"Dežaví..."

Zas moje srdce pláče
a rozum zůstal stát,
zas jsou tu ty meče,
ach, proč musíme si lhát?

...a já se ptám PROČ?

Proč silnější je náš chtíč,
než naše city, naše láska...
Proč nevisí nad námi tvrdý bič,
vždyť vztah není přece sázka!

Proč když chtíč zatemní nám naše smysly
a začne nás ovládat,
proč nezjeví se v naší mysli
to, zač stojí bojovat.

Za vztah plný harmonie, porozumění a důvěry,
za svět s někým, za svět plný opory.
Za svět plný lásky, radosti a štěstí,
a to bez nějakých pokušitelských kleští.

Kleště slabosti svírají pak těsně naši vinu
a my se ptáme: "Kde bylo naše svědomí?",
snad výčitkami k sobě samému tu zhynu
a nikdo se to ani nedoví.

Už jsem totiž sám...

Zapomněl jsem na svá slova,
co jsem ti dal
a porušil je zas a znova
a opět ti jenom lhal.

Zapomněl jsem na odpovědnost,
kterou k tobě mám,
na prvním místě byla má uspokojenost
a já teď už vím, proč jsem sám...

Opomněl jsem vše, na čem jsme pracovali
a co společně budovali.
Opomněl jsem tvoje city, tebe samu,
to, o čem jsem Tě přesvědčil,
jako by to mělo muší váhu
a ze zrady jsem se usvědčil.

I přesto, že uvnitř jsem to cítil, tlačilo mě to,
ale i tak udělal jsem to...
Ale chci Tě lásko zase zpátky,
třeba i se zadními vrátky.
Já vyhraju sám nad sebou,
to proto, že chci být jen s Tebou...

Tak prosím, vem mě ZASE zpátky...