Jednoho léta, o "hlavních prázdninách", jsem se zúčastnila každoročního skautského tábora. Tábor byl pro mne náročný, byla jsem "problémové dítě". Pořád nějaké tresty, hádky a vzdor vůči vedoucím, i kamarádům. Bylo to pro mne těžké období, období dospívání. Sama jsem nevěděla, co je dobré jak pro mě, tak pro ostatní. Nejraději jsem trávila chvíle o samotě, a proto i na onom táboře jsem se často vytrácela do lesa, abych byla alespoň chvíli o samotě.
Jednou, po velké hádce s kamarádkou, jsem opět utekla do lesa, abych mohla být sama. Hněv ve mně stále ještě přebýval, nejsem si jistá, zda dokonce ještě nenarůstal, a tak jsem šla dál a dál, až jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kde jsem, kam vlastně jdu. Sedla jsem si na mokrý pařez porostlý mechem a rozbrečela se. Pořád se mi na mysl vracela ta hádka s kamarádkou. V tom jsem najednou vyjekla, protože se přímo přede mnou objevil muž. Starý, shrbený, a ne moc pohledný. I když mě něco na jeho tváři učarovalo, byla to krása, ale ne fyzická. Srdce mi strachem bušilo jako o závod, a já ze sebe jen stěží vykoktala: ,,Kdo jste? Kde se tu berete?" Ale on se jen uklonil, usmál se, a řekl: ,,Pojď za mnou." Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem uviděla, jak moje nohy jdou za tím mužem. Chtěla jsem zastavit, ale přemohla mě zvědavost. S oním záhadným mužem jsem se cítila v bezpečí. Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem se nebála. Po chvíli jsme došli k malé skále. Můj záhadný lesní přítel vstal před skálu, rozpřáhl ruce, a vyřkl slova, která jsem v životě neslyšela. Podobalo se to hebrejštině, ale z oněch pár slov mi naskočila husí kůže. Začal foukat silný vítr, a muž naposledy promluvil na skálu: ,,Kosmos." V té chvíli se skála otevřela, a my vešli dovnitř.
Podívala jsem se na onoho muže, a hle, byl krásný! Někde uvnitř jsem věděla, že je to dobrý člověk. Tento pocit jsem nechápala. Došli jsme do nějakého města, nebylo ze zlata, ani z diamantů, ale přesto jsem měla ten nejkrásnější pocit na světě. Kolem mne chodili lidé, usmívající se, šťastní. Každý každého tam měl rád, každý se na každého usmíval. Problémy se řešily rozumem, tolerancí a láskou, a nikoho tady nepřepadal hněv. Lidé se se mnou dávali do řeči, a já si začala uvědomovat, že to je to nejkrásnější, co může být. Láska. Přepadla mne lítost. ,,Proč takový není i svět, ve kterém žiji?" Stále jsem si opakovala. ,,Chci být jako tito lidé," zašeptala jsem. V tom se mi zatmělo před očima, a já se ocitla pře starým, mechem porostlým pařezem, který jsem před několika hodinami opouštěla. Rozběhla jsem se do tábora a šla se omluvit kamarádce za hádku, která vznikla jen a jen mojí vinou.
Od tohoto zážitku uběhlo už spoustu let, ale já mám pořád před očima mého lesního přítele, a jeho nádherné, láskou kvetoucí město. Dnes už vím, že se to stalo, abych se změnila, i když jeden člověk na nápravu světa sám nestačí. Nikdy ale nevíme, komu zůstaneme v srdci třeba jen pouhým slovem.
