Střep anatomie

Kim Woodsová ležela v nově povlečené posteli, dýchala čerstvý vzduch proudící otevřeným oknem a hleděla na modrou šmouhu na jinak bílém stropě. Znala ji. Dívala se na ni každý den už přes dva měsíce. Někdy ji brala ironicky, jindy se jí bála. Připomínala jí Jess. Její znaménko na zádech. Kim zavřela oči. Snažila se na ni nemyslet. Pomalu usínala, pak ale slyšela vrznout dveře. Do pokoje vstoupil doktor. Přinesl jí hrnek čaje. Sedl si k její posteli a chvíli jen tak pozoroval na monitoru zelené špičaté výkřiky jejího srdce. Pak jí podal šálek k ústům. Kim se nahnula a omylem mu bradou strčila do ruky. Čaj se rozléval po polštáři. Kim chvíli jen tak nehnutě zírala na rudou skvrnu. Postupně se jí v očích vystřídaly pohledy plné strachu, zlosti, ale i bolesti. Zase vzpomínala. Zase se jí to vracelo. Čaj stekl až na její košili. V tu chvíli se Kim probrala z apatie a začala se nekontrolovatelně třást, kývat hlavou ze strany na stranu, zmítat sebou v návalu hrůzy. Vydávala chraptivé, tlumené děsivé zvuky. Jakoby potichu ječela. Nahlas to nešlo. Od té noci nemohla přinutit hlasivky pracovat. Od té noci nemohla nic jako dřív. Doktor vzdychl. Kolikrát už podobnou situaci s Kim zažil? Kolikrát jí musel přinést čaj a prosit boha, aby jej nerozlila? Kolikrát jí musel podat silnou dávku sedativ? A stále to bylo tak nepříjemné a bolestné jako poprvé. Jehla jí projela do žíly. Srdce mu divoce bušilo. Kim znehybněla. Než jí ale klesla víčka, zase v jejích očích spatřil onu prosbu:"Nech mě". Věděl, oč jej žádá, ale nic podobného by nemohl provést. Byla jeho zvláštní pacientkou. Jim Fairly pracoval v psychiatrické léčebně už dlouho, skoro sedmnáct let, ale s Kim měl pocit, že je teprve mladý student bez veškerých vědomostí a zkušeností. Nevěděl si s ní rady. Byla na něm závislá. K sobě pustila jen jeho. Jen jemu věřila natolik, že se od něj dokázala napít čaje. Zároveň jej ale nenáviděla. Byl to on, doktor Jim Fairly, kdo jí vždy umlčel sedativy. Byl to on, kdo jí nechtěl pomoct, osvobodit od minulosti, oddělit zpustošenou duši od zohyzděného těla, aby mohla lehkou zas být. Měl ji rád. Neviděl v ní jen "Tu, co přežila copánkového vraha", viděl v ní mladou, kdysi krásnou a milou dívku, která se střetla se zrůdou.

