Přízrak

Sleduji svůj obraz ve skle
kamenná tvář to nehybná
co nikdy nemrká, bez úsměvu
a jejíž zmrzlé srdce nebije

Metr za metrem,
minutu za minutou,
vteřinu za vteřinou
čas plyne, teče,

jako krev z nosu a očí
usměji se, koutky úst pohnou se
obraz však šíleně se zašklebí:
OHAVO!
ZRŮDO!

Zkrvavená a zjizvená tvář objeví se
půl tam a půl jinde
čím více se směji,
tím více se šklebí!

Strach mě pohlcuje,
horkost mě polévá
smích už nikdy více!

Zděsím se a zkoprním
má duše je tím obrazem