Jen skočit

Stojím na mostě hned za městem. Pode mnou teče řeka.Je to dost hluboko? Ale ano je. Je to přece vyzkoušené... Přelezu zábradlí a třesoucíma rukama se jej pevně chytím.Mám strach. Z očí mi spadne první slza. Letí dolů a tam splyne s vodou v řece. To kvůli němu musím tuhle hrůzu podstoupit. Kvůli Petrovi. Proč to udělal? Copak mě už nemiluje? Slíbil, že to nikdy neudělá. A já mu věřila. A milovala. Ne, miluji ho stále. Mísí se ve mně všechny pocity. Jsem na něj naštvaná, jsem smutná, zamilovaná a mám děsivý strach. Musím skočit! Musím to udělat! S hrůzou v očích odlepím jednu ruku od zábradlí. Pak pomalu druhou. Už natahuji jednu nohu a v tom uslyším hlas. Petrův hlas! "Nééééééé......" Druhou nohou se odrazím a padám...

Padám? Ne, já letím! Jemný vánek mě hladí po vlasech a já jím proplouvám tak lehce, jako bych s ním splynula. Blížím se k vodě. Hlavou se jí dotknu a pak letím rychle zpátky nahoru. Po chvíli, kdy je mi vážně špatně, se začnu na gumě houpat hlavou dolů. Jsem vyčerpaná. Ale dokázala jsem to! Skočila jsem! Petr se ke mně rozběhne hned, jak se dostanu na břeh.
"Proč si to udělala? Vždyť se bojíš výšek! A mohlo se ti něco stát!"zakřičel na mě, ovšem s láskou a radostí v hlase, a vzal mě do náručí.
" Ty jsi mi taky nic neřekl. Taky se ti mohlo něco stát, taky jsem se o tebe bála, a přesto si taky skočil! To byla odplata, čest, láska... Ale musím se přiznat, že vědět o co jde, nikdy neskočím, ba ani se nepříblížím k mostu. Je to hrůza."
" Miluju tě lásko"
"Já tebe taky, ale už to nikdy nedělej, ano?" řekla jsem.
Chytli jsme se za ruku a vykročili po bezpečné zemi. Naposled jsem otočila hlavou směrem k mostu a spatřila ten hrůzostrašný bungee jumping. Nikdy, opravdu nikdy se k tomu nepřiblížím...