THE HAPPY PEOPLE

Krysník a potulný žebrák Johanes Werfel potácel se hustým lesem na jihu Bádenska,v předvečer mše všech svatých,již hodlal strávit,jako obvykle špinavý v příkopě,pokrytý blátem a mravenci.Jeho nohy,rozdrásané na cáry,obdobné těm,do nichž byly ovázány,se však sotva vlekly po prašné cestě,na které se na ně nabaloval prach a kde vnikal do ran,spolu s malými kaménky,jež jednak občas bolestivě řízli,jednak téměř nikdy nedokázal je donutit vypadnout,ať svýma nohama třepal ve vzduchu,jako splašený hřebec,těsně před smrtí.

Když se na jednoho nabalí prach,čekali by jste,že uvítá trochu osvěžení-ale to by jste neznali Johana Werfela,jemuž nejen že voda byla nepříjemná,ale který měl na dobu ve které žil opravdu smutně citlivou kůži.

Takže,jak se mohlo očekávat,vstoupil záhy poté do několika blátivých kaluží.Normálně by mu to bylo jistě nepříjemným- světe div se-nyní jde a kráčí dál,lhostejně,chroupajíc prach mezi zuby.Když takto projde skrze velice blátivou cestu,tu stane překvapeně na kamenné cestě,vynořující se z nicoty a zmírající kdesi v bahně.Pohlédne před sebe-uzří zcela blízko hradby města a brány,u níž stojí strář.Je pozdě,říká si a chce se již obrátit,aby noc strávil na holé zemi,když tu uslyší jak ho strážní volají.Nerozumí tomu ihned,ale pak mu dojde,že jej zvou dále.Nevěří jim,otáčí se,ale tu zaslechne zvon.

Jde o velký zvon,bronzový,podivného tvaru,jež se nachází nahoře na nejvyšším stupni kostelní věže,tyčící se vysoko nad hradbami.Vysoko se houpe a naráží o stěny zvonice,vydávajíc nejpodivnější zvuk,který kdy zvon vydal- dlouhé,třepetavé třaskání,končící pomalu v nekonečnu-zní to, jako bouřka-muž již málem zalézá do lesů,aby se skryl,ale zvon jej upoutá.Stojí tam,ruce na prsou a poslouchá,jak s tříštíví zvuk zvonu,vůbec ne periodický,ale zato častý a mnohonásobný,ozývá nad korunami stromů a je mu dobře,když vidí,že i zvěř je tímto oklamána.

Takto tu stojí notnou chvíli,než jej kdosi chytne za rameno.Je to strážný,s halapartnou v ruce,pobízí jej ústy plnýmu zkažených zubů a s páchnoucím úsměvem,dále.Chvíli ještě váhá-pak ale vykročí,veden usmívajícím se strážným.

U brány uzří krysník druhého strážného-starý muž,shrbený léty,s helmou,která se snaží důmyslně skrývat poranění,jež rozetíná muži tvář v půl a činí jej neskonale šerdným-ale přesto je jeho helma posunuta a na jeho zjizvných, zdeformovaných tvářích se skví úsměv,lépe řečeno dva.

Werfel však nemá čas tohoto muže pozorovat,druhý strážce ho vede dále do města.Projdou úzkou bránou a naleznou zde nejšpinavější ulici,jakou kdy krysník spatřil-povaluje se zde vše-mrtvé krysy,zbytky jídla,cáry šatů,kusy papírů nad tím lítají a v rohu u stěny domu sedí muž s čepicí a dýmkou a pokuřuje.I on se usmívá na Werfela a sic zcela upřímně, přátelsky,jako by se znaly leta a jeden z nich se právě vrátil z války.Krysník se chce zastavit,ale stráž ho vede stále dál.Nevypadá,že by se dnes vracel na své místo.

Místy přeskočí nějakou nebývale velkou hromadu,když Johans Werfel pozná,že zde neleží jen chcíplé krysy.Na vlastní oči uvidí,jak křehký stařeček projde kolem nich,dříc zuby-poté však,když Werfela uvidí,rozjasní se i jeho tvář,ulehne na haldu odpadků a zde poté vydechn naposled.

