A setlement of dust

Bylo jaru,suché,přímo vyprahlé.V ulicích Calderonu se procházel mladý pár.Dvaadvacet a pětadvacet let.Byli mladí,plni iluzí.Vystoupili z vozu a procházeli postraní ulicí-když tu počal muž nekontrolovatelně kašlat. Žena se mu zprvu snažila pomoci ,ale pak počala dělat totéž a po chvíli se oba váleli po zemi v křečích a brzo počali s vlastním kašlem z nich vycházet i drobounké červené kapky.

----------------------------------

Mrtvoly dvou lidí byly nalezeny v sedm ráno.Mladá žena,která je nalezla nemohla v první chvíli ani rozpoznat,co se nachází před ní,neboť jí zachvátil silný kašel,který ovšem po chvíli přešel.Když pak otevřela slzami zalité oči,uzřela důvod.Svými kroky rozvířila silný nános prachu, který se nanosil na dvou zohavených tělech,jež byla zde více zevnitř,než zvenku.

Inspector Crabbige nechal prach sesbírat a poslat na rozbor jednomu přednímu drogistovi.Mezitím se věnoval běžné policejní rutině,do té doby,než i jej zachvátil nekontrolovatelný kašel.Musel se nejprve odklidit téměř všechen prach,než se pokračalo s prací.

Mrtví neměli u sebe ničeho,co by zloděj či loupeživý vrah nezval.Rovněž neměli,jak zjistili po zevrubném vyšetřování,žádných nepřátel,ba ani pozice,ve které by si nepřátele mohli udělat.Ostatně již dle stavu nalezených těl byla běžná vražda vyloučena již v provopočátku a tyto následné kroky byli pouhými formalitami.

Veřejnost si šeptala mezi sebou svá vulgární "odhalení" a více lži než polo-pravdy ,takže ani ona se nemohla sjednotit ve vůli konečného vyšetření případu.

Crabbige sám musl případu zanechat a byl hospitalizován s astmatickým záchvatem.

Nový vyšetřující,D.Falan byl ale zcela stejně núspěšný.Rozbor prachu pak prokázal že jde o obyčejnou směs písku a drobných křemičitanů.

Veřejnost již na případ o němž stejně neměla pražádné vážné informace dávno zapomněla,pouze občas si v "polospánku" něco pobroukala,ale policie měla s věcí mnohem více starostí.

V domu na nároží se procházel po malém bytě nervózní úředníček Chance de Patté.Měl donést důležité dokumenty ředitely spřátelené banky, M. Thurnelymu,ale nemohl je po dlouhou dobu najít-a když se mu to konečně podařilo,zjistil,že jeho starý vůz definitivně vzdal svůj boj. Nyní musel projít v noci sám nepříliš bezpečnou částí města s dluhopisy ve značné hodnotě.Navíc nebyl ani nijak fyzicky zdatný a neměl ani zbraň.Od přírody zbabělý,stál před malým krbem a velké kapky potu mu stékaly po tváři.

Nakonec se přece jen odhodlal-jeho vcelku nejistá budoucnost záleží na této zakázce.

Oblékl si tedy svůj šedavý,ošuntělý kabát,kravatu a vyšel ven,aniž by si vzpomněl,že je třeba zamknout.Vzpomněl si až v půli ulice Armand de Coué,ale člověk,který se za ním šoural,v cárech kalhot a s nepřítomným pohledem mu nedovolil,alespoň v jeho představách,se otočit a vrátit se.

Stejně už neměl čas a navíc-tato předávka nebyla zcela legální.Kdyby dělal nějaký velký pokřik,jistě by jej zkontroloval stážník,od té události jich tu bylo několik na každém rohu.

Jak takto přemýšlel,uvědomil si náhle,že sice ztratil pobudu z dohledu,ale že zároveň sešel z cesty a procházel špinavou postranní uličkou,kterou neznal.Neměl ponětí o tom,kde právě je.Začal panikařit a počal běhat z jedné ulice do druhé,ale čím více se snažil dostat se z chudinských čtvrtí,tím více do nich zapadal.

