Klam

Jednou jsem potkala dívku
a ta dívka měla na tváři úsměv,
milý úsměv, který věnovala i mně
a mě to potěšilo, pohladilo po duši.

Když jsem však pohlédla do jejích očí,
zarazila jsem se, ty modré oči mluvily jinak,
ano, to domnělé štěstí jakoby tam vůbec nebylo,
byl to úplně jiný příběh...

Chtěla jsem ho začít číst,
ale její zrak se hned sklopil k zemi, k té špinavé zemi
a ona mi tak nedala možnost rozhrnout závěsy,
které tak těžce svíraly její oči.

Nechtěla..., možná se bála toho, co bych v těch očích mohla najít,
nevím... a asi se to už nikdy nedovím.
Proč jen jsem jí neřekla: "Stůj!", proč jsem to jen neřekla,
TAK PROČ?

Teď pouze doufám, že ji ještě někdy spatřím a ona mi odpustí,
snad odpustí, že jsem to nedokázala říct...