Úryvek z povídky Paranoia

"Kam jdeš?" zeptala se jí matka.
"Ven," odbyla ji chladně.
Ještě na ni něco volala, ale ona už ji neposlouchala. Nazula si boty a rychle vypadla z domu. V prvních chvílích myslela, že umrzne. Mohlo být tak deset pod nulou, do toho foukal vítr a už byla tma. Zmrzlým prstem na mobilu vyťukala jí dlouho nepoužité číslo. Na druhé straně to zvonilo dost dlouho, než to někdo zvedl.
"No, prosím," ozval se znuděný hlas Vojty.
"Ahoj, tady Zoe."
Vojtěch oživl. "Zoe! Jak žiješ? Hele, dlouho jsem tě neviděl. Co teď děláš?"
Trochu váhala, ale nakonec to pověděla. Větu, o které si myslela, že už nikdy nepoužije.
"Hele, brácho, máš ještě nějaké peří?"
Nervózně přešlapovala na zastávce. V mobilu to zachrastilo.
"Přijde na to, za kolik."
Vojta, její bývalý kámoš, o kterém věděla, že má peří habaděj, ji teď zkoušel. Naštvala se. Cítila, jak se do její mysli vrací minulá touha po piku, po nájezdu. Vrátila se i ta agrese, když to chtěla a někdo se vykrucoval.
"Normál, za dvě kila."
"Hele, já ale slyšel, že už v tom nejedeš. To máš pro někoho jinýho?"
Zrovna jí přijížděla stočtverka. "Neser mě s těmahle kravinama! Máš?"
Chlapec potvrdil, že má, a řekl, že si to můžu vyzvednout u něj do hodiny, že pak nebude doma.
"Fajn, dojedu tam za čtvrt hodiny. A máš buchnu? Čistou myslím." Nastoupila do trolejbusu. Byl přeplněný, a tak musela stát.
"Jasně, kotě, tak doraz, já ti to přichystám." Konec hovoru. Už jen neklidné přešlapávání na jednom místě.
Cítila, se jí hrne krev do hlavy. Zhluboka se nadechnula. Zdálo se jí, že se na ni musí každý dívat. Paranoia. Vrátilo se to. Docela všechno. Vzduch kolem byl tak řídký, až si myslela, že se udusí. Třes v rukou a tiky v koutcích. Pomalu se otočila zády k lidem a koukala ven z okna. Trochu se uvolnila. Ani na chvíli nepomyslela na svého milého, který jí tak věřil. Bylo jí to jedno. Byl teď kilometry odtud a ona dostala chuť na piko. Jediná cesta ven, kde nejsou žádné vyčítavé myšlenky a srdcervoucí vzpomínky.
Dojela na Náměstí republiky a vystoupila. Vojta bydlel v jednom z paneláků kus odtud. Mráz ji popoháněl k rychlejšímu kroku, aby jí moc netuhla krev v žilách. Čím dřív budu u něj, tím lépe jehla vjede pod kůži, pomyslela si.
Těch pět minut cesty se zdálo jako celá věčnost. Sníh jí protivně vrzal pod nohama, šla přes trávníky posypané sněhem, aby zkrátila tu úpornou cestu. Málem se přerazila o nízký patník, který zavála trocha sněhu. Vyjelo jí u úst hodně sprosté slovo a rozezleně do něj kopla.
"Svině jedna," brblala si pod nosem. Vítr ji bičoval tváře a k tomu začal opět padat ten zpropadený sníh, který ještě nedávno tak obdivovala.
Najednou jí všechno lezlo na nervy. Patník vedle chodníku, dvě hnijící poloprázdné popelnice a jejich puch, rozflákané schody do paneláků, které se tyčily až do tmavého nebe. Ničil ji pohled na ty šedé krabice. Jako malá jim říkala králíkárna. A nebyla od toho faktu daleko. Srali ji lidi, co kolem procházeli, co tu bydleli. Neustále na ně tiše nadávala. Dojímaly ji pazvuky velkoměsta. Jako nějaké běsnící techno. Do hlavy, do hlavy, do hlavy. A dál, tam někam za hlavu, dolů do páteře. Nesmírná touha, nemohla se nabažit vědění, že za chvíli "To" přijde.
Vlasy jí lítaly do pusy a ona si je musela seškrabávat ostrými nehty dolů. Obličej ji za chvíli pálil, jako by byl v jednom ohni. Další z šedých paneláků, jedny rozbité schody a tma v chodbě. Neměla sílu rozsvítit. Pohltil ji úzkostlivý strach ze světla, z ostrého světla zářivek probíjející jejím ochablým, zblblým mozkem. Nebyla s to vyjít do druhého patra. Výtah přijel za chvíli, ale pro ni to znamenalo nekončící dobu. Konečně! Rychle nastoupila a třesoucí se rukou zmáčkla dvojku. Ani nevěděla, jestli to dvojka byla, skoro na ni neviděla přes slzy, které byly bezdůvodné.
Snad ani v tu chvíli nebrečela ze smutku nebo toho blbého chtíče, ale ze vzteku na všecičko kolem. Hlavu opřela o stěnu a zhluboka se nadechla. Oči mírně přivřené. A v tom ta vidina. Viděla svého milého, klidně se na ni usmívajícího, jak k ní vztahuje ruce a podává jí je.
Prudce zvedla víčka. Nic, jen náhlé trhnutí výtahu. Vyběhla ven a zazvonila u známých dveří. Zahlédla zorničku oka v kukátku. Zarachotily klíče v zámku a dveře, trochu špinavé zespoda, se otevřely.
"Čest, holka," natáhl k ní Vojta své dlouhé, snad až vytahané ruce. Snažil se ji obejmout, ale nepovedlo se mu to. Rychle se shýbla a unikla pod jeho levačkou rovnou do bytu. Neřekla mu ani čau. Klidně zabouchl dveře. Otočila se. Rezignovaně se usmál.
