cítíš ...

Cítíš slané slzy, které stékají po tvé tváři a smývají tvůj namalovaný obličej ...
je to maska, pod kterou se každý den schováváš, aby ostatní neviděli, že se trápíš ...
cítíš, že tvůj život se plní prázdnotou a ten, kdo by ji mohl vyplnit je daleko ...
daleko od tvých snů a tajných přání, které se ti honí v hlavě ...
Sedíš na okně a pozoruješ měsíc, nehnutě, tiše a přemýšlíš o tom, jaké by to asi bylo, kdyby tu byl on ... ten, o kterém víš, že nikdy nebude tvůj ... proč? ... proč žiješ právě teď a tu? ... proč je tvoje láska tak daleko? ... proč? ... ptáš se proč, ale stále hledíš do tmy ... ta pomalu ničí tvoje rozlámané srdce ... jsi jak ve vězení ... nemůžeš k němu, ani nevíš, jestli k tobě cítí to, co ty k němu ...
je ti to však jedno ... tvůj nejtajnější sen se mění v beznaděj ... nejspíš se nikdy nesplní, ale ty se stále trápíš ... nejradši by jsi skočila z toho okna, ale ... ale co když, ... CO když ho nakonec jen v budoucnu uvidíš? ... budeš s ním ... budeš šťastná ...??!... skočit nemůžeš ... udělala by jsi největší chybu svého života ... bolelo by ho to a ani by jsi nedala tomu snu šanci ...
... už nemůžeš ... nevíš jak dál ... tvoje sny se trhají na malé kousky a stékají po tvé zmalované tváři ... a tak to je každý den a ty si ráno nasazuješ masku a večer usedáš na okno s shrnkem teplého kakaa ... nejradši by jsi vyběhla mezi lidi a křičela ... všechno to ze sebe vybila ... ale něco ti brání ... prostě němůžeš ... stále žiješ ve světě plném masek, přetvářek a utrpení ...