Dříve,než si stačí toho muže zapamatovat,jdou oba již úzkou, uzoučkou ulicí,kterou byste sevřeli jedněmi roztařenými pažemi.I zde jsou ve zdech domů okna,ovšem ulice je místi tak úzká,že se ani nedají otevřít do půli.

Vyjdou na kruhové náměstí.Zde mnoho lidí stojí,sedí nebo leží.Někteří píjí-všichni jsou zticha.Když však uzří krysníka, všichni ožijí.

„Hej,vstávat,vstávat,máme krysníka!“ volá strážný na lidi ležící na zemi.Posléze do těch,kterým se vstát nechce začně kopat.Některé probudí.Ti se rovněž usmívají.Všichni se netrpělivě seřazují do kruhu kolem krysníka,téměř třesouc se nedočkavostí.

„Spusť už konečně!“ volá žebrák.

Johanes Werfel se ohlíží kolem,pak pomalu vytahuje z klubka hadrů na zádech píšťalu a počně hrát.

Ihned vypukne všeobecné veselí-žebráci tančí pomalé tance,zatímco ostatní se chvějí a smějí se jim.Vyvalují se sudy.Pije se.Nešetří se ani na mrtvých-komu nemohou otevřít ústa,na toho víno přímo vystříkují ze sklenic a rozbitých lahví.Kupodivu,několik se jich probere-zmateně se rozhlížejí, pak ovšem uslyší hudbu a začnou rovněž tančit.

Brzy se k tanci připojují bohatší lidé,až tančí skoro každý-jen ti,co se starají o sudy,ti co neodkladně pijí a ti,co kvůli pití už nemohou.

Werfel je ve svém živlu-zapomíná,jak ho bolí nohy,jak nepříjemný je prach mezi zuby a jako ho bolí puchýře na rukou,hraje.Hraje dlouho a jasně,otáčí se v kruhu,dělá malé krůčky.Když to vidí strážní,přiskočí k němu,pootočí ho a pošťouchne vpřed a ještě nechápe,ale ještě jeden šťouch a už kráčí-tam,kde je nejvíce lidu mu udělají místo.Velice záhy se ale opět dávají do pohybu a následují jej.Průvod kráčí ulicemi,uličkami a žumpami,vleze všude a všudy proleze.Konečně krysník uzří po dlouhém pochodu,kam kráčí.Stojí přímo před schody kostela,jež je zde vlastně jednou jedinou dlouho věží,na jejímž čele se skví podivný zvon.Pořád ještě je slyšet,ale zvuk štastného lidu je vlice silný,a zvuk píšťaly krysníkovy nese se nad městečkem,jenom k uším zvoníka a nejvyššího přednosty ještě nedolhl.Ještě chvílí-a nad nimi se mihne něco temného,je to stále věčí,až to se žuchnutím spadn mezi dav-to skočil představený.Vysoko to bylo,dvanáct metrů nad zemí-ale zvonice je ještě výš!A zvon stál zní.Zvoník stále pracuje,ale pojednou se stávají zvuky zvonu ještě divočejší,to jak se zamotá zvoník do provazu-už se houpe,už se houpe,jak krásně se houpe pod zvonicí,nohy v prázdnu,zatímco mu přívod vzduchu do mozku ubývá,jakoby zdálky slyší vzrůstající zvuk píšťali a na jeho tváři,zkroucené svaly ji skoro vytlačili,se objevuje úsměv. Když se lano přetrhne a on padá,usmívá se.

Na podlaze kláštěra jej naleznou mniši.Všichni se třepou, něketrým je zle,na čelech všech vyráží studený pot.Běhají kolkolem,počínají úsečně věty,jichž nedokončí,padají na kolena,chtějí se modlit,ale přeruší je silný hlas.

Zástupce představeného,jeho dědic,stojí zde,s dlouhým černým vousem a hábitem,v ruce držíc kříž,poulí oči na ty,jež prosí téměř před ním.

