Za jemným závojem z mlhy pozoruju kapky vody.
Tiše dorážejí na sklo, zpívajíc labutí píseň, na duši tím padá tíseň.

Srdce pumpuje stesk do žil, kdo pád neznal, nikdy nežil.
Kdo nepoznal starostí, nemoh cítit radosti.
Jen tehdy, kdy srdce jihne, mohou přijít chvíle jiné, co ho štěstím naplní,
Slibuji si potají.

Marně očekávám změnu, víru uchovávám, věru,
Strach mám však, že přes můj stín světlo znovu nespatřím.
A ocitám se v zajetí po touženém objetí.

Za okraje prázdné studny padaj tiše kapky vody,
Déšť zaplnil prázdná slova, co tu šeptám zas a znova...
Nikdy už se nesplní, co si přeji potají.

Za temným závojem z mlhy pozoruju kapky vody.
Smutek jímá svět můj do ruk,
Plavat chci, a přesto tonu.