Spaní ve škole

,,Máš určitě všechno?“ ujišťuje se mamka, jestli jsem něco nezapomněla. ,,Jo určo mám, neboj.“ Protočím oči. ,, Určo?“ diví se mamina. ,,To je nějaký nový slang?“ . ,, To je jedno, to neřeš, já ti to pak vysvětlim, ale teď už musím jít.“ Beru si batoh a se slovy ,,Uvidíme se zítra odpoledne.“ odcházím. Spěchám, protože před domem už na mě čekají Lukáš s Eliškou, Monika a Barča.
,,Nazdár, čaaau, ahojky.“ Pozdravím se se všemi a vyrážíme směrem ke škole. Chvíli je ticho, ale to prolomí Eliška. ,, Co myslíte, že budem dělat?“ Modrooký Lukáš chvíli přemýšlí, ale pak ho něco napadne. ,, Třeba se budem koukat na nějaký filmy.“ ,, Jo jasně, nesu spoustu filmů.“ Povídá nadšeně Bára. ,, Doufám, že tam nemáš jen samý horory?“ vyvalí vystrašeně oči Lukáš. Všichni se začnou smát. ,,Lukáši, ty jsi srabík, to je děsný!“ ozve se Monika. Lukáš jen zavrtá oči do země. ,,Teď mi to došlo, kde je vůbec Táňa?“ všichni okamžitě zmlknou. ,, Co je? Proč nepřišla?“ nedocházejí mi otázky. ,,No,volali jsme jí, než jsi přišla.“ Souká ze sebe Eliška. ,, No a co říkala?“ ptám se dál. ,,Že nemůže přijít a že bychom ani my neměli do školy chodit.“ Odpoví mi Monika. Vůbec mi to nedává smysl. ,, Vždyť se na tenhle večer tak těšila a proč do tý školy nemáme chodit?“ se zatajeným dechem čekám další odpověď. ,, To právě nevíme.“ Vyhrknou ze sebe všichni čtyři. ,,To nám už nestačila říct, zavěsila.“ Dodává Lukáš.
Ale to už přicházíme ke škole. Všichni mlčí, když vycházíme schody a vcházíme do naší třídy, kde už jsou téměř všichni, kromě naší třídní. Sedáme si do lavic a čekáme na příchod učitelky. Sedím s Bárou, a tak se jí ptám. ,,Jaký máš ty filmy?“ Ale než mi stačí odpovědět, vejde do dveří slečna Sladká. ,,Seďte všichni.“ Dává nám pokyn a následně mluví o tom, jak večer proběhne, kde kdo bude spát a v kolik hodin příštího dne se rozejdeme domů.
Když jsme se vším obeznámeni a je rozhodnuto o programu na večer, Bára bere tašku s filmy, které donesla a jde se do televizní místnosti. Tady už probíhá hlasování o filmu, který si pustíme, jako první. Osm lidí je pro horor ,,Metro“, tři lidé pro romantickou komedii „Božský Bruce“ a deset lidí, včetně naší party hlasuje pro ,,SAW IV.“ Jediný Lukáš se zdržel hlasování. Všichni scházíme schody do televizí místnosti a pohodlně se usazujeme a s napětím čekáme na film. Po nastavení českého jazyka film začíná….
,,Ne! Neotvírej ty dveře!!!!“ probudí mě výkřik. ,, Cože, co? Já jsem usnula?“ divím se. ,,Jo, usnula jsi.“ Šeptá na mě Lukáš. V televizi se mezitím odehrává děsivá scéna. Lukáš zavřel oči. ,,No to snad ne!“ ozve se hučení naší třídy. ,,Proč to nejde?“ ptá se Marek. ,,Zřejmě vypadl proud.“ Domnívá se slečna Sladká. ,,Jooj, a co budem dělat?“ zavrčíme všichni. ,,Nic, už je stejně pozdě, takže do umýváren a spát.“ Zavelí učitelka. ,,Neee, vždyť ještě není ani půlnoc.“ Protestuje Monika. ,, Je deset, to je akorát. Večerku máte do jedenácti, ještě klidně můžete kafrat ve třídách, ale už v pyžamech a zalezlí ve spacácích.“ Všem je jasné, že proti takovému rozhodnutí nic nenaděláme, a tak se zvedáme z pohodlných křesílek a jdeme si do třídy pro batohy.
