Příběh staré lípy

Venku pršelo, stará lípa se třásla strachy o své jemné malé lístky přichycené na tenkých větvičkách slabými řapíky, které se stěží bránily drsnému bičování kapek vody, jež se nemilosrdně řítily k zemi. Bum, bum,bum!!! Malý lístek, právě ten lístek, co byl včera tak zelený a živý a smál se s ostatními lechtivému ovívání jemného vánku, se naivně snažil udržet na větvi, jediné záchraně jeho života. Jenže všechny pokusy byly marné. Vítr zesílil, déšť stáhl sebou k zemi vše, co mu i nevinně vlezlo do cesty. Lístek neměl šanci. Ta dlouho stavěná spojení mezi řapíkem a větví se začala pomalu ale natrvalo trhat. Jednotlivé cévky praskaly. Ten zvuk lístku napovídal, že je konec. Teď už nešlo o to, jestli se udrží na větvi se svými bratry, ale o to, jestli vůbec dopadne na zem pod svou matku, nebo ho uvězní vítr ve své moci pustošící krajinu a lístek poletí do neznáma. Poslední cévka se utrhla. Lístek se chvíli vznášel k zemi, pak na něj dopadlo několik těžkých kapek. Lístek se zapotácel, ale letěl dál. Dopadl se strachem do černého bláta. Mohl si oddechnout. Náhle se ozvalo další prasknutí. Jenže teď mnohem silnější. K zemi se řítila ztrouchnivělá větev. Právě ta větev, která byla po celé jaro domovem malému lístku. Teď na něj s omluvou dopadla a rozmačkala jej. Lístek se snažil rozplakat, ale nešlo to…
Třásl se jako nikdy v životě. A pak najednou z ničeho nic nastavil své chlorofyly slunci. Začal zvolna dýchat. Cévkami proudila voda. Probudil se. Teď si v klidu visí na své rodné větvi a usmívá se na svět. Větev jej něžně pohladí a také se na něj usměje… Byla to jen noční můra, je jaro, do podzimu ještě daleko...