Soud malého srnce

Včera procházejíc nočním lesem,
tam, kde měsíc prosvítal,
viděla jsem mezi vřesem
srnce, co dost klopýtal.

Řekla jsem si chudák malý,
pofoukám mu bolístku,
z očí se mi slzy draly,
spatřím krve na lístku.

Pak v tom nočním tichu, mlze
slyším čísi kroky.
Pomalu se poddám hrůze,
to už vzduchem letí broky.

Srnec padá k zemi hned.
To už jako želva brečím,
u srnečka plaše klečím.
Copak má jen v srdci led?

Jenže tím to neskončilo,
chudák srnec běžel dál.
V to mi srdce poskočilo.
Pročpak tolik riskoval?

Teď se smutkem, hrůzou třesu,
slzy tečou proudem,
tam uprostřed lesa, vřesu
nad tím strašným soudem.