Třída bláznů

Naše třída bláznů je ve speciálním ústavu v Hradci Králové. Mám pouze pět spolužáků a všichni jsou fajn. Anita si myslí, že je slavná herečka a nese se, jako páv. Eliška žije ve svém světě a nikdo vlastně neví, jak ten její svět vypadá. Jirka žije v mylné představě, že je slavný zpěvák a každý den si zpívá jednu již velmi otravnou písničku :,,Malá uličnice včelka Mája…“ nikdo to už nechce poslouchat, ale to Jirku nezajímá. Saimon si o sobě myslí, že je slavný mladý herec a Vítek je něco jako Eliška jen v chlapeckém provedení. Také má svůj svět. A já, já jsem prosím Vás spisovatelka.
Možná jste odemě již něco četli. Vydala jsem spousty knížek. Mnoho z nich bylo zfilmováno, jako třeba Henry Fotter a uhlí moudrých horníků, H. F. a tajemný sklep, H. F. a domácí vězeň, H. F. a Molotovův pohár a také H. F. a řád BÍLÉHO LVA. Každý, kdo má aspoň trochu rád sci- fi, si přečetl alespoň jednu mou čtyřset stránkovou knihu nebo se podíval na tříhodinový film.
Zítra jedeme na výlet do Koněpruských jeskyní. Všichni se tam moc těšíme. Jedeme již zítra ráno. Dnes večer si sbalím. Slyším Jirku křičet :,, Poháádka!“ a běží honem do kulturní místnosti. Všichni běží na pohádku a těší se zase na Krakonoše. Jen Eliška s Vítkem se plouží a přichází, jako poslední. Po pohádce nás slečna Vomáčková upozorňuje, abychom šli spát :,,Tak děti je čas spát, ať jste na zítra fit!“ všichni jdeme do sprch a pak se odebíráme do svých pokojů.
Když mám již sbaleno, jsem v pyžamu a ležím v posteli, protože je po večerce, přichází za mnou Eliška. Sedá si na postel a objímá mě. Udivilo mě to, protože Eliška ještě nikdy nikoho neobjala. ,,Co se děje?“ ptám se a mám celkem strach. ,, Musím ti něco říct.“ Svěřuje se Eliška a dívá se na mě pohledem, který se mi nelíbí. Dívá se na mě pohledem provinilým a prosebným. ,,Musíš zařídit, aby se zítra na ten výlet nejelo!“ prosí mě o pomoc. ,,Proč, co se děje?“ vyptávám se, ale marně. ,,Nemůžu ti to říct. Už jen to, že to víš, je nebezpečné. Stačí, když zabráníš, abychom jeli zítra na výlet.“ Slyším kroky, to si jde slečna Vomáčková lehnout. Když se zavřou dveře od jejího pokoje, Eliška si může vrátit k sobě. Celou noc nespím a usínám až k ránu.
,,Vstáváme děcka. Je ráno a jedeme na výlet!“ probouzí nás slečna Vomáčková. Všichni se vyřítí ze svých pokojů do umývárny. ,,Já už se těším.“ Říká v umývárně Saimon. ,,Já se taky těším, jsem zvědavá, co tam uvidíme.“ Nadšeně říká Anita načež se Jirka zeptá Elišky a Vítka, jestli se také těší. Ti se na sebe jen podívají a sklopí oči. ,,Co myslíte, že tam uvidíme?“ ptá se Jirka všech. ,,Netopýry!“ vykřikne Saimon a všichni jásají, když tu nás volá slečna vychovatelka: ,,Pojďte, je snídaně.“
,,Po snídani jedeme na výlet.“ Připomíná nám slečna Vomáčková. ,,Ale já nemůžu jet.“ Snažím se zmařit výlet. ,,Ale ale. Copak se stalo naší spisovatelce?“ ptá se mě slečna s lehkým úsměvem na tváři. ,, Víte, mě není dobře.“ Vymlouvám se. ,,To je škoda. To budeš muset zůstat na marodce.“ Maří mi strategii slečna. ,,Ale už je to lepší.“ Obracím situaci. ,,To je dobře. To s námi tedy můžeš jet na výlet.“ Dochází mi fantazie, ale vykřiknu: ,,My nemůžeme jet do jeskyní.“ ,,Ale pročpak?“ ptá se slečna Vomáčková. Chvíli přemýšlím a pak mě napadne jen tohle: ,, Protože tam jsou netopýři!“ všichni se smějí, jen Eliška s Vítkem mají hlavy v dlaních.
