... tmavá noc ...

Tmavá noc se spouští nad obzorem,
měsíc vychází.
Na nebi světlé hvěždy,
já však jen smutek nacházím.

Myšlenky, jak hrstka prachu,
jak síť stkaná z pavučin.
Bloudím tiše v lesním mechu,
a mezi stromy, mě už život leccos naučil.

S mrazivým vánkem v zádech,
zakopávám o kameny na cestě.
Potřebuji alespoň jediný nádech,
já podobám se smutné nevěstě.

Z mých očí jen slzy,
odráží se v nich měsíční svit.
Můj konec se již blíží,
bude tu brzy,
jak zima,
jak bělostný sníh.

Loučím se, nikdo neslyší mě.
Nevnímal mě, neslyšel můj hlas.
Až tu nebudu, snad strhne se vám z očí tmavá páska podobna vině,
snad pochopí to někdo z vás.

Já však teď jen s krví na zápěstí říkám plynně.
Mějte se tu hezky to málo z vás...