Dnes jsou to dva měsíce. Kim si dodnes pamatuje každý detail. Byla poprvé u moře. Celý rok si odepírala všelijaké věci, aby ušetřila na tuto dovolenou. A teď byla tady! Procházela se hebkým bílým pískem po dlouhé lidmi zapomenuté pláži, sledovala tanec vln, mořskou pěnu narážející do skal, modrou oblohu… Krása! Omračující nekonečná krása! Nemohla se vynadívat, bezmyšlenkovitě šla stále dál a dál. Boty se jí bořily do písku. Při jednom kroku zaslechla jemný praskot pod botou. "Ale ne. I tady? Na opuštěné pláži?". Proto šla sem a ne na přeplněnou, hlavami překypující pláž hned u hotelu. Ale bylo to asi k ničemu. Další sklo! A mnohem větší. Docela ji to znervózňovalo. Vylezla na skálu a s údivem sledovala pomalý, ale jistý a rozhodný západ slunce. Seděla tam dlouho, už jí byla zima, ale stále se nemohla odhodlat opustit tu nádheru. Najednou zezadu slyšela kroky. Byly potiché a nepravidelné. Dál už to šlo rychle. V tom zmatku ještě zahlédla odlesk kovového drátu míhajícího se před jejím obličejem. Studená ocel se jí zaryla do hrtanu a škrtila tepny. Na jednom místě protlačila kůži. Proud krve stékal Kim po krku, přes klíční kost až na její nové šaty. Stěží pootočila hlavou. Dívala se na vrásky okolo jeho očí, na zašedlé popraskané rty, na mastné dlouhé vlasy poletující ve větru. Cítila jeho teplý dech na své tváři. Nemohla dýchat. Hýkala hrůzou. Krev jí promáčela šaty. Tep jí nemilosrdně klesal. Nezvládla to. Naposledy namáhavě vdechla pach z jeho úst. Pak bezvládně padla k zemi.
Muž odhodil drát do písku. Jednotlivé kamínky se zahalily rudým povlakem. Otřel Kim z krku krev a obvázal jí ránu. Vzal ji do náručí a nesl ji ke svému království. Zde měl moc, důstojnost, úctu. Nikdo jej neponižoval, nepohrdal jím. Jako ve škole. Všichni se mu smáli za ty barevné fleky na tváři. Někdy modré, do fialova, zelené, jindy rudé a krvavé šrámy. Stopy po bolestech z jeho matky. Ukazovali na něj prstem, vysmívali se mu do očí. Ale zavřen s někým na záchodě byl najednou po pár řezech a modřinách na tváři jeho spolužáků velký, silný a neponižovaný Lenny. Následoval pocit vítězství, radosti a nakonec i bohužel odchod ze školy. A teď byl zase na vrcholu úcty. Bály se ho. Všechny. Vysvlékl Kim z krvavých šatů a nahou ji položil na připravený skleněný stůl. Stál ho dvě celé výplaty. Ale byl to kvalitní chirurgický stůl.
Kim se probouzela. Slyšela potiché kroky, cinkání kovových nástrojů, skřípání staré žárovky. Pak otevřela oči. Pásky připevněné ke stolu ji tlačily do rukou i nohou. Snažila se vyprostit, bylo to ale marné. Starý chlap převlečený za doktora jí něco pošeptal tím svým páchnoucím hlasem do ucha. Přes tlukot svého srdce ale nic neslyšela. Víčka snažně tlačila k sobě, nechtěla tu být, nechtěla ho vidět. Kovový lesk skalpelu ji děsil. A pak ostrá bolest v pravém ramenu. Ječela, co hlasivky vydrželi. Snažila se kopat, její nohy se ovšem jen tak drze cukali, na kopání nebylo pod páskou místo. A další řez. Mnohem hlubší. Stáhla bolestí všechny svaly. Na zádech cítila teplo své krve. Skalpel dokonal své dílo. Na řadu přišly kleště. Kapička potu se jí linula po čele. Chtěla zaječet, hlasivky už ale nemohli. Prokousla si ret. Železná chuť jí dusila v puse. Prasknutí kosti. Pak omdlela.

Zase nic nevydržela. Omdlela. Lenny si povzdychl. On musel tu bolest snášet. Nemohl omdlít. To by nepřežil. Když ho matka řezala skalpelem do týla, aby to nebylo vidět. Když po něm skákala a kopala do něj. Nenáviděl ji. Její ruce a nohy, které mu tolik ubližovali. Tolikrát ji chtěl ztrestat a nemohl. Neměl dost síly. A teď si klidně chcípne za volantem. O to víc ji nenáviděl. Opustila ho. Nenávidí ji. A teď za to musí trpět tyhle ženy. Ne on, to matka si to bude v pekle vyčítat. Je to její vina. Smrt všech těch dívek. Nemohl se dívat na jejich končetiny. Měl z nich strach. Dokončil operaci Kim. Zašil jí. Ztratila hodně krve, ale co, stejně za chvíli zemře. Omyl z Kim krev a položil ji do skleněné rakve. Zavřel víko. Omdlela! Jako všechny. Myslela, že se tím zbaví bolesti? Strachu z pohledu na své tělo? Na krev? Řezy? Ne! Bude si opakovat to, co nestihla. Bude se pěkně dívat. Na operaci Jess Dollmanové. Našel ji na té samé pláži jako Kim. Byly si souzeny. Teď spolu zemřou. Připravil ji k operaci. Nachystal nástroje.