Když už sesbíráváme svoji batožinu, učitelka ještě říká ,, A nezapomeňte, holky zůstávají tady v češtině a kluci jdou o třídu vedle, do němčiny.“ Klukům se to ale nelíbí ,,A proč zrovna my?“ ,,Myslím, že na to vám snad nemusím odpovídat ne?“ zareaguje slečna Sladká a kluci se stěhují o třídu dál. Beru si tedy pyžamo, pastu a kartáček na zuby a jdeme s holkami do umýváren. U umyvadla Eliška spustí ,, Jsem domluvená s Markem, Matoušem, Pavlem, Lukášem a Vencou, že přijdou deset minut po večerce.“ ,, No jo, ale co slaďák?“ ptá se Bára. ,,Neboj, ta spí u sebe v kabinetu.“ Ujišťuju Barču, že Sladká nás nebude nijak kontrolovat nebo rušit.
Všechny máme už vyčištěné zuby, a tak si jdeme ustlat do třídy. Když už ležíme, Monika se vážně zeptá Báry. ,,Tak co, už máš holku?“ Všichni na ni valí oči plni očekávání. My s Bárou se na sebe jen podíváme. ,,Ne, nemám.“ Odpoví zkroušeně Barča. ,, A jakej je vlastně tvůj typ?“ vyptává se dál Monika. Bára chvílí přemýšlí, ale nestačí nic říct, protože do třídy právě vejde slečna Sladká. ,,Tak indiánky, jde se spát..“ ,,A kde spíte vy?“ ptá se Bára. ,,Já si lehnu v kabinetu.“ Odpovídá slečna. ,,Vidíš, říkala jsem ti to.“ Šeptám Báře, že jsem předtím měla pravdu.
Když odejde slaďák, Bára říká, že se jí udělalo špatně a že se jde opláchnout do umýváren. ,,Půjdu radši s tebou.“ Vyhrknu ze sebe. ,,Kdyby se ti třeba zamotala hlava nebo tak.“ Dodávám. Vycházíme ze třídy a zahlédneme podivný stín. Nevšímáme si toho a pokračujeme dál v cestě do umýváren. Pomalu vcházíme do dveří, když na nás kdosi zavolá. ,, Co tam děláte?“ otočíme se. Je to matikář pan učitel Vratký. Podíváme se s Bárou na sebe. ,,Co ten tady dělá?“ ,,My jdeme na záchod, Barče není moc dobře, a tak jdu radši s ní.“ Odpovídám na předchozí dotaz. ,, No dobře.“ Odsekne učitel, otočí se a zmizí ve tmě. Nevěděly jsme, že ho vidíme naposledy.
Otočíme se také a jdeme k umyvadlům. Barča si oplachuje obličej. ,,Je ti dobře?“ ptám se opatrně a položím ruku Barče na záda. ,, Jo, jo je to dobrý.“ Utře si obličej a obrátí se ke mně. Vezmeme se za ruce. ,, Už bychom jim to o nás měli říct.“ Začnu. ,,Bude to pro nás i pro ně lepší, Bůh ví, co si teď myslí.“ Dokončuji. ,,Jo, jo máš pravdu. Řekneme jim to teď.“ Bára musela sbírat odvahu na tahle slova. ,,Co to bylo?“ poleká se najednou. ,,Kde?“ otočím se a koukám na prázdnou chodbu. ,,Nikde nic není, neboj se. Půjdeme, ano?“ utěšuji Barču. ,,Jo, jdeme.“ Souhlasí. Jdeme po chodbě, chytnu Barču za ruku a chci už otevřít dveře do třídy, ale Bára uslyší ze třídy Lukášův smích. Vysmekne se. ,,Počkej, teď tam jsou kluci.“ Namítá najednou. ,,No a, tak to povíme i klukům. Víš přece, že Marek a ostatní jsou v pohodě.“ Povídám. ,,Já vím,ale chtěla bych, aby to nejdřív věděly jen holky.“ Prosebně na mě vyvalí své hnědé oči. ,,Tak dobře.“ Souhlasím nakonec. Vždyť, kdo by neodolal takovému zoufalému pohledu.
