Hmota??? Hloupý sen!

Měl jsem v ruce květinu a stál na rohu pošty.V tom nekonečném čekání na Irenu mě něco vyrušilo.Neumím popsat co to bylo.Takový pocit v hlavě. Snad tlak? Bolest? Chlad? Možná všechno naráz. Hlava se mi rozpínala, rostla. Jako by se něčím plnila. Cítil jsem se jako bych spolykal něco tak velkého jako je dům. Na čele jsem ucítil tvrdý studený roh.Ach ne. Roh pošty. Hlava se zase začala roztahovat, obtékala celou budovu. Je snad můj obličej omítka či co? Ne, omítka ne. Je to horší. Poštou to neskončilo. Má hlava zvětšovala svůj objem dál. Nepřestalo to ani ulicí, městem, ani celou mou rodnou zemí. Jako bych pohltil celou Evropu. Jenže hlava, pokud se tak ještě se svým rozměrem dala nazvat, se rozpínala dál. Měl jsem ji plnou států, měst, lidí a zvířat. Padalo do mě vše. Slunce, planety, hvězdy. Celá Mléčná dráha. Co Mléčná dráha! Všechny galaxie. Celý vesmír. Hlava byla plná. A náhle ticho. Stále jsem v hlavě cítil vesmír, ale teď byla hlava prázdná. Necítil jsem nic. Plul jsem nicotou.V prostoru o nulové hustotě, kde není nic. Jen já a mé myšlenky. Hrůza. Ta hrůza mě zachvátila. Bylo mi jako bych oslepnul a už nikdy neměl vidět. Necítit nic příjemného, ale ani nic nepříjemného, jenom tuhle tupou monotónost života bez výhledu. Honem! Těšit se na něco! Mít z něčeho radost! Milovat něco! Ale nic, stál jsem na rohu pošty a zároveň se ztrácel v nicotném tichu a necítil jsem nic. Bože aspoň něco. Aspoň Irena. Musel jsem ji vidět ve skutečnosti. Snad aspoň to pomůže. Ano. Vidět jí, kecat s ní. Aspoň to mi pomůže. Jenže jak ji najít v mé obrovské hlavě? V celém vesmíru co v ní mám? To je nemožné. Stále jsem doufal, že je to sen. Nebyl. Každé ráno, chcete-li tak nazvat přechod z ticha a bezmoci do ticha a hrůzy, jsem se probouzel s krásnou náladou na rohu pošty. Jenže než jsem stihl pořádně otevřít oči nebo volat o pomoc, přešel jsem přes ten děsivý pocit tlaku, bolesti a chladu, přes nekonečné pohlcování vesmíru zase sem. Do nicoty. Sen to tedy nebyl. Já a nicota jsme byli skutečnost. Naopak, sen byla nějaká Irena, nějaká Země i nějaký vesmír.To byl můj sen. Já se v nicotě sám bál a tak jsem si všechno vymyslel. Vesmír, hvězdy i Sluneční soustavu. Zemi i lidi. Ach lidé, ty mnou vymyšlené objekty z mnou vymyšlených buněk, kteří žijí na mnou vymyšlené Zemi v mnou vymyšleném vesmíru. Je to můj sen. Hmota, atomy aspoň něco. Každou chvíli o tom sním. A ,,lidé´´ mi to věří. Opravdu věří, že jsou nejinteligentnějšími živými organismy ve ,,vesmíru´´. Jsou
pořád stejní. Od začátku až podle nich do roku 2008. Oni věří v čas! Věří ve vývoj lidstva, ve fyzikální zákony, věří ve velký třesk! Haha!!! Všechno je jen moje myšlenka, moje pohádka na dobrou noc!!!