Kim pomalu přicházela k vědomí. Srdce se jí zatím uklidnilo. Bolest omámená dávkou morfia přešla. Zase zaslechla to podivné cinkání. Opatrně rozlepila víčka. To, co spatřila, ji děsilo více než samotná hrůza před tím. Sklo nad ní ji studeně tlačilo do prsou. Byla tu zavřená. Dusil ji už pouhý pohled na stísněnost prostoru. Nad ní na víku rakve ležela bledá nahá dívka. Neviděla jí do obličeje. Pozorovala její hnědé vlasy rozvalené po skle, její znaménko na zádech. Žebra se jí třásla v rytmu tepu srdce. Svaly se jí napínaly stejně křečovitě jako Kim před pár hodinami. A teď musí trpět jiná dívka a Kim jí nemůže pomoci. A musí se na to dívat. Na mladou bledou dívku třesoucí se strachem. Hebká kůže se jí odrážela v odlesku skalpelu. Projel až na maso. Rudá čára se táhla po celé délce ramene. Proud krve stékal po skle kolem Kimina těla. Byla mu tak blízko. Od něj ji dělili pouhé tři centimetry skla! Jakoby tu krev cítila přímo na sobě. Jekot dívky se jí i přes tu skleněnou stěnu zarýval do uší. Chtěla kopat, křičet, pomoct jí. Nemohla. Nemohla se ani hnout. Kleště, prasknutí kosti, ruka pohozená v kovovém lavoru plném krve. To vše už zažila. Jenže teď neomdlela. Nemohla si to poručit, i když si moc přála omdlít. Na řadu přišla další ruka. Dívka vydržela víc než Kim, ječela, plakala, hýkala hrůzou. Pak jí došli síly. Prasknutí kosti, druhá ruka pohozená v lavoru. Dívka omdlela. Kim sledovala její povadlé unavené svaly. Pro ni to bylo vysvobození. Pro Kim hrůza nekončila. Musela se dodívat. Řezy v tříslech. Proudy krve. Prasknutí kostí. Nohy pohozené v lavoru... Kim se neudržela a pozvracela se. A pak ještě jednou. Konečně vypětím usnula.

Lenny měl dnes dobrý výběr. Ta druhá, Jess Dollmanová, vydržela až k druhé ruce. To zatím žádná nevydržela. Byla silná. Vzal její tělo, položil ke Kim do skleněné rakve. Slušelo jim to spolu. Zavřel víko. Odvezl je v rakvi svou lodí na moře.
"Sbohem slečny, a ty se matko dívej, co jsi způsobila. Je to tvoje dílo, ne moje. Jsi zrůda. Odporná. Nenávidím tě." Poslal je po vodě. Dnes byly vlny, doplují daleko. "Šťastnou cestu"

Kim se praštila hlavou do skla. Otevřela oči. Okolo jen modré obrovské moře. To, které včera tak obdivovala. Teď ji děsilo. A tam vzadu skály. Špatně se jí dýchalo. Jessino tělo jí tlačilo na hrudník. Její prs ji studil do břicha. Chtěla do ní strčit, zjistit, zda je ještě na živu, nemohla se ale bez rukou a nohou ani hnout. Volala na ni, křičela. Jedna její rána nebyla pořádně zašitá, voda kolem byla rudá od její krve. Nemohla tu ztrátu přežít. Blížily se pomalu ke skále. Vlny je stále nesly blíž a blíž. Kim si následné události pamatuje jen velmi matně. Byla vyčerpaná. Byla psychicky mrtvá. Jen srdce jí stále statečně tlouklo...

Doktor Jim Fairly poklidně seděl ve své ordinaci. Najednou mu na dveře zaklepala sestra: "Doktore, rychle. Máme pacienta. Něco extra. Našli další rakev Copánkového vraha. Jedna oběť přežila. Narazila do skály a zůstala tam viset. Právě ji přivezli"
"No a co já s tím?" nechtělo se mu věřit, že s tou hrůzou má mít něco společného.
" No víte, tělo má v pořádku, je pečlivě zašitá a zatím ji nic jiného nestačilo zabít. Potřebuje ale vaši pomoc. Je na tom špatně."
Doktorovi se udělalo špatně. Viděl v novinách fotky těch žen. Byly ohavné. Bez rukou a nohou. Obité o skály, jiné modré zmrzlé z plavby ve vodě bez rakve, další ozobané od mrchožroutů. Proto šel na psychiatrii, nemohl se dívat ani na šití malé rány, natož na takto zohavená těla. Práce je ale práce.... A tak se stala jeho vyjímečnou pacientkou...