Jako první vejde do třídy Bára. ,,Nazdar kluci.“ Potom vejdu i já. ,,Čus, tak jakou historku tentokrát máte?“ Zalézáme s Barčou do svých spacáků. Všichni ležíme tak, aby jeden na druhého viděl. ,, Možná je to trochu trapný, ale zase jsme si pro vás vymysleli strašidelnou historku.“ Začíná Marek. ,, Co kecáš, nevymysleli, je pravdivá!“ ohradí se Lukáš. ,,No jo, ale pochybuju, že nám to holky uvěřej.“ Váhá Venca. ,,Tak nás nenapínejte a začněte vyprávět.“ Nemůže se už dočkat Monika.
,,Dobře, tak jo. Já začnu.“ Říká Matouš podivným tajemným hlasem a pokračuje. ,,Jednoho dne utekla ze ZOO puma, všichni ji hledali. Pátrací akce trvala měsíc, než to všichni vzdali. Po pumě, jakoby se slehla zem.“ ,, Na tom přece není nic neuvěřitelnýho, ani strašidelnýho, když se ztratí puma.“ Namítá Eliška. ,,To není, ale poslouchej dál.“ Říká Pavel. Matouš pokračuje. ,, No a tu pumu pustili ze ZOO totiž pytláci. Prodali ji jednomu výzkumníkovi, který jim za krádež pumy zaplatil. Pumu chtěl na testování různých léků a vakcín. Už jednou byl za takový pokusy v base, testoval na lidech očkování proti AIDS.“ ,,Ale to je blbost, proti tomu žádný vočkování neexistuje!“ namítám. ,, No právě, v tom to je. On to očkování objevil, teda myslel si, že to objevil, ale místo očkování, lidem vpravil do žil smrtící jed. On sám to nevěděl, co přesně objevil. Myslel si, že pomůže lidstvu, ale zpátky k naší pumě.“ Vypráví Matouš.
Lukáš se dostane ke slovu. ,, To už řeknu já, můžu?“ aniž by počkal na odpověď, pokračuje v příběhu. ,, Takže náš tajemný doktor na pumě vyzkoušel ledacos a psal si zápisky, co pumě podal a jak na to puma reagovala. Pumě se ale nikdy nic nestalo. Žádná výrazná změna chování nebo tak. Doktor byl rozčilený. Po pěti měsících pumu v noci jen tak volně vypustil do přírody a ta se schovala tak šikovně, aby měla dostatek jídla, ale zároveň tak, aby ji nikdo nenašel.“ ,, A kam se schovala?“ všichni jsme zvědaví. ,, Puma se schovala..“ napíná nás Lukáš. ,, K popelnicím za naší školou.“ ,,Cože?“ vykřikneme všechny holky. ,, To je kravina, celý jste si to vymysleli.“ Protestuje Eliška. ,,Říkám, že nevymysleli.“ Namítá Pavel. ,,Puma by přece měla co žrát, zbytky ze školní jídelny se vyhazují právě do popelnic za naší školou.“ Vysvětluje Venca. ,,Ale o to přece nejde, ten šílenej vědec a ty pokusy, očkování a tak, to je přece blbost.“ Říká Bára. ,, Jo, to teda je.“ Přidávám se. ,,Možná blbost, ale nechte nás aspoň, abychom vám pumu, zvanou Glorius, popsali a pak se vrátíme do naší třídy.“ Vyjednává Pavel. ,, Tak jo.“ Souhlasíme všechny.
Venca se pustil do popisu. ,, Takže, na Gloria zapůsobila očkování a všelijaké prášky tak, že má velké, žluté, zářivé oči, bílé tesáky a na pumu dost obrovské tlapy, na kterých má dlouhé a ostré drápy, kterými svou kořist rozdrásá zaživa. Oběť ale mnohdy nezabije rozdrásáním celého těla, ba ne, Glorius svými zuby sevře krk tak pevně, že oběť nemá jedinou šanci. Poté si puma ráda pochutná na čerstvých vnitřnostech.“ Všem se tají dech, i když vědí, že je to blbost a Lukáš si zacpává uši, aby nechutné podrobnosti neslyšel. Venca pokračuje. ,,Ale pozor! Před Gloriem neutečete. Je tak tichý, že ho neslyšíte se přibližovat a kdyby přeci jen, nemáte šanci. Glorius běhá rychlostí až 130 kiláků za hodinu, což mu umožní silné zadní tlapy.“ Nikdo ani nedutá, když Venca tohle dopoví. Všichni si teď představují Gloria. Hromové ticho prolomí Matouš. ,, Jestli se vám to zdá neuvěřitelný, budiž, ale neříkejte, že jsme vás nevarovali.“ Kluci se zvedají a odchází ke zbytku kluků do třídy. Lukáš se ještě zdrží, nemůže najít svojí pantofli. Když už ji nachází, volá na kluky. ,, Kluci, počkejte, já mám strach.“ Jen to dopoví, je slyšet, jak se mu kluci smějí. Lukáš vyběhne tak rychle,že ani nestačí zavřít dveře.
