Smutná procházka

Jdu odpoledním městem pod zataženou oblohou a zase se na mě snáší ten známý krutý svazující pocit. Tlak pod hrudní kostí, kterého se nejde zbavit a ukrutná bolest, na kterou není žádný lék. Tvoje ztráta nejspíš způsobila tyto stavy. Zezačátku jsem si nemyslela, že z toho sklouznu do takové depky. Vím, že nejsi přesně můj typ, co se povahy týče, ale přece jsi mě něčím okouzlil, což ve mně zanechalo možná hlubší stopu, než bych si kdy myslela. Nešlo to táhnout na dvě strany, to vím. Prosila jsem Pána, ať mi pomůže to nějak vyřešit...a teď, když se tak stalo, jsem na tom ještě hůř. Když byste se tak mohli spojit, Tvůj krásný vzhled a jeho povaha. Vím, že člověk nemůže mít všechno. Vzpomínám taky, jak to bídně dopadlo se školou. Jak jsem sem před dvěma lety přišla, plna nadějí a nadšení. Sháněla jsem knížky a courala městem čekajíc na Jarouše, až s ním pojedu dom. Bohužel čas tohle všechno vzal. I Markétku, za níž jsem chodila na byt cestou, kterou právě jdu. Nevydržela situaci ve škole a chování učitelů a odešla. I když je zataženo, mám na očích černé brýle, které jsou svědkem vlhnoucích očí a kapajících slz. Začlo krápat, ale ani to mi vůbec nevadí. Kéž by ten déšť tu veškerou hnusotu smyl. Nevnímám auta, ani lidi, vznáším se zkrátka v těch svých bolestných vzpomínkách, které mají navzdor všem negativům jisté kouzlo a krásu..