Stanice jménem Civilizace

Stanice jménem Civilizace

Odcházím a opouštím tu vše,
Co mám tolik ráda.
Je to to, co dělá můj život tolik odlišným.
Je to moje krásná vidina, nádhernej sen...

Kladu si otázku: Proč?
Jak jsem jen mohla?
Ach odpusť mi věčnej hřích.
Ach pomoz, světe...

Právě teď začínám duševně strádat.
Jdou na mě smutný myšlenky,
Začínají mě ovlivňovat splíny a deprese.
Opravdu už musím domů...

Zanechávám tu lesy, louky a pole.
Zůstane tu to krásný modrý nebe,
Které v noci černá
A oplývá milionem hvězd.

Mizí mi všechny ty lesní velikány
S obrovskými korunami plnými zlatých listů.
Odchází všechny ty skály
I nezastavitelný klokočící potok.

Zůstávají za mnou rozkvetlé louky
I ptáci se všemi svými písničkami.
Nechávám tu onu krásu přírody,
Ten nikdy nepochopitelnej zázrak.

Moje pohory opouští lesní stezky.
Odjíždím s krosnou opět domů.
Nemůžu tu zůstat.
Jak depresivní pocit...

Vlak projíždí jedním starým nádražím.
Koleje nekončí, vlak nestaví.
Život jde dál, na nic nečeká...
Ztrácím pojem o čase...

Přátelé už taky odjeli domů.
Kde jsou teď "ti blázni",
Se kterýma mi bylo tak fajn?
Kam se poděly ty společný písničky?

Kde a pro koho teď hoří ohně přátelství?
Koho hřejí stejné myšlenky a cíle?
Kdo má stejný cítění?
Koho táhnou stejný názory a priority?

V tichu vidím, jak málo toho zmůžem.
Jak málo je těch podivínů, jako jsem já,
Co každej víkend prchají před civilizací.
Pryč od signálu telefonů, sítí internetu a elektřiny...

Za vagónem mizí kilometry kolejnic a stovky pražců...
Ztrácí se v dáli a mizí.
I já mizím pryč, do jiného světa.
Je tak vzdáleny a cizí.

...TA STANICE SE JMENUJE CIVILIZACE...

Všechno, co tolik miluju, nadobro mizí.
Vystupuju na Olomouckém nádraží.
Perón je šedivý a betonový,
Jako všechno kolem.

Proč jsem musela tady skončit?
Kam sem se to dostala?
Vlak odjíždí, spolu s mou nadějí.
Nejraději bych se rozbrečela.

Lidé v hale na mě koukají se značným odporem.
A vlastně mě to ani neudivuje.
Jaký to asi musí být pohled?
...Ach, nejspíš značně ubohej...

Ano, jsem špinavá a otrhaná.
Vlasy rozcuchaný, kruhy pod očima,
Na zádech krosna, na nohou pohory,
Smrad potu a kouře...

Ve tváři se zmáhám na úsměv,
Je zničený a přesto šťastný.
Pohled vám raději ani nebudu popisovat.
To by byla jen ztráta času.

Jo, asi jsem podivín a blázen.
Přiznávám, že moje okolí má pravdu,
Když toto o mě tvrdí.
Nejspíš se mi právě zhroutila mysl.

Doma! Doma. Doma?
To slovo se mi příčí v ústech.
Ta krutost reality je drtivá.
Ano, vracím se domů. Ach, krutý domove"!

Zítra už zase budu "normální".
Zakryju se za maskou slušné studentky.
Tichá, slušná, klidná a šíleně upjatá všední dívka.
Ale to už nebudu já...

To jen někdo neznámý se usídlil v mém těle.
Od pondělí do pátku je mým hostem.
Známe se už léta, je vcelku fajn.
Každý pátek odpoledne odchází.

To opět přicházím JÁ - má pravá tvář.
Zase se vydám do lesů s partou kamarádů.
Opět se budu radovat z té krásy lesů.
A večer všichni zasedneme k ohni s kytarou.

Jednoho nedělního večera
Zůstane Olomoucké nádraží prázdný.
To už se nikdy nevrátím.
Nehledejte mě, nenajdete...