Smrtící květina

Květina zlá a přitom nesmělá,
probodala srdce mé svými trny.
Možná je vina a možná nechtěla,
jenže co je to platné, mě navždy zústanou ty rány.

Rány, co hnisají, krvácí a bolí
a tak si říkám za co ten život stojí?
Za starou bačkoru, řekl by táta můj,
a tak jdu na most a nikdo nevolá stůj.

Dva kroky mě od smrti dělí
a já vím, že jiné cesty není.
Vzpomínám, co mi život dal,
překročím ty dva kroky, PADÁM!

Padá vláčné tělo
co už žít nechtělo.
A čím blíž jsem k zemi
tím miň umřít chce se mi.

Jenže smrt už je blízko, čas nelze vzít zpět,
že nechci umřít, jsem měla vědět hned.
Už létám se smrtí v její říši,
houkání, snad záchranky, mé ucho teď slyší.

Pomoc, umírám, volám rychle,
však vše kolem mě náhle ztichne.
V očích samý slzy mám,
do bezvědomí se propadám.

Když je zas otevřu, spatřím všude bílo jen.
Jsem už mrtvá? Je to snad zlý sen?
Okolo mě je bílo. Bílá zem tvář i růže,
bohužel Bůh, ač veliký, můj život vrátit nemůže.

Nestihl mě vytrhnout ze smrtících drápů.
Ach, jsem mrtvá a tak teď v té říši tápu.
A tak lidi prosím vás:Ať máte v srdci jakékoli díry,
Nehloupněte jako já, zůstaňte přece jen živí.