O marnosti

Uprostřed zahrady růže vykvétá,
ostré trny dokreslují krásu.
Každý den k veřeru motýl přilétá,
sleduje květinu v němém úžasu.

Po čase pohled přestává bavit,
chtěl by se dotknout krásného květu.
Ona je chladná, nechá ho se plazit,
dál ostrou krásu vystavuje světu.

Že se brání na oko to motýl neví,
růže po něm tajně touží.
Celý den čeká až se zjeví,
motýl se dál v samotě souží.

Jednoho dne zas motýl přilétá
růže se tiše zachvěla blahem.
K druhému kvítku však toužebně odlétá,
naše milá růže posmutní náhle...

Vidíš to růže? Kdo to způsobil?
Všechno sis přístupem zkazila sama.
Chovala ses bezcitně, motýl se rozzlobil,
při pohledu na ně teď nedočkáš rána...