„Slib je slib a slib božího služebníka je slibem Království!“ zvolá pojednou,jako v horečce.Svolává dva bratry, Cyril a Athanagoras,staří,ale mohutní.Pošle je ke dveřím,zpoza nichž i sem proniká pištění krysníkovo.Oba muži zapřou se o kládu,vsazenou šikmo přes dveře,a napínajíc všechny svaly na těle,zdvihají ji a odhazují.Pak ještě z posldních sil potáhnou za kliky tlustých,dubových dveří.

Téměř okamžitě jsou poraženi a po jejich tělech se prohánějí lidé z celého města-žebráci,měsťáci,radní,soudcové,starostové minulí i současní a na samém konci pak starci nad hrobem a po nich krysník.Teď už jej neoslavují,teď ne,když jsou rozlezlí jako šváby po všech koutech kláštera,na každé židli,v každé zpovědnici, obyspávají otláře,jako opice na stromech,sedí špinavý na zlatavých kobercích a pijí víno mešní i světské.Krysník to vše sleduje a nechápe.Vidí,jak mniši,v hrůze nejvyšší prchají po příkrých schodech, ale jsou chyceni a strženi a dav se valí dále.

Brzy zde zůstane jen několik opilých a jeden mnich.Je to starý muž,sedí na židli,opírá se o stěnu a v ruce má hůl. Jeho oči jsou zavřeny,jeho tvář je klidná a jeho vous čistý. Úsměv,který lze sotva zpozorovat na jeho ústech je-přirozený, uspokojený.

Krysník,neschopen nic pochopit,kráčí k mnichovi.Ten teprve po chvíli zjistí,že tu muž je.Změří si ho,a chce zase spát,ale pak si všimne jeho flétny,napřímí se a usměje se naň.

„Vy jste krysník,mladíku.“ Konstatuje. „Nevyzpitatelné.....“

„Jistě se zeptáte,kdo vám dá honorář.Leč,peníze vám budou na nic.Mohu vám však aspoň sdělit,za co je můžete po té hordě bláznů vymáhat-„

Krysník naň hleděl tupě a trochu zklamaně.Opravdu se chvíli těšil na peníze.Muž pokračoval.

„Dveře našeho kláštera nechal přdstavený,nebožtík Zacharias, zatarasit,jako součást své smlouvy s Bohem.Její podmínky byly,že pokud po sedm dní vydržíme zvonit na náš zvon bez přestání,že pokud se budeme po celou tu dobu modlit,že pokud toto místo ostane čisté a po celý ten čas nikdo a nic nepřehluší,ani neutiší zvuk zvonu......“

Muž se nadechl,odkašlal si,chvíli mlčel a pak tiše pokračoval:

„Vaše zaměstnání bylo krušné-přehlušit zvon!Hezká iluse.Ale vám se ho podařilo dovézt k tichu.On představený,před týdnem zvolal na ně z vysokého okna,že jim bůh pomůže svým způsobem,ale že je do kláštera nevpustí,pokud neutiší zvon.Řekl,že bůh i to po něm chtěl.Nikdo zde nedokázal již hrát,modlily jsme se,aby potok zaplavil cestu,aby v lese byl požár,aby-ale na tom nesejde. Je čas být vesel.“

Muž,který stále více těkal se vzedl a odkráčel směrem ke schodům.Z horního patra bylo slyšet skučení,vrčení,modlení a tříštění skla.

Krysník zvolal ještě cosi za mužem,ale ten jej ignoroval.

Krysník byl pojednou ospalí-vyšel ven a posadil se na prahu dveří a počal na chvíli dřímat.

Když byli vykopány první hroby,bylo to takřka k nevíře,jak málo se zde našlo mrtvol.Teprve když se přesunuli náhodou k prostoru hřbetu uprostřed ruin obce,zjistil překvapení profesor Blum,že se nejedná o vrch,nýbrž o věž,velic dlouhou,zřícenou zřejmě kvůli velkému zatížení na jedné straně a nepevnosti základů na druhé-všichni ubnitř byli zřejmě najednou pobiti,aniž by toho přiliš cítili.Pozůstatky, velké množství koster,měli mezi sebou takové,které nesly jasné stopy křesťanství.Když byly tyto prozkoumány,zjistilo s,že většina trpěla před smrtí pokročilou formou červené smrti.