Ty zoufalče, napadlo ji v té chvíli, ale nevěděla přesně, komu to říká. Jemu, nebo sobě?! Těžko říct, možná oběma. Sklonila hlavu na stranu a znechuceně zamlaskala. Pochopil. Strhla ze sebe bundu a boty vhodila do rohu místnosti. Jeho byteček bylo typické doupě toxikomana. Jenže ti si to kdysi neuvědomovali. Teprve teď byla schopna rozeznat ten rozdíl. Ne, nebyl jediný. Těch rozdílů na ni bylo v tu chvíli nějak moc, tak se raději před nimi snažila ukrýt, i když v podvědomí pořád ještě neporazitelně hlodaly.
Na holé podlaze ležela stará matrace. Rychle vešla a posadila se.
"Tak, jak si žiješ bez nás, co tě měli rádi?"
Vojta se snažil navázat nenucený hovor. Právě fičel, takže mu nedělalo problémy jakýkoli rozhovor rozjet.
"Jde to," odsekla a koukala, jak se Vojtěch pitvá s přípravou pika. Tak nějak něžně rozehříval substanci na lžíci. Rituál, už věděla, co jí to vždycky připomínalo. Posvátný rituál. Už s klidnějším vědomím, že za chvíli ta trocha pervitinu jí bude kolovat v krevním oběhu, což ji přivede do stavu lehkého jako peří, vytáhla z kapsy peníze a položila je na linoleum.
"Jo,jo. Na starý známý se nezapomíná. Že?"
Protivný člověk. Byl jí vždycky proti srsti. Ale co měla dělat? Překousla jeho pihatý obličej, vyhublé, zničené tělo a ostrý zápach potu, protože chuť po droze byla větší než odpor k tomuhle člověku.
"A co že jsi se tak z ničeho nic objevila? Šokneš mě takhle před tím, než jsem chtěl jít pryč. To víš, kšefty, když Honza umřel, tak to zbylo na mně. Ale to jsi mezi námi ještě byla, ne?"
Zapíchnul do ní svůj psí pohled a ona jen z nutnosti utrousila: "Jo, byla."
Titěrnou prácičku naládovat buchnu nechala taky na něm. Ať ji chlapec za ty prachy obslouží, jak se patří.
"Jo, jo. Já věděl, že Ti to bude chybět. Co se naučíš teď, pak jako když najdeš, nebo tak nějak to je... Jsem rád, že ses vrátila. Budeš s námi teď často. Jako za starejch časů. Myslím, žes nemohla udělat líp, pusinko." Tak nějak divně se zapitvořil.
Idiot. Kdyby tu byl aspoň Honza... Jenže ten si teď někde hnil v zemi a na nás živé sral. Hajzl jeden. Sakra, zas nadávám, pomyslela si.
Převalila se na bok a zase se napřímila. Nervozita byla větší a větší. Vojta naklepnul pumpu, aby se uvolnil vzduch, ten pak opatrně vytlačil ven i s kapkou připravené drogy.
"Jo, jo... Lidi se vracejí...na staré místa...za starýma známýma," broukal si pro sebe.
Utáhla si gumu na paži. Tam měla jednu obzvlášť pěknou žílu. Zapracovala a ona sama se vzedmutím vybízela k nastřelení. Vlasy jí padaly do tváře rudé od škrábanců i od netrpělivosti. Nevadilo jí to. Pohled na všechno kolem se zamlžoval. Zatočilo se jí v hlavě.
"Mám tě nastřelit?" zeptal se Vojtěch vzrušeně, když viděl, že jí není zrovna nejlíp.
Sračka, ještě by mi rozpíchal ruku, to tak! "Ne, dej to sem, já to udělám sama," zachraptila a vyškubla mu buchnu z ruky. Hlasivky jí blbly pěkně, hlavně když přišla ze zimy do tepla. Skoro se neslyšela.
Držela svou milou v ruce, tu cestu ze tmy do bílého světa plného zvláštního sněhu. Kapičky potu. Zvláštní mrazení v podbřišku. Varování nebo pocit štěstí? Ne, už jen tichý klid, venku tma a taky šero. Kdesi nad hlavou rychlé kroky. Šum stromů, běsnící houkačka záchranky. Zvláštní pocit. Blikání lamp. Žádné nejsou, jen ta stříkačka. Ta teď v mých očích zářila a blikala, jako by na sobě měla varovné světélko s nápisem: "Už!"
Jako ve zpomaleném filmu si ostrou jehlu položila k vystouplé žíle na levé ruce. Splynutí duší. Dvou duší: té její a drogy. Ostré štípnutí snad ani nevnímala. Hukot v uších ustál, zato srdce se prudce rozbušilo. Teď.
Malý čurek rudé krve vběhl do buchny. Pomalý pohyb prostředníku, to jak stlačoval pumpu. Vítr ve vlasech a sucho v ústech. Vzdálená slova pronášená jakoby ze snu. To Vojta a jeho hloupé poznámky.
Jsem člověk. Cítím, jak mi celou paží pulsuje krev plná peří. Ne, už nejsem člověk. Jsem pták. Mám peří. Křídla. Svět je bílý a jsem jeho anděl. Anděl s bílým peřím v srdci...
Tisíce mravenců v celém těle. Divoký nájezd přichází a s ním i její uvolnění. Stříkačka zlehka padla na podlahu. Tichý dopad. Jako ve snu se opřela o zeď. Šílenství, srdce měla až v hlavě, hlavu až v nebi. Celý vesmír patřil jen jí. Objímala celý vesmír svými křídly z bílého, čistého peří.