,,Ach jo, kdo zavře?“ ptá se Ela. ,, Já zavřu. Jsem nejblíž.“ Říkám. Jdu ke dveřím, když v tom na chodbě zahlédnu dvě svítící oči. To snad ne. Glorius přece neexistuje. Zadívám se lépe. No jistě, to jsou přece jen odrazy lampy od okna. Začnu se nahlas smát a vracím se lehnout si. ,,Co je? Čemu se směješ?“ ptá se Bára. ,, Ale, myslela jsem si, že vidím oči tý pumy a on to byl jen odraz.“ Vysvětluji. ,, Jdem spát.“ Říká ospale Monika. ,, Jo. Jdem a kolik je hodin?“ chce vědět Ela. Kouknu se na hodiny na mobilu ,,Dvanáct.“ ,,Díky.“ Řekne Elča a všechny jdeme spát.
Nemůžu dlouho usnout. V hlavě se mi míchají myšlenky a nemůžu si je nijak urovnat, nakonec ale usínám. ,,Vstávej, vstávej, něco škrábe na dveře!“ budí mě Ela, která leží vedle mě. ,, Co, co je?“ jsem zmatená ,,Honem, musíme vzbudit ostatní, dělej!“ Popohání mě El. ,, Vstávejte, holky vstávejte!“ budíme všechny. ,, Všem dojde, co se asi děje, když slyší škrábání na dveře. Všechny jsme se nahrnuly co nejdál od dveří. ,,Myslíte si, že je to vážně…“ nedokončí otázku Bára. Nikdo ani nedutá a čekáme, co se bude dít. Puma se snaží dveře otevřít tak, že do nich naráží. Jsou to obrovské rány. Asi po pěti pokusech to vzdala, opět škrábe na dveře. To ne! Zavadila o kliku a ta otevřela dveře. Propadnu zoufalství. Monika a všechny holky začneme křičet.
Puma se k nám přibližuje a v měsíčním světle se lesknou její zuby. Připravuje se na útok, ale do třídy najednou někdo vběhne a ozve se obrovská rána. Všechny vykřikneme znovu. Ten neznámý rozsvěcí, aby se podíval, zda trefil. ,,To je přece.“ Vydá ze sebe Monika. ,, Paní Sladká.“ Dodávám. Srdce mi lítá jako splašené. ,, O té pumě jsme věděli už dlouho, čekali jsme, kdy vejde přímo do školy a zaútočí, abychom ji mohli zneškodnit.“ Vysvětluje slečna. Zároveň ale dodává. ,,Puma naneštěstí zabila pana Vratkého, který ji měl se mnou zastřelit.“ Přiběhnou kluci. ,,Taky jste slyšeli tu děsnou ránu?“ Koukají na nás, jako na zjevení a my jen mlčky ukážeme na ležící pumu. ,, Tak je to pravda!“ zašeptají Matouš s Vencou….Tu noc už není nikdo schopný usnout, a tak slečna Sladká volá našim rodičům, aby si nás vyzvedli….
Škola musela celou záležitost s pumou dlouho vysvětlovat. Rodiče Moniky a Matouše už nechtěli, aby na takovou školu jejich děti stále chodili, a tak museli přestoupit na dvacet kilometrů vzdálenou základní školu, takže se s nimi stýkáme minimálně. Bára otevřeně promluvila o vztahu se mnou a všichni nám to jen přejí. Celá škola uctila památku pana učitele Vratkého a namísto něj nastoupil pan učitel Časný. Všichni se snažíme postupně vyrovnat s tím, co všechno se stalo…

Z deníku Martiny Matasové