Konečně v dálce na konci ulic poznal,kde se nachází-pár kroků od svého domu-musel v panice obcházet stále dokola.Přesto,že jej pojednou počali zebat nohy,s úlevou si vydechl-ale když se znovu nadechl,pocítil chlad a bolest, jako by vdechnul zmrzlý šterk.Počal kašlat-ale čím více se snažil,tím horší to bylo a bolest byla tím větší.Počal se plazit přs ulici k svému domu,snažil se volat o pomoc,ale jeho hlas byl utopen v salvě jeho kašle.Když se mu se strašlivým úsilím podařilo dostat se k bytu a zachytit se kliky-zahlédl ve svém bytě někoho.V nezjažší agónii se k němu přibelhal,a zloděj se otočil a rozbil mu lebku železnou tyčí.

Pattého tělo bylo vzato na pitevnu,a dle výpovědi nalezeného žebráka se podařilo určit,kudy přesně procházel-neboť ten jej neopustil ani na chvíli,pouze se co chvíli schoval za kontejnerem.Muž se přiznal,že ho chtěl okrást.Řekl,že je to ironie.

Žebrák byl propušten,za příslib mlčení a oficiální správa mluvila čistě o vraždě tyčí.

Ulice byla prohledána a v určitém místě bylo zjištěno,že zde pášek zde uniká z otvoru kanalizace.Ale ani po týdnu nenalezli nic.

Seděl jsem zrovna v domě mého přítele,A. Pettyho,když si poslechl tuto novinu na svém rádiu.Když už řekli všechno,co mohli,vypnul přehrávač, sedl si na židli a s úšklebkem se napil sklenice vína.Pak se otočil k mě.

"Víš proč nic nenašli?"

Musel jsem přiznat,že jsem neměl ponětí.Upřímně,myslel jsem že Anthony začne z jedním ze svých kousavých vyprávění o "imigrantech" a "líných dělnících", ale kupodivu odpověděl pouze:

"Nekopali dost hluboko."

Hleděl jsem na svého přítele a opravdu jsem byl nucen si přiznat,že to co řekl myslel vážně.

"Ale-oni nekopali."

"Právě."

Anthony si zapálil cigaretu, vstal a pomalu ukázal z okna.

"Tahle ulice byla shromaždištěm společenské spodiny už od svého založení roku 1785.Ikdyž velká část původního osadnictva byla do roku 1800 vyhubena epidemiemi,to nezabránilo všem "nechtěným" ze širokého okolí, aby se sem stahovali ve velkých "hejnech",neboť jedině zde byl jejich pobyt tolerován a přehlížen vyšší spoolečností.Fakt,že zde bylo více zlodějů a pdovodníků než kde jidne v zemi vně mříží dokonce přispívala k takové vzájemné opatrnosti,že se jednalo o jedno z nejbezpečnějších míst v okolí.To tedy znamenalo že,po nějaké době,začnou tato místa vyhledávat i méně zkažené existence.V rodiné knize Amwith-Grozsky, jejíž pozůstalost jsem právě spravoval po vymření posledního přímého dědice,jsem nalezl náhodou velice zajímavý případ.Kniha,spíše sbírka útržků z novin,dopisů a vložených listů ze zbytků starých deníků mi byla předána v naději nalezení možné linky následnictví,nalezl jsme však něco mnohem zajímavějšího."

"Roku 1820 se sem přistěhoval jistý Mieszek Grozsky,bohatý Polák a kupec, zásobující v minulosti několik afrických misií vyslaných z Polska.Přijel do ameriky roku 1816,poté,co zcestoval mnohá evropská města hledajíc lék na záhadnou nemoc,jíž údajně chytil od jednoho z misionářů s nimiž se stýkal a který zemřel roku 1814 v Krakově-dle dobových svědctví velmi nepříjemně.To,když nic jiného,donutilo Grozského ,po celý život šetrného obchodníka,k cestování po celé tehdejší evropě, kde údajně dle svých dopisů "hledal lék" .Podivné bylo ale,že vůbec nenavštěvoval lékaře ani léčitele-přiznal se,že ví CO lék je,řekl mu to onen kněz,ale nevěděl KDE by ho mohl nalézt."

