Dub

Nikdy jsem ho neslyšela promluvit. Neznám jeho hlas ani jeho jméno. Nevím, proč sem přišel a už vůbec ne odkud. Snad ze světa, kde čas není konstantní veličina a můžeš si ho upravit podle potřeby. Snad z místa, kde dobré vlastnosti nemají své protiklady. A nebo z končin, kde se všichni rodí s hudebním talentem. A nebo se pletu. Třeba je z úplně jiného světa. Nevím. Nenašla jsem odvahu se ho zeptat. Bála jsem se, že se pod tíhou lidského hlasu rozplyne.

Vypadal, jako by se právě narodil.Jeho ústa, údivem stále pootevřená, poodhalovala bílé, snad ještě mléčné zuby. Jeho kůže byla na pohled hebká a voněla mateřským mlékem. Světle hnědé vlasy stále poletovaly ve větru. Oči měly barvu dubové kůry. Myslím, že nikdy nespal. Stále se díval, byl jako omámen vůněmi luk a šeříků, modrou oblohou a bílými mraky, zpěvem ptáků, větrem v korunách stromů, lesními potůčky i mohutnými řekami. Pozoroval stébla trávy a jejich sytě zelená barva se mu vpila do paměti už provždycky, stejně jako spousta jiných. Žlutá od hořčičných lánů, červená od vlčích máků, modrou mu pošeptaly chrpy, oranžovou poznal při východu slunce, bílou má od březových hájů a černou mu vyzpívali kosi. Jako by chtěl celý náš svět nasát jedním pohledem, jedním nadechnutím či jedním dotykem. Vše prostupovalo skrze jeho tělo až k jeho duši a on si tam vše uzamkl a uchoval. Let ptáků nad hladinou ho dojímal až k uzoufaní.

Kráčel, nevěda kudy, jat krásou kterou neznal a zastavil se před statným, překrásně košatým dubem. Dech se mu zatajil. Dlouho ho pozoroval s nábožnou úctou. Pak přistoupil blíž a velmi zlehka, téměř nesměle se konečky prstů dotkl jeho kmene. Nechal svá bříška bloudit ze strany na stranu po té dubové kůře, zkoumal jeho strukturu, zavřel oči a vnímal tu hrubost kmene celými dlaněmi. Ucítil náhle v sobě velkou lásku a toužil dýchat pro ten strom. Najednou věděl, že k sobě patří. Jako by měli být jen jedno. Byl tak omámen a dojat, že začal tiše plakat. A navzdory svému dospělému věku plakal jako dítě, cítě jen obrovskou potřebu patřit tomuto stromu tak, jako dítě patří své matce a bez ní nemůže žít. A jak jeho slzy stékaly po tvářích dolů, vpily se do vyprahlé půdy, kořeny dubu je dychtivě nasály a tím se oba spojili v jedno a beze zbytku.

A jeho oči v barvě dubové kůry se nepřestávají dívat.