Když jsme všichni dojedli a pobrali své batohy, nastupujeme do autobusu, který na nás již čeká. Eliška si kupodivu nesedá sama, jako obvykle a sedne si ke mně. Dává mi papírek, na kterém je napsáno: ,, Musíš něco rychle vymyslet.“ Já jí na to odepisuji: ,, Proč tomu mám vlastně zabránit a proč právě já?“ chci se tak dozvědět víc, ale Eliška mi odepíše: ,, Neptej se, vše se včas dozvíš.“ Eliška si opět sedá sama a mě vrtá hlavou, jak a proč mám zabránit, abychom ani jednou nohou nevkročili do jeskyní.
Dojeli jsme na místo a mě nic nenapadlo. Nikdo již není v autobuse, a tak nám slečna vychovatelka říká: ,, Kdo bude chtít, může si po prohlídce koupit nějaký suvenýr nebo zmrzlinu támhle v kiosku.“ Ukazuje nám slečna a pokračuje:,, Ale teď honem na prohlídku.“ Říká to velice nadšeně až skoro s plamínkem v očích. ,, Paní učitelko, my tam přeci nemůžeme.“ Odporuji. ,, Ty se bojíš těch netopýrů?“ ptá se mě, proč nechci do jeskyní vkročit. ,,Víte, já se, já se bojím tmy!“ vypadne ze mě. Slečna se jen pousměje a utěšuje mě: ,,Neboj. Tma tam není. Jsou tam zavedena světla a máme taky baterky.“ Sice se opravdu bojím tmy, ale moc to nepomohlo. Podívám se na Elišku a na Vítka a pokrčím lítostivě rameny. Nezbývá nic jiného, než do jeskyň jít.
Pan průvodce nám ukazuje stalagmity a stalagnáty. Stalagmity to jsou krápníky, které však vyrůstají od podlahy jeskyně a někdy ,,vyrostou“ tak vysoko, že se spojí se stropem jeskyně a stalagnát je krápníkový sloup, díky kterému vznikají krasy. Alespoň tak to říkal pan průvodce. Po skončení tohoto výkladu o stalagmitech a stalagnátech procházíme úzkými a spletitými uličkami, kde nejsou ani netopýři a ani stalagmity nebo něco podobného.
Mladý, charizmatický a pohledný průvodce nás vyvedl z chodbiček na takový plac, na jehož stropu jsou samé krápníky. Paní učitelka nás raději přepočítá: ,, Saimon tu je, Jirka tady je, Anita tu je taky i naše spisovatelka je tu a ooo Kriste Pane!“ zděsí se slečna Vomáčková. ,,Eliška s Vítkem chybí. Musíme se pro ně vrátit.“ Rozhodla slečna. ,,Ale já musím jít s Vámi, aby jste se nám nakonec neztratila také Vy.“ Říká nekompromisně mladý průvodce klidným hlasem. ,,A co děti? Nemůžeme je tu nechat.“ Myslí na nás slečna Vomáčková. Pan průvodce to vyřešil: ,,Půjdou s námi zpátky a pak budeme všichni pokračovat v prohlídce.“
Vracíme se stejnou cestou, jakou jsme přišli a zanedlouho vycházíme ven opět na denní světlo. Slečna se rozhlíží a po chvíli říká: ,,Vidím je! Támhle jsou.“ slečna jde rychlým krokem za Eliškou a Vítkem ke kiosku. Chytla je za ruce a vede je směrem k jeskyni. Spíše je táhne, protože Elišce a Vítkovi se vůbec nechce. Najednou se jeskyně začne bortit a hroutit. Všichni odbíháme od jeskyně co nejdál. Jeskyně se úplně zhroutila a sesypala, jako domeček z karet. Všichni stojíme s pusou dokořán. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Po chvilce říká Saimon, kluk s drobnou postavou a světlými vlasy, jakoby se nic nestalo: ,,Hustýýý.“
Každý se ještě třese, když nastupujeme zpět do autobusu. Zpět do ústavu se vracíme akorát na večeři. Skoro nikdo nejí, jen Vítek s Eliškou se ládují, jako nikdy předtím. Po pravidelné pohádce říká Vítek větu, která nám vyrazila dech: ,,To byl pěkný večerníček.“ Vítek ještě nikdy nic neřekl. Na slečnu Vomáčkovou je toho dnes moc, a tak nás vyšle do umýváren, postelí a jde si raději lehnout.
Ležím již v posteli a zase za mnou přichází Eliška po večerce. ,,Mrzí mě, že jsem nedokázala zabránit vstupu do jeskyně.“ Omlouvám se Elišce a ptám se: ,,Koho napadlo schválně nejít do jeskyně, abychom se pro vás vrátili?“ Eliška ukazuje na sebe. Ptám se dál: ,, Jak jste věděli, co se stane?“ Hořím zvědavostí a Eliška odpovídá: ,, Zdálo se nám to.“ ,,Vám?“ ptám se. ,,Mě a Vítkovi.“ Ujasňuje mi to Elča. Doslova zírám! Eliška si jde lehnout a já mám strach, co se po dnešku bude zdát mě a hlavně Elišce a Vítkovi...