Závidím si...

Závidím stromům,
že mají odvahu postavit se bouři,
odvahu obětovat větve jen, aby přežily.
Závidím domům,
z jejichž komínů se láska kouří,
v cihlách napsáno jest, co rodiny v něm zažily.

Závidím cestám
jejich nekonečné dálky,
plazí se světem bez cíle, kol jen vonné kvítí.
Závidím čajům o páté,
že mají vlastní šálky.
Domov, kam se ukryjí. Vůni, kterou cítí.

Závidím celému světu,
že beztrestně dokola se točí,
běhá bez oddychu, přesto nic jej nebolí.

A co závidím sobě?
Odvahu? Statečnost? Život snad?
Ale kdepak!
Vždyť smrt se mi v očích zasněně mračí,
tak snad jen v ústech nabitou pistoli...