zdáli se ozve volání, "Gabrieli!!! Gabrieli kde jsi?!" Jsou slyšet kroky či dusot a muž, držící dívku ji spíše skryje svým tělem, než aby ji zabil nebo vydal. Překvapeně se na něj podívala a zjistila, že povolil stisk jejích rukou. "Jak se jmenuješ Mohamedánko?" Zeptal se z nenadání, ona se pouze pousmála. "Co je ti po tom Křesťane?!" sykla stále se mu vysmívajíc. "Já jsem Gabriel. Pověz mi své jméno Mohamedánko," Náhle se vymanila z jeho sevření a hlasitě pískla. V ulicích Jeruzaléma se jakoby z temnot objevil statný válečný vraník a přiběhl k ní. Vyšvihla se do jeho sedla a nechala ho neklidně zatančit na místě. "Jmenuji se Irsay Křesťane," usmála se. Kůň se náhle vzepřel na zadní a kopyty zběsile bušil do vzduchu před sebou. "Tak tedy, uvidíme se příště Irsay!" Její kůň dopadl na všechny čtyři a rozběhl se dál do temných ulic Jeruzaléma.
*****
"Nedokázal, jak bych také mohl. Byla jsi tolik jiná než ostatní. Bojovala´s, tváří v tvář smrti a okouzlila jsi mne." "Pořád bojuji a pořád mi hrozí smrt." "Slib mi, že tam dnes nebudeš celou dobu." Odsunula se od něj a podařilo se jí se konečně vymanit z jeho sevření. Vstala z vany a zahalila se do osušky. "Nemůžu ti to slíbit. Jediné, co ti slíbím je, že se o sebe postarám." Natáhl k ní ruku a pouze zabrouzdal po kůži na jejím stehně. Otočila se ještě naposled a přiklekla k němu. Jejich rty opět spočinuly v dlouhém vášnivém polibku a odtrhovali se od sebe jen s velkým úsilím. "Musím se připravit...Křesťane..." pronesla s úsměvem a slyšela jen tiché: "Mohamedánko." Osušila své vlasy a upravila se podle poslední módy. Skvostné, temně rudé šaty odhalující přednosti, elegantní lehký účes a lehké líčení. Již jen pár doplňků v podobě krvavých šperků a drobná kabelka s nejnutnějším. Gabriel, zahalen pouze do ručníku přes bedra, k ní přešel a chladné kapky nechal skanout do jejího dekoltu. Chtěl ji políbit, ale odsunula ho. "Jsem nalíčená a už musím jít." Usmála se na něj. Přesto zanechal otisk svých rtů na jejím krku. Ona mu to oplatila avšak s tím rozdílem, že zanechala rudou stopu rtěnky. "Odcházím." Šeptla a on ji pustil ze svého sevření. "Uvidíme se příště Irsay." Prohodil a ona se zastavila ve dveřích, lehce se usmála a zabouchla za sebou. On se posadil k již mrtvému mladíkovi. "Spíš se uvidíme v pekle, Irsay..." dodal ještě, vstal a oblékl se. Vyhlédl z okna a ještě ji spatřil jak nastupuje do kočáru. Vyskočil na balkon a sešplhal po okapu dolů, tak jak přišel. Vydal se na místo konání přísně tajného koncilu, ale byl zdržen. Přišel, když už bylo dílo téměř dokonáno.
Mnozí se proměnili v prach, mnozí zbaběle utekli a mnozí již bez života spočívali na zemi. Pár starších již nemělo kam utéct, a tak statečně bojovali. Gabriel přišel když už zbývali na straně dobrých pouze čtyři bojovníci, proti dvěma nemrtvým. Rusovlasá Irsay bojovala jako lev, ale pouhé zaváhání v podobě pohlédnutí do Gabrielových očí napomohlo bojovníkovi Vatikánu vrazit jí kůl do srdce. Druhý nemrtvý ze sebe odhodil pár bojovníků a prchl, s nádechem pro ni, překrásnou rusovlásku, na rtech. Stejně tak Gabriel stál zaražen na místě, než aby pronásledoval nemrtvého. "Irsay..." šeptl tiše. Zahlédl jen pouhý klid v jejích očích, než se rozpadla v prach. "Uvidíme se v pekle..."