Pěna...

Muž s černými brýlemi na očích sedící v zapadlém rohu hospody si chladil hlavu studenými dlaněmi a s falešnou zvědavostí zíral do proudu malých nazlátlých bublinek. Ty vzlétaly vzhůru jako malé světlušky a nakonec narážely do nakyslé bílé pěny. Sklenice byla stále plná, ani se jí nedotkl. Jenom dělal, že si ji pečlivě prohlíží. Malá kapka té teplem opadlé pěny se převalila přes okraj půllitru, stékala dolů ladně a chytře, pak pohladila roh stolu a letěla prázdnotou jako vyhasínající kometa. Ozvalo se zvláštní jemné cinknutí. Pěna lehce dopadla na starou zelenou dlažbu. Bez jakéhokoli jiného pohybu se jeho pohled líně převalil z vodopádu bublinek dolů na špinavou tmavě zelenou dlaždici. Jeho kdysi bílá pěna začala rudnout. Jednotlivé bublinky se dusili krví. Jako by mezi zíráním do sklenice a dopadem pěny na zem bylo temno staré nejméně čtyřicet let. Polilo ho horko. Cítil sílu svého tepu v žilách a hlavně na té vystouplé na čele. Nemohl se ani hnout. Těch čtyřicet let mu škrtilo hrdlo, svázalo nohy, dokonce se projevilo i na vzhledu staré hospody.

Znovu cosi cinklo o dlažbu. Teď byla spíše čistá a zářivá než tmavě zelená. Pohledy sedících spočinuly na malou holčičku, které se z očí valily slzy. Ono malé děvče stálo uprostřed nové hospody mezi špinavými chlapy, vystrašeně zíralo na načernalé prsty na nohou a křečovitě tahalo natrhlý rukáv svého otce. "Tati maminka... ona... ono jí je hrozně špatně. Z toho včerejška, jak si ji...však víš, jak si ji..." nemohla to doříct. Nemohla vyslovit to slovo. Byla u toho. Teď maminka ležela na zemi a zvracela krev. Věděla, že to tátu nezajímá, ale neustále naivně doufala, že se vzpamatuje. Že ho maminčin stav donutí, aby vstal a odvezl ji do nemocnice. Prosila Boha, aby ji za to ještě nezmlátil... S velkým sebezapřením odložil téměř dopitou sklenici piva, položil ruku na rameno malé dívky a zeptal se jí:"Proč pláčeš? Nechceš pracovat? Matka tě zase nutí pracovat? Ta děvka nemožná! Já ji zabiju!" Dcerka vyděšeně zvedla hlavu a pohled s hrůzou rozšířenými zornicemi zabodla do očí otce. Chtěla vykřiknout, ale z pokřivených úst se ozvalo pouhé tlumené zasyknutí. Otec ji chytil za paži a rozběhnul se k východu...

Muž s tmavými brýlemi nehybně sedící v rohu za polorozpadlým stolem stále zíral na východ té staré hospody. Cítil tep malého děvčátka, cítil hněv jejího otce. Cítil dokonce bolest její matky ležící bezvládně na zemi. Ale nic nemohl udělat. Byl přikovaný časovým lanem, téměř čtyřicet let starým. Krvavá skvrna pomalu vsakovala do země a ztrácela rudou barvu. Cítil, jak vzduch stárne. Cítil, jak stárne čas. Jak stárne i tahle divná zatuchlá hospoda. Dlaždice byly zase špinavé a načernalé. Muž si nasadil klobouk a rozběhl se k východu...K východu, kterým kdysi prošel vrah jeho babičky...