Vzpomínky a ještě něco víc..

A čas plyne, snoubí se s kuropěním, polednem, večerem a slunce západem. Vzpomínky blikají před očima jak světla plápolajících svíček. Škoda, že je nelze vzít do rukou, nebo se aspoň vrátit o nějaký ten čas zpátky. Stačilo by 12 dní. Byli jsme parta, skvělá, znali jsme se jako odjakživa. Devět lidí jako jeden. Smutně je člověku, když sám tu sedět má, vzpomíná a rozjímá. Každý jinde, jak je to možný, vždyť ještě před chvilkou jsme byli spolu. A teď každý z nás v jiném koutě dá se říci i světa.. Všechen smích a všechny hlášky mi v uších znějí ještě teď. Úsměvy, výrazy vidím stále před sebou. Každý jiný, originální, jedinečný člověk.. Když by jeden chyběl, už by to nebylo ono. Proč čas plyne jak voda v potoce, proč se nezastaví.. Proč utíká, když chceme, aby zůstal stát. Proč se vleče, když chceme, aby utíkal. To je tak strašná představa, že se všech 9 částí dohromady spojí v jeden celek nejdříve za rok. A kdoví, jestli bude všech 9 částí. Nikdy mě žádná podobná akce tolik nevzala...Nechápu důvod.. Nedokážu teď rozlišit, jestli mi chybí hlavně ON nebo celkově všichni a všechno. Proč tu sedím vlastně sám.. Asi bych se měl nějak zaměstnat, aby mě smutek přešel, ale to je jen dočasná záplata.. Děcka, je mi strašně smutno.. Nedokážu pro to najít slova.. Ještě více mě děsí, že už to trvá tak dlouho. Vpodstatě jen 4 dny, ale mně se to zdá jak věčnost. Světlé chvilky nastanou, jen když vidím, že Skype svítí zeleně.. Ale to teď stejně nejde. Většina stejně není u počítače. Navíc ani TEN, se kterým bych si chtěla povídat nejvíc.. Vlastně i ztotožnit svůj život s tím jeho.. I když vím, že to nelze..Pořád poslouchám Love Hurts, Sunshine.. Muchomůrky bílé..Wind of change.. Je to jako včera, když se tyhle tóny linuly z JEHO telefonu..Natírání zad krémem, tahání klíštěte, chvilkový rozhovor o samotě.. Že by mě to tak vzalo.. Jde to u mě rychle, to vím..Asi jsem se zbláznila.. Bohoslovec..Zbývá jen doufat, věřit a modlit se.. A třeba jednou, za rok, kdoví.. Zázraky se dějí.. Já na ně věřím..