jedno rozhodnutí vám změní život 2.část

Řekla jsem si, že tu nebudu jen tak sedět a čumět do zdi. Naházela jsem si do báglu nejdůležitější věci. Otevřela jsem okno a přemýšlela jsem, jak mám slézt. Byla jsem ve druhém patře a pode mnou rostl šípek. Nakonec jsem se rozhodla slanit po okapu. Jen doufám, že mě unese. Chytit se ho bylo těžší, než jsem čekala, ale dokázala jsem to. Podlezla jsem pod kuchyňským oknem a potichu jsem se vkradla do garáže. Charlie si koupil od kamaráda motorku Kawasaki KX250F. Jednou jsem na něčem podobném jela, snad to bude něco podobného. Sundala jsem klíčky z věšáku a nastartovala jsem. Nesměla jsem být zbrklá. Pokud dám hodně plynu, chcípne mi to a s útěkem se můžu rozloučit. Motorky byla a je moje jediná záliba, vím toho o nich docela hodně. Povedlo se. Pomalu jsem vyjela z garáže a pak jsem přidala plyn. Viděla jsem, jak mamka s Charliem vyběhli z domu. Nevšímala jsem si jich. Jela jsem dál. Párkrát se motorka zakývala, ale to jsem vyrovnala. Mnohem větší starosti mi dělalo, kam pojedu. Někam hodně daleko. Někde, kde to neznám. Někam, kde nikoho neznám. Po chvilce jsem si všimla stříbrného Volva se značkou FSG 457. Do prkna, to je mamka s Charliem. Snažila jsem, je setřást, trochu jsem přidala plyn. Nemohla jsem to příliš valit, řídila jsem teprve po druhé, navíc jsem ji nechtěla zničit. Musela jsem tedy vymyslet plán, pak jsem si všimla uliček mezi domy. Tam se auto nevejde, vjedu tam. Opatrně jsem zahnula vpravo do uličky. Setřásla jsem je, mamka musela zastavit. Charlie se ale nevzdávala, vyskočil z auta a utíkal za mnou. Nešlo mu o mě, ale o motorku, dlouho si na ni šetřil. Nestačil na mě, tak to taky vzdal. Já jsem jela dál. Vyjela jsem z uličky a zamířila jsem na polní cestu. Neměla jsem tušení, kam jedu? Nechtěla jsem zastavovat, tak jsem pořád jela.
Bylo po dvanácté hodině, když jsem dostala hlad. Nikde se mi nechtělo zastavovat, mohli by mě chytit. Je mi teprve sedmnáct a jen tak si jedu na motorce bez helmy, tak jsem jela dál. Měla jsem na výběr jet po silnici nebo lesem. Vybrala jsem les. Zapomněla jsem na tu nejdůležitější věc, a to sledovat nádrž. Došlo mně palivo. Nezbývalo mně nic jiného než jít pěšky. Zapřela jsem se do řídítek a plnou silou jsem tlačila motorku. Cesta pomalu stoupala a mně docházely síly, navíc jsem měla obrovský hlad. Nesmím jí položit, nesmím jí položit nebo ji nepostavím. Opakovala jsem si. Nakonec jsem ji postavila na stojánek a sedla jsem si vedle do trávy. Bylo tu ticho, až na ptáky, co zpívali v korunách stromů, ale ne na dlouho.