Psychiatrie

Dnes nastupuji do nového zaměstnání.
Začínám pracovat jako sestřička na ženském psychiatrickém oddělení na čtvrt úvazku, protože jsem na mateřské. Pan primář mě provádí celým oddělením. Procházíme dlouhou bílou chodbou a najednou se z jedněch dveří vyřítí pacientka s fiktivním nožem v ruce a se stále se opakujícím křikem ,,Zabiju ho! Zabiju ho!" běží proti nám. Pan primář mě upozorňuje : ,,Tohle dělá každý den. Je to paní Vomáčková a z nezdařeného pokusu zabít manžela se pomátla." Koukám jako vyoraná myš. Tady mám dělat noční? Tady mám být v noci s tak těžkými případy? ,,Ale nebojte se zamkneme ji. Zamykáme všechny pacientky." Utěšil mě primář načež řekl: ,,Kdo ji nezamkl?!" jedna ze sester řekla polohlasně :,,Já." ,,Ať už se to neopakuje!" pokáral ji primář. Sestra kývla a šla pacientku chytit a zamknout.
Když dojdeme na konec chodby k sesterně, sympatický primář s prořídlými vlasy mi říká: ,,Kdyby toho na vás bylo moc, myslím psychicky není problém a můžete odejít i ve zkušební době." Dívá se přitom na mě přitom lítostivě, jako by mě litoval, že jsem nastoupila právě sem,na tohle děsivé oddělení. ,,Vydržím všechno i paní Vomáčkovou!" říkám odhodlaně a sebejistě a odcházím těžkým krokem na sesternu, která je naštěstí blizoučko. Ještě ani nedovřu dveře a slyším primáře si povzdychnout: ,,Ach jo, chudák holka." Nevím,co si o tom mám myslet, a tak se radši budu držet hesla: ,,Nemysli a čiň." ,které mi maminka odjakživa tloukla do hlavy. Tak tedy činím.Jdu na jedničku za paní Hildegartovou podat jí léky. Bylo mi řečeno, že paní Hildegartová si myslí, že mučí svého synka Filipa. Nedávno totiž porodila a porod může být ,,spouštěčem" bludů, hlasů a neskutečných představ.
Vcházím do pokoje, kde paní Hil, jak jí všichni říkají, drží v rukách panenku a houpe se sem tam. ,,Paní Hildegartová nesu vám léky." Promluvím na ni,ale paní se na mě ani nepodívá a stále se houpe se svou panenkou,kterou pojmenovala po svém synovi Filipovi. ,,Filípkovi něco dejte." Řekne po chvilce ticha. ,,On potřebuje nějaké léky.Něco na spáleniny. Popálila jsem ho cigaretami." Dokončuje. ,, Paní,paní." Klepu s ní. ,,Filípkovi nic není,nic jste mu neudělala,Filip je u vašeho manžela a teď nejspíš spinká." Vyvádím ji z představ. ,,Ne,ne Filípek je spálenej." Hystericky na mě křičí a začíná brečet. Podám jí léky na uklidnění a dám ji spát. Zamykám dveře,když v tom slyším primáře,jak svolává radu. V primářovně jsou asi čtyři doktoři včetně primáře a já s Eliškou a s vrchní.Eliška do teď byla u paní Jing a Jang. ,,Přivezli nám novou pacientku paní Zoubkovou. Má pocit, že ji někdo sleduje a stále se na ni někdo dívá a pozoruje. Prý nemá žádné soukromí." Informuje nás primář načež rozhoduje:,,Dáme ji na pokoj č. 7."
S Eliškou a s vrchní přebíráme novou pacientku. Na pokoji jí sundaváme svěrací kazajku a paní Zoubková stále opakuje s vyděšeným výrazem tu samou frázi: ,,Všichni koukaj, všichni mě vidí,všichni,všichni!" Paní Zoubková, nebo také Helenka, jak jí říkám jen já má pod očima váčky. Má to z toho, že už týdny nespala. ,,Přinesu jí prášky na spaní". Říkám Elišce a jdu na sesternu pro neurol.Když se vrátím i s léky, vidím Helenku jak spokojeně spí a u ní sedí Eliška. Tiše odcházíme z pokoje a já jej zamykám. Když se pak na sesterně zeptám Elišky, jak to udělala, místo odpovědi, kterou netrpělivě očekávám jen mlčky pokrčí rameny a jde se věnovat pacientkám. Lámu si hlavu nad tím,jak Eliška dokázala uspat vystrašenou pacientku,která nespala už týdny, ale nemůžu na nic přijít. Asi je to prostě v Elišce. Nejspíš má takové to zvláštní kouzlo, se kterým lidé dokážou ledacos. Pokud je pravda, co tvrdím je moc dobře, že Eliška pracuje právě na tomhle oddělení. Zadávám něco do počítače a právě přichází primář: ,,Slyšel jsem o té nové paní Zoubkové a o Elišce. Nevíte, jak to udělala?" V očích má veliké napětí a očekávání, ale já ho zklamu svou odpovědí: ,,Nevím,byla jsem v té době na sesterně pro léky na spaní,které byly nakonec úplně zbytečné." Pan primář odchází zklamaný do své primářovny. Já jdu zkontrolovat Helenku, ale vidím, že v klidu spí, a tak se vracím ke své práci na počítači. Najednou začne blikat č. 13. ,,A jeje." Pomyslím si. Tam je paní Vomáčková. Těžký případ, těžší, než všechny ostatní. Raději se pokusím sehnat Elišku. Hledám ji všude, ale nemůžu ji najít. Nedá se ni dělat, jdu s léky a pro jistotu i s injekční stříkačkou za paní Vomáčkovou.
