Jak už to tak bývá, každá žena ve mně nechá báseň

Jak už to tak bývá, každá žena ve mně nechá báseň

Ukrýváš své zakleté nic
za zamrzlé krůpěje
jež nestihl jsem setřít
snad roztál by tě můj polibek?

Ach, jak jsi chladná
až se bojím zimy
až se chvěji
až se zimy bojím
má lásko dvojsečná.

Ty nechceš pouze jediná
přivřít duhobarevné oči
s žádnou něhou
sněhovému běsu
zničehonic sama
padáš vločkám
ne nepodobna
do objetí jehož se děsíš?

Ach, jak jsi chladná
až se bojím zimy
až se chvěji
až se zimy bojím
má lásko dvojsečná.

Na tu bílou peřinu
nadbytečnou
čekalo se mi zdráhavě
a nerad ji
nechám prosakovat prsty
jež návleky zapomněly hřát
za svitu měsíce
jenž odráží se ti v srdci
polodobrovolné tesknice
a sny se rozpadaly
pod víčka všech
až nikdo nemá celý.

Ach, jak jsi chladná
až se bojím zimy
až se chvěji
až se zimy bojím
má lásko dvojsečná.

Zapíjíme nesváry poklidně
a prý uklidňuje bílá
jenže květina kvete z ohně
kterýs ale nechala doma
válet se kdesi za postelí
jako cizí špatnou věc
nelíbivou báseň
a mne častuješ vichry necitů
a stíháš se nezamilovat
posté snad, pokolikáté?
už se neupravuj
jsi ledově krásná
v šatečkách z rampouchů
jež pěstuješ si v šatníku
jako by měly zemřít
ale to by pak skončila zima.

Ach, jak jsi chladná
až se bojím zimy
až se chvěji
až se zimy bojím
má lásko dvojsečná.