Věřila jsem, doktore....

Chápete, doktore? Já sem Vám fakt věřila... Ale k čemu to... Neměla jsem být tak naivní... Už to vím... Ale předtím sem to nevěděla... Ležela jsem tehdy na nemocniční lůžku, jen v pyžamu a úplně bezbranná... Předtím u mě byli přátelé, známí, rodina... Drželi mě za ruce a povzbuzovali mě! Říkali: Jen neboj, to bude dobrý... Zvedli mi náladu, potěšili mě... A mě pomalu přecházel strach a obavy... Jenže mě ten strach neměl přejít... NE! Proč se to jen stalo? A pak jste přišel ještě Vy... Dnes jste však nebyl sám... Přišel i jiný doktor a několik sestřiček... Sliboval jste mi, že tato operace je naprosto bezpečná... Prý to bude jen tuctová operace... Nic víc... Nic zvláštního, žádná zbytečná rizika... Je jen mizivé riziko... Riziko, že... Ne, to se mi ani nechce domyslet... To jste mi přece říkal tolikrát...A ty hloupé sestřičky vám jen tupě přikyvovaly... Měla jsem se bát!!! Ale mě to nepřišlo až tak důležité... Jak já sem byla hloupá... Jenže Vy jste mi zahnal strach... Vy i ty Vaše hloupé tituly... Člověk by ani nevěřil, kdo se může skrývat za doktorským pláštěm... Jak mizivá je Vaše osobnost. A přesto si Vás lidé váží... A nejen to... Oni Vám i věří... Stejně jako jsem Vám věřila i já... A to jsem právě neměla, už to vím... Jenže teď už je moc pozdě na to, aby se něco změnilo...
Když mě sestry vezly na operační sál, byla jsem klidná... Možná až moc klidná... A to mě ještě sestřičky uklidňovaly, že je to jen obyčejná operace, nic víc... A já jsem byla s tímto i psychicky vyrovnaná... Věděla jsem to a neměla jsem nejmenší obavy... Věřila jsem Vám, doktore!!! A to byla chyba... Moje první veliká chyba... První, ale i poslední omyl... A to ten největší v životě... I když, možná to tak mělo být... Byl to snad jen osud? Nevím a ani to snad nechci vědět.
Na sále jste mi dal injekci a vše bylo, jak má být... Obklopila mě nekončící tma... Ta tma nebyla však jen tak nějaká... Byla to magická a kouzelná tma... A už jsem spala, jako malé dítě... Po několika hodinách jsem se měla probudit, tak jak jste mi sliboval... Otevřela bych oči, uviděla bych slunce... Měla bych to za sebou a byla bych opět zdravá... Mohla bych se zase dívat na tento svět a zase se smát... Vše by bylo jako vždy... Já jsem v to doufala, já jsem věřila...
Jenže takto to nebylo… Najednou jsem se probudila. Zůstala tu však ta nekončící tma. Nerozplynula se jako vždy. Byla tu jako těžké bouřkové mraky, ze kterých ne a ne zapršet... A byl tu ještě pocit. Pocit, tu nutkání, že není vše, jak má být. Něco se děje a nevím co. Byla to taková podivná směsice tísně a bezbrannosti. Je toho spousta, co mě v tu chvíli obklopovalo... A pak jsem začala vnímat zvuky... Někdo běhal okolo mojí postele. A nebyl sám. Chodilo tam více lidí. A pak taky ty hlasy. Sestřičky křičely jako pominuté. Doktoři začali nadávat. Všichni okolo zmatkovali. A pak... Nikdy na to nezapomenu. Ten depresivní zvuk v mých uších zůstane navždy... Jako by se všechny přístroje, na které mě napojili, zároveň zbláznily... Všechny pískaly, jako o život. Taky že pískaly o život - o můj život. Pomalu mi to docházelo. Jenže já jsem tady, já žiju, chtělo se mi zakřičet. Jenže nemohla jsem. Jakoby mi někdo zalil ústa voskem, já jsem nemohla. Neměla jsem v sobě ani kousíček citu. Chtěla jsem v sobě probudit život, pohnout se, zakřičet, plakat... Jenže bylo to silnější než já... Neměla jsem na to sílu. Právě tu síla, která mě držívala při životě... Ale ta byla pryč. Ani kousek jí tu nebyl. Už ne. Bylo pozdě. Vnímala jsem už jen ty pomatené přístroje. A pak přišel jen pláč některé ze sester. A vy jste ke mně přišel, pomalu a opatrně jste mi sáhl na hrdlo. Ucítila jsem Vaši horoucí ruku, úplně mě pálila. Jenže to byl jen klam, to jen mé tělo bylo úplně studené. Až najednou...jste mě odpojil! Odpojil jste mě od života. To Vy jste zmařil můj život. Zničil jste poslední kousek naděje, že se mi vrátí život. Všechny přístroje utichly jako na povel. Nastalo hrobové ticho. Nebylo ani tak hrobové, jako spíš mrtvolné. Jak jste jen mohl! Řvala jsem z plných plic, ale jen ozvěna v mé hlavě něco zašuměla. Pořád mi nedochází, že už je konec. Ano, jsem tuhá. Vlastně nejsem, jsem to já. Jsem svou duší. Moje tělo je sice již v chládku, ale já ne. Moje druhé já tu ještě pořád je. Jen jste sklopil hlavu a na mém obličeji přistála černá plachta...