O strachu

Za mraky daleko, zámek stojí,
kolem zem vyprahlá, seschlé stromy.
V jeho útrobách dívka se bojí,
v bouřce slyší jen blesky a hromy.

Sedí, naříká, chce utéct pryč,
dlouho je zavřená, nik o ní neví.
Zdi jsou tu oprýskané, rezavá tyč.
Jakou má šanci, že se někdo zjeví?

Tak tu princezna pláče sama,
rytíři jsou mrtví dávno již.
Nikdo nevidí tohle drama,
sama a v prachu nese svůj kříž.

Po mnoha letech někdo přijde,
z princezny zbyla hromádka prachu.
Dlouho čekala, že to vyjde,
století sama odolávala strachu.

Tak končí příběh o smutné princezně.
O dívce jež se bála jít ven.
Čekajíc na Něho roky zbytečně,
o krásce jež snila svůj teskný sen.