"Nakonec se v roce 1820 objevil tady.Dlouho objížděl městem,než nalezl široký,zabahněný pozemek,plný desetiletého smetí,kde před léty shořelo několik dřevěných domků a jež nikdo nechtěl odkoupit,neboť odklidit trosky by bylo příliš nákladné pro někoho,kdo by se snad mohl zajímat o velký,pravda,ale zatravněný a dle všeho všudy nezdravý pozemek.Grozsky, v té době se držící na nohou jen díky silným ,dnes bychom řekli narkotickým lékům,měl prý původně namířeno do St. Trithe a Calderonem pouze projížděl.Zastavil však pojednou svého kočí,vyskočil jako mladík z vozu a počal se prohánět po pozemku,vyptávajíce se okolostojících lidí,kdo je majitelem.Když zjistil,že pozemek vlastní město,ihned se vydal do starostovi pracovny a na místě nabídl dva tisíce dolarů za celý pozemek."

"Ovšem tím zdaleka nekončily jeho výdaje-na vlastní náklady nechal veškerou suť odklidit a pozemek nechal vysušit a do roku 1823 na něm vystavěl dům.Tedy,lépe zvolené slovo by bylo "palác"-šlo o dům neuvěřitelně velký,měl snad čtyřicet místností a byl tak obrovský a nákladný,že si jej po starcově smrti od zchudlé rodiny nikdo nechtěl odkoupit a tak jej museli nechat zbourat.

"Sám stařec zemřel někdy v lednu roku 1827,ale když jej přivolaný lékař uzřel,ihnd utrousil podezření,že muž nezemřel přirozenou smrtí.Tělo bylo zřejmě narychlo umyté a nedbale osušené a šaty,které měl muž na sobě byly zcela čisté.

Přesto se nenašel žádný přímý důkaz o starcově smrti a tak mohli jeho tělo pochovat."

Můj přítel se odmlčel,zatímco já jsme vstřebával vše,co mi zde doteď zdělil.

"Nuže?" řekl nakonec,zvedaje k ústům levnou cigaretu.

"Je to vskutku zvláštní,to nepopírám,ale nechápu souvislost mezi...."

"Lékař," přerušil mně přítel,"který byl na scéně do protokolu uvedl:

"Po bližším prozkoumání těla bylo na i kolem něj nalezena spousta zrnek nějakého prášku.Původně jsem se domníval,že by mohlo jít o smrt udušením,ale rodina mi neustále namlouvala,že jde o speciílní písek, který si starý nechal dovážet k léčbě své nemoci.Sice jsem si na tělé žádných známek nemoci nevšiml,ale po několika dotazech na mého předchůdce, doktora Garretha jsem zjistil,že pan Grozsky býval skutečně vážně nemocen a nechal jsem to tedy být."

Po chvíli,kdy jsem přemýšlel,jak odpovědět,jsem se rozhodl neříct nic.

V příštích týdnech si můj přítel zapůjčil od města mnoho map,starých i nových,nad nimiž proseděl celé hodiny,něco počítaje.

Po týdnu usilovné práce,kdy se mnou téměř nepromluvil,mě zavolal k sobě domů a k mému zděšení jsem jej nalezl v pracovním úboru.Nařídil mi,abych si jeden rovněž oblékl a,vzav několik lopat a krumpáčů, vyšli jsme ven, přítel vedoucí mě do střdu bídné uličky,až k domku,malému,o jediném patře, jehož starý ztrouchnivělý plot nestačil udržet ani naše opřené nádraží.Po chvíli zvonění na úsměvně postavenou "zvonici" se k nám z domku pomalu došoural muž neurčitě strašného stáří.Byl to muž odporný svým zjevem jistě již zamlada,ale nyní mu z tváře čišela ošklivost která svědčila o brzké smrti.Co mě překvapilo bylo,že stařec se k mému příteli nechoval,jako by jej viděl prvně a ani jej nepřekvapil náš zjev a ani to, když přítel,berouc několik kusů nářadí překročil jeho práh směrem k domu a pokynul mi,abych učinil totéž.