Vejdu a vidím Elišku, tak hned zpustím:,, Eliško nebyla jsi k nalezení.Budu potřebovat pomoct s..." ,,S čím?" přeruší mě Eliška s úsměvem na tváři.I paní Vomáčková se usmívá a ptá se mě:,,Tak s čím jste chtěla od Elišky pomoct sestřičko?" zůstávám stát s otevřenou pusou.Po chvíli mi to dojde a pusu zavřu. ,,Dojdu pro pana primáře." Cestou na pokoj, kde čekají Eliška s paní Vomáčkovou vše vyprávím primáři,který jen nevěřícně říká:,,To přeci není možné." ,,Je." Ujišťuji ho. ,,Jestli je to tak, jak říkáte, můžeme paní Vomáčkovou po pár testech propustit domů." Říká radostně. ,,Ano,je to skvělé že." Přikláním se k radosti. Když dojdeme na pokoj pan primář všechno vysvětlí paní Vomáčkové, která jen září štěstím.
Celý týden probíhají paní Vomáčkové psychotesty a naštěstí všechny dopadly výborně. Když vše vysvětlí pan primář a doktoři příbuzným, je puštěna paní Vomáčková domů a může začít normální život. Mám z toho velikou radost.Kéž by se takhle zázračně vyléčily všechny pacientky. Třeba i paní Hil nebo paní Zoubková. Za takový pokrok u paní Vomáčkové zřejmě může Eliška,a tak navrhuji primáři její povýšení na vrchní. :,,Paní Housková stejně měla být už dávno v důchodu a jistě si ráda už odpočine. Musí toho na ní být moc." Naléhám na primáře. ,,Asi máte pravdu. Popřemýšlím o tom." Taková odpověď mě uspokojí a každý jdeme už svou cestou.Já opět na sesternu a primář,kam jinam,než do primářovny.
Chci odstranit kartu paní Vomáčkové,ale nemůžu ji najít.Hledám v celé abecedě,ale paní Vomáčková,jako by se vypařila. ,,Já už jsem se o kartu paní Vomáčkové postarala." Říká Eliška. ,,Dobře,díky." Odpovídám zdvořile a pokračuji: ,,Eliško jak jsi to dokázala?Jak jsi paní Vomáčkovou vyléčila?" Eliška se posadí a řekne: ,,Víš Majdo,mám takový dar.Přišla jsem na to už když mi bylo pět. Jednou jsme šly s mamkou do cukrárny a prošly jsme kolem neškodného blázna. Zastavila jsem se u něj, ale mamka chtěla jít raději dál. Chytili jsme se za ruce a zavřeli oči. Kolem nás svítila tajemná aura. Když ten zvláštní děj skončil, blázen se uzdravil a byl z něj zase normální člověk." Nad Eliščiným příběhem zůstává rozum stát, jakoby snad ani nebyl pravdivý. ,,Ty mi nevěříš viď? Ptá se mě Eliška. ,,Promiň,ale nevěřím." Odpovídám. ,,Hm,myslela jsem si to." Říká a odchází zase za pacientkami. ,,Počkej!Mluvila jsem s primářem,možná budeš povýšena na vrchní." Zastavuji ji a oznamuji jí skvělou novinku. ,,Vážně?To by bylo skvělé!Děkuju!" rozjasní se, jako sluníčko a obejme mě. ,,Můžeš mě už pustit." Říkám. ,,Promiň." Omlouvá se a chystá se za pacientkami,když v tom jí volá primář do své kanceláře. Rozdělím tedy léky a když už mám skoro hotovo,přiběhne Eliška a znovu mě obejme.Tentokrát silněji a déle.Ani se nemusím ptát,z čeho má takovou velkou radost.
Přichází paní vrchní.,,Jdu se s vámi holky rozloučit. Tady končím." Vypadá dost smutně,ale pak řekne :,,Konečně jdu na odpočinek." ,,Tobě Eliško přeji,aby ti práce vrchní šla od ruky a aby tě bavila. A tobě Majdo, aby byl syn zdravý a hodný a hlavně aby ses z toho tady nezbláznila." Popřeje nám paní Housková a začne si balit věci. Je nám jí líto a tak rychle Eliška skočí do kantýny pro chlebíčky,dortíčky a nějaké pití na rozlučku. ,,Ještě počkejte." Zdržuji schválně paní vrchní. ,,Přece neodejdete bez rozlučky a dortíků." Říkám a právě přichází Eliška se sladkostmi. ,,Děkuju holky." Poděkuje paní vrchní za malou oslavu a začne plakat. ,,Nemám ráda loučení a vše,co jsem vám chtěla říct jsem už řekla,tak nashle a držte se holky." Bere své věci a rychle odchází se slzami v očích. ,,Na druhou stranu je paní Houskové škoda." Zamyslím se nad tím. ,,Je a já se pokusím jí plně nahradit." Říká Eliška.
Dnes máme díky Eliščině zvláštní schopnosti pacientky jen dvě. Jsou nevyléčitelné a nepomůže jim ani Eliška, která je stále vrchní. Já zde nepracuji už jen na čtvrt úvazku, ale na plný úvazek a možná se ze mě stane i doktorka. Pan primář nám zůstal stále stejný jen se vyměnilo pár doktorů, kteří na tuhle práci neměli žaludek. Oddělení je mnohem hezčí a pacienti mají stále více možností se zabavit. Naše práce jen kvete...
Petra Kořínková