"Jime, máš tu dopis" volal na bývalého doktora dozorčí a podal mu bílou obálku. Jim protáhl ruku mezi mřížemi a opatrně vzal dopis do ruky. Od koho může být? Máma se s ním už rok nebavila, táta zemřel, od onoho dne neměl přátele" Pomalu dopis rozevřel a četl:
Milý Jime Fairly,
Děkujeme za pomoc naší dceři. Víme, co pro vás znamenala, víme, že to nebylo lehké. Stokrát jsme byly v nemocnici a chtěli jí pomoci, ale prostě jsme neměli dost odvahy...
Jim si vzpomněl na třesoucí se Kim. Byla na tom už vážně špatně. Dva měsíce po příjezdu na psychiatrickou léčebnu uběhly jako voda a na Kim nebylo vidět jen nepatrné zlepšení. Ba právě naopak. Dostala další záchvat. Teď to byl ale vážný záchvat. Srdce by tolik nevydrželo. Chtěl ji uklidnit, nachystal si jehlu. V tu chvíli slyšel Kimin chraptivý, namáhavý a zděšený hlas:"Prosím, nech ... mě jít;" Špatně se jí vyslovovalo, ale rozuměl jí dobře. Tuto prosbu už tolikrát viděl v jejích očích, teď ji ale vyslovila! Ona promluvila! Bylo sice znát, že je to z posledních sil, ale promluvila! Už se na ni nemohl dál dívat. Vždy jí říkal, že vše dobře dopadne, ale není tomu tak a nikdy nebude. Ona dokázala promluvit, snažila se jen, aby mu mohla slovy sdělit onu prosbu. Dál nemohl. Musel jí pomoct. Vyběhl z pokoje a vešel do své ordinace. Tam vzal ze skříně injekci s červeným proužkem. Na vysoké škole z ní měli respekt. Věděl, že větší dávka je smrtelná. Dal si ji do kapsy a šel do Kimina pokoje. Při záchvatu spadla z postele, válela se po zemi, skuhrala, brečela, třásla se. Teď si byl jist, že dělá správně. Vystříklo trochu jedu, stékal mu po ruce. Pohladil Kim po tváři a propíchl její světlou kůži jehlou. Její svaly začali chabnout, víčka se jí násilně zavírala.
"Díky" řekla své poslední slovo. Pak byl Jim v jakési apatii. Nevěděl, co dělá, kudy chodí, na co myslí. Najednou držel sluchátko telefonu, stál uprostřed své ordinace a vytáčel 158::" Dobrý den, u telefonu doktor Jim Fairly." Nadechl se. Musí se přiznat. Musí. Už kvůli Kim."Zabil jsem jednu mou pacientku... Ne, nebyla to nehoda.. ne vražda, ona to chtěla, nebránila se..přiznávám..ehm... no prostě potřebovala pomoc.". POMOC. To slovo mu znělo v uších ještě na chodbě, kdy ho táhli dva muži k autu. Na rukou ho tlačil studený kov, v hlavě ho tlačily myšlenky. Udělal správně. Jen ostatní to asi nikdy nepochopí...

Jim popošel dál do cely, sedl si na svou postel, otočil dopis a četl z druhé strany:
"Neměli jsme dost odvahy. Ne kvůli Kim, bylo to kvůli vězení. Vím, jsme zbabělci, já i můj muž. Kvůli vlastním pocitům necháme trpět svou vlastní dceru. Teď se za sebe stydíme. A vám chceme moc poděkovat.
Rodiče Kim Woodsové."

Tak oni se bály vězení? A Jim se snad nebál. Má teď doživotí. Ale pro Kim by to udělal znova!
Pečlivě dopis složil na malý čtvereček a zastrčil jej pod matraci. Měl tam založený i novinový článek, který jej hřál v srdci. I za Kim.

Copánkový vrah dopaden! Lenny Farymatchy, známý spíše jako copánkový vrah, byl dnes zajat ve své chalupě na pobřeží. Za jeho dopadení se velmi zasloužila slečna Kim Woodsová, jedna z obětí, která jeho násilné přepadení a hrůzné operace přežila...

Byl ještě z doby, kdy Kim žila...Žila?? Jak ironické! Snad se tam má teď lépe...