Skrze zaplevelenou zahradu plnou střepů rozbitých váz jsme došli do domu, jehož vrata byla nízká a,k mému překvapení pokryta měděnkou.Vnitřek domu pak vskutku bral dech,neboť přes nános desetiletí špíny a po více než nešetrném užívání bylo možno v něm rozeznat upravené zbytky stavby mnohem starší,mající noblesnost venkovské sídla.

Neměl jsem však mnoho času na rozhlížení,neboť přítel mě neustále hnal kupředu,až jsme došli k poklopu v zemi ktrý vedl do improvizovaného sklepa tvořeného převážně ztvrdlou hlínou.Tuto část domu již stavěl jiný architekt,mnohem pozdější.

Zde jsme po chvíli přítelova vyměřování počali kopat.Stále jsem nechápal,oč jde,ale naučil jsem se,je Anthony Aeric Petty se nikdy neplete a je velice nerad,když o jeho plánech někdo pochybuje.

Po zhruba tři čtvrtě hodiny jsem lopatou zasekl do vzduchu a málem jsem se propadl dírou,nebýt pohotovosti mého přítele.Když jsme pak sestoupili dolů,počali se o mě pokoušet mrákoty.Vzduch v tom místě byl tak zatuchlý,že jsem po chvíli ani nepomyslel na to se rozhlédnout,kde vlastně jsem.Až pohled na mého přítele,hledajícího něco s malou svítilnou nízko u země mě k tomu přivedlo-byli jsme v kamenné chodbě, vystavěné se stejnou noblesou jako onen dům,jež jsme před chvíli zhlédli.V nestálém světle svítilny jsem toho ovšem o moc víc neshlédl- pouze nánosy plísní a mechu,které veškeré okolí doslova pohltily.

Mé studium jejich podivných,výsměšných útvarů a seskupení přerušil výkřik mého přítele,který mne pojednou zavolal,abych šel blíž.Musel jsem se předehnout a v nejistém světle sledovat přítelův pohled,jak ukazuje na malou hromádku prachu blízko u stěny.

Odskočil jsem,ale přítel mně zadržel.

"Vzpomeň na muže seshora a pojď."

A byla to skutečně pravda,neboť muž bydlel přímo zde a byl na svůj mileniální věk překvapivě zdráv a navíc jsme si při kopání žádného stoupajícího prachu nevšimli.

Šli jsme dál chodbou,až k počátku jiné,na ni kolmě navazující.Přítel mě zastavil a pokynul mi znovu svítilnou.S velkým úsilím jsem na zdi na konci chodbi uviděl kruhový otvor,obdobný těm užívaným v bankách ,na jehož povrchu jsem i přes mech rozeznal kresbu červeného slunce,vycházející nad mořem.V levém rohu pak měl otvor viditelnou prasklinu,z níž se pomalu sypal růžový prášek,který pak vítr odnášel do dalších chodeb,jež se ztrácely v dálce po obou směrech.

"J-jak daleko ty chodby vedou?" osmělil jsme se k otázce.

"Velice daleko." Odpověděl přítel. "Pod celou čtvrtí."

Odešli jsme.

"Nemá to nyní cenu-takto nic nezmůžeme-a mimo to,jsem ani původně nic podobného nečekal." Prohlásil při cestě zpět.

Zbytek příběhu je velice stručný.Přítel zaplatil jednomu diskrétnímu stavebnímu oddílu za utěsnění víka a zasypání přílehlých chodeb hlínou.

Dva sice při práci zemřeli,ale ,přesně dle přítelova předpokladu,se už nic v okolí nepřihodilo.