Jak vypadá bouřka v Litovelském Pomoraví

Toulka po Litovelském Pomoraví

Kolo dnes bylo její jedinou společností. Vydala se do lesa sama, každopádně to tak bylo nejlepší a každopádně měla samotu ráda. Fotografové jsou jistí blázínci, kteří se po lesích toulají sami, aby se mohli klidně věnovat své práci.
Bylo ráno jedné jarní soboty - asi 8 hodin. Sluníčko bylo ještě nízko, avšak celému okolí slibovalo krásný a slunečný den. Časné vstávání jí nevadilo, měla přírodu po ránu nejraději. Sebrala si svůj fotoaparát a vyrazila. Před domem nasedla na kolo, odrazila se a zlehka dosedla na sedlo. Do klidného rytmu šlapání jí vane klidný vítr. Je krásný jarní den jako dělaný pro fotografování.
Pomoraví skrývá na jaře spousty krás, obzvlášť pro fotografy. Je tu klid, ticho, nikde ani živáčka. Taková krása, napadne ji. Škoda jen, že to tolika lidem uniká... Zastaví na panelové cestičce, sesedne a kolo vede přímo do lesa, kde jej opře o první strom. Usedá do listí, vytahuje aparát. Sasanka lesní, krásná. To je úlovek - Zleva, zprava, zepředu, seshora. Blik a blik. Zvedá se a pěšky jde dál. Kytiček je tu spousta, ona postupuje stále dál a dál do nitra lesa. Sasanky, poslední sněženky a bledule, prvosenka, plicník, podběl, křivatec, orsej, dymnivka, hluchavka, kokoška pastuší tobolka, rozrazil... Kvete tu snad většina jí známých druhů jarních kytiček. Z lesa dýchá optimistická nálada, sluníčko vydává paprsky, jež hladí tváře a vítr fouká lehce, jen tak škádlí. Při krásném počasí dívka zapomíná na čas, jde stále dál lesem, sklání se nad kytičkami a fotí a fotí...
...Nevnímá, když se nad její hlavou začnou stahovat mračna. Neslyší, jak v dáli začíná hřmět. Její mysl a vnímání se upíná jen na květy vyrůstající v lesní hrabance. Blik, blik a ještě jednou, znova, blik, blik... Až když se rozprší a prázdné koruny stromy zaševelí, uvědomí si, že je na své potulce dál, než čekala. Kolik je asi hodin? Kam to došla? V ponurosti, která znenadání pokryla les, se zdá být všechno nějak cizí. Stromy jakoby vyrostly za dopoledne až do oblak, které teď pokrývají celé nebe černou barvou. Cestička zmizela do neznáma, nebe je tak zatažené... Co se stalo? Kam jsem to došla? Kouká se na hodinky, jsou teprve 2 hodiny odpoledne. Ale v lese to vypadá, jakoby se už chýlilo k večeru. Fotkám se už v šeru nedaří, ale cestu domů nemůže najít. Všechno je tu tak neznámé. Kam jen se to dostala? Její pocit ledového klidu jakoby ji opustil na poslední křižovatce a odešel jinou cestou. Najednou se dívka bojí. Schová aparát, který až doposud držela v rukou, do obalu na rameni a rozhodne se jednat. Směle vykročí i když strach v sobě dusí, jak jen to je možné. Kapky jí dopadají na hlavu a vyklepávají zneklidňující, nepravidelný rytmus. Ale ona se snaží být silná, přece jen musí najít ten strom, o který má opřené kolo. Vždyť tu byla už tolikrát, myslí, že to tu zná velmi dobře. Tak jako Robinson se dostal na pustý ostrov a ačkoliv si myslel, že jej celý zná, nacházel znova a znova nové neprozkoumaný části, vzpomene si na oblíbenou literaturu. Ona to tu doopravdy nikde nepoznává. Stopy po ní žádné nezůstaly, nic jí není povědomé...
I přes všechny možné výčitky, že nejedná správně, se vydala vstříc neznámé krajině. Stromy ševelí stále hlasitěji, déšť také neutichá. Je tu opravdu nepříjemná atmosféra, nemůže se vůbec soustředit na myšlení a hledání cesty. Kudy teď? Kam dál? Kde to je?
Když už v ní zoufalost se strachem začnou bojovat a ona nemůže dál, posadí se pod vysoký strom, kde tolik neprší. Počasí jí nepřeje, vítr vane a bouře je doslova v plném proudu. Obličej skryje do dlaní, ale snaží se nebrečet. Fotoaparát se jí líně houpe na rameni, ona přemýšlí: Jsem ztracená, nevím, kam dál. Jak se dostanu domů? Budou mě naši hledat? Z myšlenek ji vytrhne zvuk. Něco se hnulo. Nebo někdo snad promluvil? Bojí se víc, než si hodlá přiznat.
Do hudby kapek deště se ozvala hlasitá rána, ona stihla jen silou zavřít oči...